Medvědí oběd

„Všude jsou tu medvědi, pošlete pomoc,“ zněla první textová zpráva, kterou kdy poslala jedna postarší kanadská matka svým dětem. O příběhu informovala novinářka Amber MacArthurová. To je docela dobrý vtip, myslely si děti, které byly adresátem. Ale když se pak do kanadské divočiny nemohly dovolat, začaly si dělat starosti a dokonce volaly na policii, jestli někdo nehlásil medvědy snědenou dobrodružnou důchodkyni… Jak interpretovat takovou větu bez jakéhokoli kontextu? Medvědi turisty v kanadské Albertě opravdu občas jedí a v novinách se nezřídka objevují zprávy o tom, jak ten či ona byli zachráněni včasným odesláním SMS. Na druhé straně maminka často žertuje a pravděpodobnost, že by se plánovaná první esemeska jejího života odehrála ve stejnou dobu jako útok medvěda, je nízká. Samotná formulace má žertovný nádech, ale bez toho, čemu sociolog konverzace Emanuel Schegloff říká konverzační oprava, nepřekvapí, že se příbuzní začali opravdu strachovat.

Já jsem Spartakus

S podobnou odezvou se setkal Paul Chambers, když si svou frustraci s fungováním místního letiště u anglického Doncastru vylil na Twitteru. Policie mu vyrazila dveře bytu, odtáhla ho na celodenní výslech a zabavila mu veškerou výpočetní techniku. Jeho zpráva, která, ač veřejně dostupná, mířila k jeho přítelkyni na Twitteru, zněla asi takto: „Kurnik. Robin Hood Airport už je zase zavřenej. Máte tejden na to, dát to do kupy, nebo to tam vyhodim do povětří.“

Pracovník letové kontroly si tweetu všiml, když si ve volném čase hledal něco na internetu. Nikdo tuto zprávu nepovažoval za skutečnou hrozbu, dokud se místní policie a prokurátor nerozhodli z Chamberse udělat výstražný příklad. Anebo si možná jako první uvědomili, jak nebezpečný jeho čin skutečně je? Poslali ho k soudu, kde dostal pokutu tisíc liber a musel uhradit soudní náklady. Dohromady se jednalo přibližně o ekvivalent dvou měsíčních platů. To sice není na první pohled tak moc, ale pro Chamberse, kterého mezitím kvůli tomuto incidentu vyhodili z práce, jistě ne zas tak málo. Skutečný poprask ale způsobilo až jeho odvolací řízení, kdy krajská soudkyně Jacqueline Daviesová prohlásila, že slova jeho zprávy „mluví sama za sebe“, a rozsudek potvrdila. Reakce internetového společenství byla okamžitá. Slavný komik a herec Stephen Fry nabídl, že pokutu zaplatí sám, a k jeho gestu se připojila celá řada dalších. Druhý den se na Twitteru objevily tisíce zpráv opakujících slova Chambersova původního tweetu se značkou #iamspartacus (neboli já jsem Spartakus – s aluzí na film z roku 1960, v němž římští otroci prohlašují, že jsou Spartakus, jako gesto vzdoru). A rozpoutala se velká debata o svobodě slova.

Nejzajímavější příspěvek se objevil na blogu Společnosti lingvistické antropologie, kde antropolog P. Kerim Friedman poznamenal, že tento případ hezky ilustruje skutečnost, že „ne každý má stejný podíl na rozhodování o významu slov“. Co tím měl na mysli? Jak a kdo tedy rozhoduje o tom, co který výrok znamená?

O významu převážně rozhodují ti, kdo mají moc. Tato moc může být fyzická nebo symbolická, a nejčastěji obojí, jako v případě policie, soudců a šéfů zločineckých organizací. S touto nerovnoprávností se setkáváme nejen v politickém kontextu, ale také v každodenním životě. Představme si situaci, kdy se vás někdo silnější ve školní jídelně zeptá: „Na co čumíš?“ Ve snaze vymotat se z nebezpečí ze sebe vykoktáte „Na nic…“, ale v tu chvíli se dočkáte odpovědi: „Kdo je u tebe nic?!“ Význam vašich slov, který jste dosud považovali za univerzálně platný a bezrozporný, vám je najednou utržen od úst a víte, že cokoli řeknete, může být reinterpretováno podle rozmaru silnějšího. Význam slov, o němž jste dosud podvědomě předpokládali, že patří všem, je vám náhle vyvlastněn a řeč, která doposud měla něco společného s vaší osobností, teď postrádá jakýkoli smysl. Popisy výslechů StB vystihují tuto situaci stejně dobře jako Kafkovy romány, záznamy manželských hádek nebo rozhovory žáků se sokraticky se tázajícími učiteli. V každé dané situaci je někdo, kdo má, když na to přijde, větší moc nad rozhodováním o významu vyřčených či napsaných slov.

Třídní boj o slova

Co ale význam slov jako takový? Není prostě něco, co je součástí jazyka jako takového? Jazyka, který je nám všem vlastní? Význam slov jako stůl, silnice, ale, na, nebo malý? I zdánlivá univerzálnost a bezrozpornost podobných slov má své meze. Slova svého skutečného významu nabývají až v kontextu svého vyřčení. Do té doby jsou jen schématy, kolonkami na formuláři, čekajícími na své vyplnění. Jsou naším společným vlastnictvím jen do té míry, pokud na výrocích, jejichž jsou součástí, nezáleží. Když se podíváme na dějiny mnoha slov, zjistíme, že jejich dnešní „význam“ je výsledkem mocenského sporu. Sociolingvista William Labov dokonce ukázal, že i výslovnost jednotlivých hlásek se stává předmětem třídního boje. A ti, kdo jsou u moci, rozhodují o tom, co znamenají slova, věty i jejich kontexty a následky.

Co na tom, že pro většinu lidí jsou výroky soudkyně Daviesové nesrovnatelné s jejich jazykovou zkušeností. Jí patří poslední slovo. Není pravda, že Chambersův výrok „mluví sám za sebe“. V tomto okamžiku za něj mluví Jacqueline Daviesová. A ona jednoznačně lže, když říká, že jeho slova jsou „samozřejmě výhrůžná“, protože byla vyslovena „v době zásadní hrozby nebezpečí pro naší zemi“. Jejich výhrůžnost není zřejmá sama o sobě. Vždy je potřeba někdo, kdo je vloží do správného kontextu, v němž je možné je tak interpretovat. Soudkyně zde Chambersovi ukradla nejen význam, ale i kontext, ve kterém svůj tweet odeslal. Vzala mu právo na soukromý kontext a vnutila jemu i celému světu kontext globální, který sám povstal z mocenského diskursu. Jinými slovy říká nám všem, nezáleží na tom, jak si zkonstruujete svůj kontext a následný význam v okamžiku promluvy. Když na to přijde, rozhodnu o tom, co jste museli mít na mysli, já.

Filosofie a antropologie

Jako za tolik jiných věcí, i za tohle může filosofie, která si dvoutisíciletou propagandou přivlastnila právo vyslovovat se k podstatě významu. A význam je podle filosofie vlastností slov, a když uplatníme racionální přístup, tak se ho můžeme dobrat. A kdo je racionálnější než soudce či soudkyně? Proto nutíme právníky studovat filosofii a logiku a pak jim klidně delegujeme právo rozhodovat o našich životech. O významu toho ale ví antropologie mnohem víc než logika, která je sama jen jedním z mocenských nástrojů.

Antropologie ví, že o významu i o kontextu, v němž se význam vytváří, se neustále vyjednává, ať je to v konverzaci, kdy si kupujeme u pultu housky, nebo žertujeme na Twitteru. Nemůžeme proto vinit policii, že se rozhodla podívat na to, kdo Paul Chambers je, a zjistit, jaký kontext je potřeba k interpretaci jeho tweetu uplatnit. I když krobiánské metody, které na to použila, jsou odsouzeníhodné. Ale rozhodně musíme vinit prokurátora, který krátké vyšetřování podpořil pro své mocenské a kariérní účely. A stejně odsouzeníhodné jsou zaslepené výroky soudců na obou úrovních.

Aniž bychom si to uvědomovali, neustále si v běžné konverzaci dolaďujeme povahu kontextu. A ne vždy jsme úspěšní na první či alespoň na druhý pokus. I děti paní, která žertovala o medvědech, na čas znejistěly. Proto je nevhodné žertovat na letišti o bombách. Můžeme se smát bezpečnostním pracovníkům, že nemají smysl pro humor, když jim bodře odpovíme, že v zavazadlech až na těch pár bomb nic nebezpečného nemáme, ale zde podceňujeme úsilí, které interpretace kontextu vyžaduje. Pro nás je letištní pracovník někdo, s kým můžeme mít pocit skutečné konverzace. My jsme pro ně jen jedna z tisíců tváří, jejichž význam musí interpretovat během několika vteřin. Nám je náš kontext zřejmý. Pro ně je pídění se po našem významu jen další námahou. Nesmíme se proto divit, že si nás vezmou stranou a o našem skutečném úmyslu se pořádně přesvědčí. A můžeme i říct, že si zasloužíme trochu vystrašení a možná i malou pokutu. Ale Chambersův případ byl jiný, i relativně soukromý a interpretovatelný s minimem úsilí. A proti symbolickému násilí, jímž mu byl upřen, bychom se měli neustále všichni hlasitě ohrazovat. „Já jsem Spartakus!“

Autor je lingvista.