Domů!

Tanec a léto na Slovensku? Stanování v trávě, grilovačka a klábosení se známými i neznámými umělci, akademiky, kritiky i kurátory z Berlína, Prahy nebo Poznaně u sálu z bedýnek od piva krytého silničním nadjezdem. To vše a mnohem víc patřilo k třetímu ročníku přehlídky slovenského nezávislého divadla a tance KioSK ve Stanici ŽilinaZáriečie, kulturním uzlu a široko daleko jediné vlakové zastávce s barem a galerií otevřenou dlouho do noci. Nejvýraznější představení ohraničila trvání přehlídky: páteční premiéra The Painted Bird / Bastard Pavla Zuštiaka a závěrečná choreografie One for you, two for me Stanislava Dobáka a Petra Šavela.

Tma, zrcadlo a maska

V New Yorku žijící choreograf Zuštiak ve spolupráci s Jarem Viňarským a hudebníkem Christianem Fredericksonem (USA) se inspirovali románem Jerzyho Kosińského Nabarvené ptáče (Painted Bird, 1965, česky 1995 v překladu Ivany Jílovcové­Fieldové). Chronotop cesty válečnou východní Evropou s postavou chlapce – dětského vyvrhele, traumatizovaného svědka násilí, kterého se v míru nedaří socializovat – zpřítomňuje téma jinakosti, exilu, lidské zloby. Předloha je impulsem, ne instrukcí scénické akce. Viňarský začíná v podřepu, nohy v punčocháčích i hlavu zakuklenou v punčoše. S nehybným trupem v rudém (stigmatizujícím) kabátu se kachním pochodem pravidelně posunuje po jevišti.

Kompozičně člení Bastarda pomalé a rychlé tempo, scénický prostor definuje proměna tmavého prostředí s bodovým světlem a přirozeným osvětlením. Viňarský – poučený dílem Jerzyho Grotowského – jako by setrvával v přepětí, zadržoval dech, tlakem v hrudi rozpínal paže a nutil ruce k neustálé činnosti. Pevný trup a roztěkané končetiny udržují dynamickou rovnováhu performerova těla a zároveň tvarují jeho loutkovitý tělesný výraz. Významy konkretizují situace vzniklé střídáním vizáže a mimikry postavy. Smysl díla se formuje v hledání místa, souladu, plynulosti.

„Ptáče“ se zbavuje svrchníku (připomene holátko), sundá kuklu z tváře. Z groteskního zjevení vyrostl loutkovitý mužík – cizinec, který se marně snaží dostat do neposedného kruhu světla. Ten vymezuje místo bezpečí v okolní temnotě, ale cíl touhy se mění v nástroj dozoru. Odehrává se standardní nátlaková situace z Beckettovy Hry (Play, 1963, česky 1965 v překladu Františka Vrby), kdy jednání určuje neviditelná síla mimo scénu. Cizinechračka se po doslova uběhnutém čase sám umístí v zastavené výseči světla. Zkouší gesta, cvičí podání ruky a kouření, socializuje se. Z výšky náhle padá meč a zabodává se do kufru na scéně. Cizinec se natírá mazlavinou ze zavazadla: hraje negra, „černou hubu“. Přebírá ochranné zbarvení a jeho zloba sublimuje v hudbu. Do půl pasu svlečený „barevný“ bere mikrofon a za Fredericksonova kytarového doprovodu rozpumpuje agresivní rockshow. Před veřejností řve, kvílí, naříká.

K publiku míří i závěrečné pohledy Viňarského a komparsistů; jejich postupné uléhání a vstávání tvoří pohyblivé těleso, které pokrývá části scény a pohltí i cizince. Různobarevné oblečení anonymních komparsistů značí masu, herci chaoticky pobíhají, narážejí do sebe, zůstává na nich stopa Viňarského špíny. Představení končí obvyklou podobou apelativní připomínky, která však jen opakuje to, co sděluje celek, a ubírá dílu na intenzitě. Zároveň odhaluje rozpor mezi estetičnem a komunikací etického poselství divadelními prostředky.

Ještě větší zrůda

Tma, mikrofon a maska patří také k prvkům varieté My Art: Who’s Frank? absolventa Duncan centra a v Praze tvořícího Milana Lovišky. V postavě Franka zesměšňuje „hvězdy“ kulturního průmyslu. Za rytmu electroclashového hitu Miss Kittin Frank Sinatra, stroboskopu a UV zářivky lascivně pózuje bavič v masce a obligátním flitrovém oblečku. Špulí prdel, fuckuje, zvrací. Jako kdyby rozvíjel motiv ze Zuštiakova a Viňarského Bastarda a všemi prostředky demonstruje míru přetvářky (Frank je anglicky přímý, otevřený) a odcizení člověka v spektakulárním státě. Franka na laně (uzdě) drží neviditelná síla (panství kapitálu) a světlo mu přiděluje místo. Loviška podává hutný a působivý obraz této zkázy, avšak vybírá si snadný terč, který předvádí příliš jednoduše a neproblematicky. V závěru se karta obrací: uřvaný a ušpiněný Frank bojácným a nejistým hláskem poděkuje divákům „I love you all“. V tomto momentě, kdy je po veškeré agresi publikum ukázáno jako svrchovaná autorita (domyšleno: ještě větší zrůda), měly však začít, ne končit Loviškovy dramaturgické úvahy.

Subtilnější v kritice spojení sexu, zábavy a smrti bylo autorské divadlo SkRAT v sérii volně propojených tragikomických situací a gagů Zvyšky. Ironické konverzační scénky prokládají metaforické asociativní obrazy chtíče. Slizký tancmajstr přivodí křeč a šok partnerce, majitelku pouťové střelnice nechtěně odprásknou laškující milenci a z lidí zbudou údy naložené na káře.

Srandičky

Stano Dobák a Peter Šavel zúročili čerstvé absolvování prestižní belgické taneční školy P.A.R.T.S. v choreografii One for you, two for me. Technicky bravurním absolutním tancem a spontánní až familiérní rozpustilostí vynikli mezi představeními s divadelním a výtvarným přesahem. Tancem bez rekvizit a hudby s čistou a bezprostřední radostí z pohybu nezapřou pedagogický vliv Anne Teresy De Keersmaeker a inspiraci Trishou Brownovou.

Od začátku navazují kontakt s publikem. Nezastírají, že jsou pozorováni, naopak otevřeně exhibují, až přejdou do útoku: loknou si drinku od diváků, a když je za žvatlání a pitvoření ohrozí hadími gesty rukou, připomenou pohádková monstra nebo školáky urvané ze řetězu při hodině tělocviku. V choreografii totiž recyklují a také parodují školní etudy. O ucelené choreografii a pravidelném tempu nemůže být řeč. Cupitání, chůzi a leh střídají zběsilé energické výstřelky, výskoky i okatě předstíraná únava. Napětí prostupuje i do vzájemné souhry. Chlapci se poslušně sjednotí v duetu, aby se po odtančení mohli otravovat naschvály. Nenechají se na pokoji, soupeří o divákovu pozornost. Srandičky by sice mohly v jiném prostředí působit přehnaně a lacině, přesto Šavel s Dobákem vnášejí do československého prostředí podstatný prvek: spojení tance a humoru.

Také handicapovaní herci banskobystrického komunitního Divadla z Pasáže spontánně žertují v další Viňarského festivalové produkci 3 x (A). Aktéři začínají pádem z křivého křesla a postupují k simultánním sólům nalézání vzájemných vztahů. Žena zastrkuje ruce do kapes přišitých na oblečení unikajícího muže, další účastník v kovbojském klobouku zase „šéfuje“ jednání. Ve finále přichází showdance. Na rozdíl od Dobáka a Šavela je zde pobyt na scéně příležitostí k zakoušení vlastního těla a blízkosti jiných.

Pracovat doma

Organizátoři v mottu přehlídky avizují hledání „odvážného diváka“ a „jiného divadla“. Dramaturgická nahodilost programu je patrná z druhového rozptylu a převahy „zahraničních“ nebo pohybových produkcí. Odvaha ukazovat „jiná“ témata a tematizovat jinakost „odvážnými“ prostředky v tomto případě naplňuje pojem „nezávislosti“ v podtitulu přehlídky a společný smysl jednotlivých děl. Spíše než vyčerpávajícím výčtem slovenského „nezávislého“ tance a divadla je žilinský KioSK, tak jako celá Stanica, záchytným bodem ve slovenské kultuře. Spolupracuje s ní Viňarský, stejně jako tanečník a choreograf Tomáš Krivošík, který na přehlídce provozoval talkshow s umělci. Také Loviškův Frank zde měl premié­ru, a ani představení SkRATu dosud nechyběla na žádném ročníku.

Je slovenská nezávislá umělecká komunita tak malá, nebo jde spíš o malou domů v podpoře spřátelených umělců? Tvůrčí i generační vymezení se stalo také tématem střetnutí slovenské taneční komunity. Od Viňarského kategorické výzvy kolegům: „Domů!“ a potřeby působit v rodném kontextu se diskuse dál odvíjela od aktuálně palčivé potřeby prostředků propagace slovenského tance v zahraničí. Na Slovensku není mnoho prostorů pro současný tanec, existující struktury a instituce fungují nedostatečně či omezeně. Vzniká ale i nové centrum pro současný tanec při banskobystrickém Divadle z Pasáže.

Odpověď na základní, přesto nakonec ošemetnou personální otázku, kdo a co je současný slovenský (nezávislý) tanec (a „jiné divadlo“), je zatím v nedohlednu. Nabytý elán snad vydrží a neurčité závěry ze setkání snad získají konkrétní tvar. KioSK potvrdil pomalu všeobecně známé: slovenský tanec je vlastně na mezinárodní úrovni, jen potřebuje zakořenit doma, korigovat kontinuální prací dílčí úspěchy a nabyté zkušenosti a získat záštitu pro návrat i opětovné prorůstání do světa.

Autor je student divadelní vědy na FF MU.

Text vznikl za podpory Visegrádského fondu.

Na projektu New Cultural Zone – Cultural Condensation of V4 in A2 se podílejí časopisy Magyar Műhely Alapítvány (Maďarsko), Krytyka polityczna (Polsko), Profil súčasného umenia (Slovensko) a A2.