Výstavba mešity v blízkosti někdejšího Světového obchodního centra v New Yorku se z pochopitelných důvodů stala předmětem politické debaty nejen ve Spojených státech. Zaujala rozličné komentátory i v České republice, ale především ve vlivných panarabských listech. Stala se mimo jiné podnětem k dalšímu kolu úvah o muslimské migraci a integraci v západních zemích a o vztahu Spojených států a muslimského světa.
Autor Husám Ítání v komentáři v deníku al-Haját 10. srpna 2010 tvrdí, že záměr vybudovat mešitu poblíž „Grand Zero“ vyvolal další vlnu napadání islámu coby teroristického náboženství. Důvody protestů proti mešitě jsou ale různé, někdy až úsměvné. Autor cituje průzkum deníku The New York Times, podle něhož někteří respondenti zdůvodňovali negativní postoj k muslimské svatyni obavou ze zvýšeného množství automobilového provozu. Zdaleka největšími odpůrci jsou nicméně podle autora někteří republikáni, jako například Sarah Palinová či Newt Gingrich a hnutí Tea Party, které se vymezuje proti politice současného amerického prezidenta v celé řadě otázek. Husám Ítání si všímá i toho, že spojenci či přinejmenším poskytovateli argumentační munice odpůrců mešity se stali i takzvaní muslimští disidenti, tedy muslimové, kteří své vlastní náboženství veřejně odsuzují. Podle autora jsou tito odpadlíci s oblibou využíváni západními islamofoby, přičemž tato praxe zaznamenala rozkvět zejména po 11. září 2001. Není nicméně možné vinit ze špatného stavu integrace muslimů do americké, respektive západní společnosti pouze radikálně pravicové skupiny, které se zasadily o zákaz minaretů ve Švýcarsku a nyní brojí proti výstavbě mešit ve Spojených státech. Svůj díl viny mají podle Ítáního i komunity muslimských imigrantů. Ty se často uzavírají většinové populaci hostitelských zemí a identifikují se více s náboženstvím svých předků než se zemí svého aktuálního pobytu. Mezi muslimy se na Západě vyvinulo specifické pojetí státní moci, která je vnímána jako nepřátelská a prostá přirozené autority.
Postojem Američanů k plánované výstavbě mešity je zklamán i komentátor Abdul Rahmán arRašíd z deníku al-Šark alAwsat, který se tématem zabýval v článku „Dům modliteb či symbol destrukce?“ z 15. srpna. Na úvod svého textu oceňuje postoj prezidenta Obamy, který se budování mešity zastal. Pozice prezidenta je v principu správná, tvrdí komentátor, je ale třeba říci, že se jedná o úsilí vynaložené zbytečně. Význam problému se totiž prý podle arRašída přeceňuje a pro americké muslimy je v zásadě dost nepodstatné, zda nové muslimské centrum na Manhattanu stát bude či nikoliv. Obamův krok přirovnává k jeho snaze o uzavření věznice na základně v Guantánamu. I zde je na místě prezidenta ocenit, nicméně jeho krok nic nezměnil na tom, že desetitisíce muslimů podobných těm drženým v Guantánamu jsou vězněny v muslimských zemích v nesrovnatelně horších podmínkách. Podle autora se zkrátka nejedná o záležitosti prvořadého významu. Muslimy dlouhodobě trápí daleko důležitější problémy, na jejichž řešení by měl prezident Obama vynaložit úsilí mnohem spíše. Asi nejdůležitějším z nich je palestinská otázka. Spor ohledně mešity u Grand Zero je pro muslimy marginální záležitostí a autor zároveň tvrdí, že na obou stranách sporu jsou zejména nemuslimští Američané. Na Manhattanu podle ar-Rašída nemůže být po mešitě poptávka, protože se nejedná o obytnou čtvrť a nežijí zde téměř žádní muslimové. Zatímco se spor o mešitu stal bojem samotných Američanů, málokdo si údajně uvědomuje, že boj proti teroristům z 11. září a jejich spojencům je zase v první řadě bojem muslimů. Tento boj se již deset let vede v řadě muslimských zemí. Přívrženci islámského náboženství ale podle autora nechtějí jakkoliv připomínat zlo spáchané jejich extremistickými souvěrci.
V článku s názvem Naděje u Grand Zero se nad významem sporu o mešitu pozastavil 12. srpna i komentátor Ajdžaz Zaká Sajid v egyptském deníku al-Ahrám. V první řadě se komentuje skutečnost, že ve velkém mediálním rozruchu zcela zapadla některá dosti podstatná fakta. Třeba to, že kontroverzní stavba vůbec nemá být mešitou, ale kulturním centrem s názvem Cordoba House. Projekt s celkovým rozpočtem 100 milionů dolarů by měl zahrnovat sportovní centrum, divadlo, restauraci a modlitebnu. Mediální přezdívka „Mešita na Grand Zero“ navíc zastírá fakt, že plánované centrum má vyrůst několik bloků od místa tragédie 11. září. Velmi důležitá je i osoba samotného investora. Je jím kuvajtský přistěhovalec Imám Fajsal Abdurraúf, který společně se svou ženou Daisy Khanovou chce vybudovat „centrum integrace a tolerance odlišnosti, kde by se lidé bez rozdílu původu oddávali umění, studiu a kultuře“. Abdurraúf se dlouhodobě angažuje na poli mezináboženského dialogu a integrace. Ve své knize „Na islámu je správné to, co je správné na Americe“ podle autora článku Abdurraúf uvedl, že na rozdíl od řady muslimských zemí jsou Spojené státy americké ideální muslimskou společností, protože podporují toleranci, lidská práva a svobodu vyznání. Ve svém článku Ajdžaz Zaká Sajid označuje za tragickou ironii skutečnost, že se proti této chvályhodné iniciativě stavějí právě Američané, které sám Abdurraúf považuje za tolerantní a liberální. Některé z protestů, jako třeba veřejné pálení Koránu, by zřejmě měly vést iniciátory projektu k zamyšlení nad možností z celého projektu raději vycouvat. Podle autora článku bude každopádně celá záležitost užitečným testem. Ukáže se, zda jsou Američané skutečně tolerantním národem a Spojené státy svobodnou zemí. Jedná se vlastně o test ústředních myšlenek otců zakladatelů. Muslimové, kteří se nyní ve Spojených státech stali terčem nenávistné kampaně – ne nepodobné té, která následovala po útocích na Světové obchodní centrum –, mají nyní jedinečnou šanci svým postojem ukázat, že islám je náboženství míru a tolerance. Stále tedy žije šance, že projekt se uskuteční a Cordoba House se stane památníkem lepších vztahů mezi islámem a Západem.