Takřka zakryto mnohem sledovanější snahou amerického prezidenta Baracka Obamy obnovit jednání mezi Izraelci a Palestinci před začátkem zasedání Valného shromáždění OSN zůstalo propuštění iráckého novináře Muntazara al-Zajdího. To je pachatel slavného hodu botou na bývalého amerického prezidenta Bushe. Předčasně propuštěného novináře, který tímto nanejvýš pohrdavým gestem vyjádřil svůj názor na Bushovu blízkovýchodní politiku, uvítal před branami irácké věznice radostný křik, umocněný nabídkami sňatku, lukrativního zaměstnání či dary od arabských vůdců. Nad touto neobvyklou přízní se zamýšlí novinářka Diana Mukkalidová na stránkách deníku al-Šark al--awsat v komentáři s názvem Boty a národní hrdost. Případ Muntazara al-Zajdího srovnává se zdánlivě nesouvisející kauzou syrského blogera Karíma Arbádžího. Ten byl před několika dny syrskou justicí poslán na tři roky do vězení pro šíření lživých zpráv podkopávajících národní hrdost. Podle autorky se zřejmě jedná o tutéž „hrdost“, kterou v očích mnoha Arabů ztělesňuje právě irácký vrhač bot al-Zajdí. Podle autorky článku stejní lidé tleskají al-Zajdímu a zároveň se souhlasem či s nezájmem přihlížejí věznění desítek arabských novinářů a publicistů.
Oznámení Spojených států, že plán na výstavbu protiraketové obrany ve střední Evropě se ruší, nevyvolalo v blízkovýchodních médiích nijak zásadní ohlas. Důvodem může být fakt, jak se domnívá i komentátor deníku al--Haját Mustafa Zaín, že většina lidí byla celou dobu přesvědčena, že skutečným účelem projektu mělo být získání strategické převahy nad Ruskem. Íránu a Blízkého východu se tedy vlastně přímo netýkal. Zaín ve svém článku s názvem Úsměv paní Riceové a knírek pana Boltona tvrdí, že o této skutečnosti byli od začátku přesvědčeni i čeští a polští politici. „Jen idioti by si mohli myslet, že skutečnou hrozbou, před kterou měl štít chránit, byl Írán… Hrozba z Teheránu byla pro Poláky a Čechy pouhý vtip, podobný, jaký si vyprávěli v dobách komunismu,“ píše Zaín ve svém článku. Dnes zrušení výstavby štítu samozřejmě litují a obávají se své slabosti vůči Rusku. Jiný přístup je ovšem podle autora možné pozorovat na straně Německa. To na rozdíl od svých východních sousedů nebaží po pomstě na Rudé armádě. Naopak krok Baracka Obamy vítá a věří, že Rusko, které se nebude muset obávat o svou západní hranici, bude daleko ochotněji jednat se Západem o dalších krocích vůči Íránu. Podobně racionální krok by podle Zaína možná prezident Obama rád udělal i na Blízkém východě. I kdyby však skutečně chtěl přestat být advokátem židovského státu na mezinárodní scéně a stát se nezávislým zprostředkovatelem míru, bude realizace takového úmyslu pravděpodobně nemožná. Ve skutečnosti není podle komentátora Barack Obama, podobně jako jeho předchůdci, schopen akce, která by donutila izraelského premiéra Benjamina Netanjahua k respektování podmínek nutných pro jednání s Palestinci. Netanjahu odmítá i jen dočasné zastavení výstavby osad na Západním břehu a vyhrožuje americkému prezidentovi, že bude bojkotovat projev na Valném shromáždění OSN. Jedinou změnou, kterou účastníci Valného shromáždění zpozorují, bude sympatický úsměv velvyslankyně Suzan Riceové, který kontrastuje se zachmuřeným knírem jejího předchůdce Johna Boltona. Jiné změny v kursu diplomacie Spojených států na Blízkém východě se podle autora v nejbližší době pravděpodobně nedočkáme.
V zásadní průlom vyjednávání mezi Izrealci a Palestinci nedoufá ani egyptský komentátor Sámir Ghattas v článku Zkusme něco jiného, uveřejněném v deníku al-Ahrám. Netanjahuova neochota zastavit alespoň dočasně výstavbu osad podle něj neumožní zahájit podstatnější jednání. Podle autora článku již dnes ale nelze uvažovat ani o alternativě ozbrojeného odporu, spíše stojí za to zamyslet se nad návrhem palestinského předsedy vlády Saláma Fajjáda. Ten počítá s tím, že by se Palestinci zaměřili na budování životaschopných demokratických státních institucí bez ohledu na výsledek jednání s Izraelci. Tato strategie, soudí Ghattas, vlastně kopíruje postup sionistických osadníků před rokem 1948. Jejich stát byl plně funkční ještě před vyhlášením nezávislosti. Problémem však je, že Palestinci se těší mnohem menší mezinárodní podpoře než sionisté během britského mandátu nad Palestinou. Fajjádův návrh však získal podporu některých Evropanů i Izraelců. Zatímco ministr zahraničí Avigdor Lieberman vyhrožuje, že bude tuto iniciativu od samého začátku blokovat, Šimon Perez ji přivítal a nazval Fajjáda palestinským Ben Gurionem. V každém případě, uzavírá autor článku, cesta ozbrojeného odporu a vyjednávání selhala, tak neváhejme zkusit něco jiného.