Uplynulé týdny na Blízkém východě byly poznamenány dvěma událostmi, které mají velký vliv na vztahy mezi arabským a muslimským světem a Západem. První z nich byla návštěva papeže Benedikta XVI. a druhou blízkovýchodní cesta amerického prezidenta Baracka Obamy. Papežovu návštěvu komentoval Rakán al-Madžálí v jordánském deníku ad-Dustúr. Povšiml si zejména papežova výroku, že náboženství by nemělo být ve službách politiky. Na to ovšem al--Madžálí reagoval tvrzením, že to byl právě Západ, reprezentovaný mimo jiné „Jeho Svatostí“, který po dvě minulá staletí soustavně decimoval tradiční arabské elity. Na konci tohoto útlaku pak zbývá Arabům podle autora jako jediné východisko právě přimknutí se k jejich náboženství. Al-Madžálí dále upozorňuje, že perzekuci na základě své víry jsou vystaveni především v Palestině žijící vyznavači islámu a křesťanství, a to ze strany Izraele. Papežova návštěva přitom podle něho nijak nepřispěla ke zlepšení situace palestinských křesťanů. Papež spíše mluvil o odvěkém právu Židů na svatou zemi a nezmínil se o trýznivé situaci zdejších křesťanů, kteří se jen těžko dostávají na svatá místa v Jeruzalémě, a pokud je jim vstup umožněn, tak pouze pod bedlivým dohledem okupantů.
Celý arabský i muslimský svět 6. června zaregistroval projev amerického prezidenta Baracka Obamy v prostorách káhirské knihovny. Jeho výzva ke spolupráci a porozumění byla dle očekávání přijata rozporuplně jak na Západě, tak mezi samotnými adresáty projevu. Komentář v saúdskoarabském deníku al-Haját napsaný Raghidou Derghamovou se například jednoznačně staví na stranu těch, kteří Obamův projev přijali kladně. Podle něj „je v zájmu Arabů a muslimů stvrdit partnerství se Spojenými státy i s Obamou“. Upřímnost Obamovy iniciativy prý potvrzují i prohlášení a činy učiněné před samotným káhirským projevem. Nejdůležitější je podle autorky změna kursu americké diplomacie vůči Izraeli. Jedná se zejména o nedávné jednoznačné výzvy k zastavení židovského osídlování na Západním břehu Jordánu. Samotný prezident byl přitom relativně umírněný, ovšem podle autorky se nižší američtí představitelé nezdráhají mluvit o sankcích či ukončení přímé podpory Izraeli. Nejde samozřejmě o 180stupňový obrat. Prezident mluví jazykem, který by měl být přijatelný jak pro Araby, tak pro Izraelce. Své kroky přitom konzultuje s židovskými členy Kongresu. Podobné postoje jako Obama přitom zaujímaly i minulé administrativy. Nakonec však vždy podle Raghidy Derghamové uvěřily izraelskému tvrzení, že Palestinci nejsou schopni se dohodnout. Bill Clinton tak údajně neprávem obvinil Jásira Arafata za selhání rozhovorů v Šarm aš-Šajchu v roce 2000. Obama se prý podle všeho zatím takovému obviňování vyhýbá a místo toho nabízí konkrétní možnosti pro budoucnost. Podle autorky by tak arabská veřejnost ani političtí vůdci neměli Obamou předestřené možnosti ignorovat. Měli by hlavně opustit dlouhodobý způsob uvažování, který je založený na požadování ústupků od ostatních a neschopnosti konstruktivního přístupu. Nyní prý mají Arabové šanci stát se vítězi „boje za dosažení míru“, stačí přijmout nabízenou ruku. Tím, kdo může být v tomto boji naopak poražen, je Izrael. Odmítavé reakce na Obamovy požadavky povedou možná k tomu, že tentokrát zablokují mírový proces Izraelci. Arabové se pak stanou vítězi alespoň v tomto souboji.
Ne všechny reakce na Obamův projev však byly obdobně kladné. Z úst některých příslušníků vládnoucích elit zazněla nepokrytá skepse. Hned 7. června se k projevu Baracka Obamy vyjádřil osobní představitel alžírského prezidenta Abdelazíz Belchádem. Na stránkách listu al-Khabar tvrdil, že Alžírsko zůstává „opatrné a pesimistické“. Citovaný politik údajně nevěří, že by Obamův projev mohl být začátkem lepších vztahů. Arabové mu budou moci věřit až poté, co budou slova následována činy. V minulosti se ovšem opakovaně ukázalo, že američtí politici své sliby zpravidla neplní.
Současná krize v Íránu byla pro arabské komentátory mimo jiné příležitostí k přemýšlení nad podstatou blízkovýchodních režimů včetně jejich vlastních. V tomto srovnání se pak může íránská teokracie jevit jako v některých ohledech dokonalejší. Podle Azmiho Bišáry z egyptského deníku al--Ahrám lze íránský režim přirovnat k západním totalitním režimům. Arabské autoritářské režimy naopak stojí na formálních či neformálních dynastiích a klientelismu a nejsou schopny vytvořit ani totalitní, ani demokratický režim. Od totalitarismů západního typu se však íránská teokracie liší ve dvou věcech. Jednak je to relativně velká míra vnitřní svobody projevu a možnost volební soutěže. Kritici poměrů zde mají rozhodně větší vyjadřovací prostor než v komunistické Číně či v nacistickém Německu. Druhým zásadním rozdílem je povaha ideologie, která je nezbytným atributem každého totalitního režimu. Zatímco v případě nacismu či komunismu se jednalo o ideologie sekulární, kterým skutečně věřilo jen úzké jádro vládnoucí elity a které se zpravidla nepodařilo rozšířit ani na jejich vlastní potomky, v případě Íránu se jedná pouze o částečně odlišnou formu náboženství vyznávaného v zemi po staletí. Íránský režim poskytuje celkem velký prostor pro vnitřní opozici a je zároveň velmi těžké se vymezit vůči němu „zvenčí“. Bišára soudí, že i většina těch, kteří jsou dnes považováni za reformisty, je pevně spjata s režimem. Někteří jsou přitom idealisté (Chatámí), zatímco jiní se přiklánějí k reformistům, aby zamaskovali svou korupční minulost (Rafsandžání). Nesourodá skupina reformistů pak nemá reálnou šanci prosadit zásadní změnu režimu mimo jiné i proto, že její podpora u veřejnosti je menší, než se Západ domnívá. Reálným výsledkem krize by tak spíše mohla být kooptace jisté části reformistů a zmírnění protizápadního postoje režimu. Podle Bišáry vůbec není vyloučeno, že se režim vydá cestou represí a radikalismu – a tato cesta pak povede dříve nebo později k tragickému konci.