Není to rozhodně poprvé, co byl proti některému evropskému státu vyhlášen džihád. Mnozí ale tento politický instrument považovali spíše za přežitek, zejména při vědomí toho, že mezinárodním společenstvím uznané muslimské státy tohoto prostředku prakticky nepoužívají. O to větší údiv vzbudilo vyhlášení džihádu proti neutrálnímu Švýcarsku ze strany vůdce Velké socialistické lidové arabské libyjské Džamáhíríje Muammara Kaddáfího. Tohoto neobvyklého tahu excentrického matadora blízkovýchodní politiky si krom jiných povšiml i saúdskoarabský žurnalista Mšárí al-Zajdí v článku Džihád proti Švýcarsku ze 4. března 2010 v deníku al-Šark al-Awsat. Svůj komentář počinu libyjského vůdce založil na srovnání s dalšími kontroverzními počiny z minulých týdnů, konkrétně s exkomunikací jemenských rebelů ze strany prezidenta Alí Abdulláha Sáliha a útoku na „talibanskou“ italskou justici ze strany premiéra Berlusconiho. Podle Zajdího mají činy tří zmíněných politiků společné zejména to, že ačkoliv se ve všech případech jednalo o problém netýkající se jednoznačně náboženských otázek, všichni aktéři se uchýlili k nenávistnému náboženskému diskursu. Málokdo je přesvědčen, že za vyhlášením džihádu konfederaci alpských kantonů stojí nedávný výsledek referenda omezující architektonickou podobu muslimských modliteben. Za eskalací napětí mezi oběma zeměmi stojí spíše zatčení Kaddáfího syna Hannibala v roce 2008. Rovněž srovnání italské justice s šaríatskými soudy afghánského hnutí Taliban pokulhává a je zřejmé, že italský premiér ventiloval své rozhořčení kvůli nepříjemné kauze obvinění z podvodu. Exkomunikace jihojemenských rebelů z úst jemenského prezidenta Sáliha rovněž nebyla výsledkem teologické debaty, ale jednoznačně politicky motivovaným krokem. Mšárí al-Zajdí ve svém článku upozorňuje na nebezpečí, které představuje zneužívání náboženského diskursu v politice. Kupříkladu Kaddáfí by si měl být podle autora komentáře údajně dobře vědom těchto rizik s ohledem na fakt, že věznice jeho režimu jsou plné příznivců radikálního džihádu. Nejde však jen o zneužívání na nejvyšší politické úrovni. Náboženští myslitelé vydávají značné množství doporučení (fatwa), ve kterých s nečekanou lehkostí označují různé společenské jevy za hříšné a vyzývají k boji proti nim všemi prostředky. Muslimské státy by toto nebezpečí neměly brát na lehkou váhu a místo toho, aby náboženský diskurs sami zneužívali, měly by ho jednoznačně vykázat ze světa politiky.
K nejsledovanějším tématům uplynulé doby patřila vnitropolitická situace v Iráku, kde v prvním březnovém týdnu proběhly parlamentní volby. Saláh Hamajd se nad možnými dopady voleb zamyslel v egyptském deníku al-Ahrám v článku s názvem Naděje pro irácké volby dne 4. března. Hlavním závěrem jeho analýzy je poznatek, že i přes značné naděje a očekávání zůstává země stále hluboce rozdělená na etnické a náboženské tábory. Bylo by přitom žádoucí, aby volby prokázaly pravý opak a umožnily tak co nejrychlejší odchod amerických okupačních sil. Povolební vyjednávání navíc budou s největší pravděpodobností daleko komplikovanější než samotný volební boj. Hlavní šíitské strany jsou hluboce znesvářené a šíitský duchovní vůdce Alí as-Sistání odmítl vyjádřit některému ze šíitských kandidátů svou podporu. Rovněž nelze určit, jakým způsobem se zachovají sunnitské strany, u kterých nelze vyloučit bojkot jednání s potenciálními šíitskými koaličními partnery. Největšími vítězi voleb tak budou v každém případě Kurdové. Je pravděpodobné, že jejich podpora bude nezbytná k sestavení vládní koalice. Taková podpora ovšem nepřijde zadarmo, nýbrž bude draze vykoupena ústupky ve věci kurdské autonomie a nároků na ropnou oblast Kirkúku. Místo přispění k jednotě Iráku tak podle autora volby dále prohloubí etnické a náboženské rozdělení země.
Velmi skepticky se na irácké volby dívá Džihád al-Cházin z deníku al-Haját v článku Modlím se za Irák a jeho lid ze 7. března 2010. Al-Cházin odmítl většinu analýz, které v iráckých parlamentních volbách vidí soupeření kmenů a sekt či sekulární a islámské koncepce. V první řadě se podle něj jedná o boj o moc ve státě, u kterého se očekává výrazný nárůst příjmů z těžby ropy. V tomto boji jsou pak užívány nejrůznější prostředky, včetně převlékání kabátů. Jako příklad velmi přizpůsobivého politika uvedl Ahmada al-Džalabího, který „přijel do Bagdádu na americkém tanku“, zcela propadl v prvních parlamentních volbách a nyní se stal kandidátem proíránské Národní irácké koalice. Irák se během posledních let dostal až „na dno žebříčku nejzkorumpovanějších států“, v čemž se údajně podobá Afghánistánu, který je rovněž okupován americkými vojsky. Klíčem ke změně situace je jedině ukončení přítomnosti amerických vojsk. Jedinou podmínkou je však stabilita a ukončení násilností. Vzhledem ke stavu politické elity však autor nevěří, že se tento cíl podaří uskutečnit.