Dorazil jsem na vrchol a shodil batoh. Nikde nikdo. Čas trochu vychladnout, najíst se, pokochat rozhledem, přemýšlet o svých věcech. Anebo nechat okolní „věci“ přemýšlet za mě. Zas ucítit vanoucí ticho kolem; jak dlouho tu bylo. Co to je za modrý masiv v dálce, do něhož se teď jako do boku lodi něžně zakrajuje bílá oblačná linie?
Na kameni jsem nechal ležet lžičku. Slunce připalovalo, ale foukal vítr a horko zrovna nebylo. Netrvalo ani patnáct dvacet minut, když jsem chtěl pohozenou lžičku zas zvednout a vrátit zpět do saku. Sehnul jsem se pro ni – a málem ji upustil, jak byla žhavá. Hu! Za tak krátkou chvilku že se z mírné skromné lžičky stane objekt s docela pekelnými úmysly? Najednou jako bych tu nebyl sám. I ostatní „věci“ měly své životy, vyměňovaly si vzkazy, důvěrnosti, našeptávaly, hrozily, bouřily se, chystaly své drobné lsti… Stačilo zvednout pohozenou lžičku, a svět byl přistižen.
Anebo jsem to já, koho tu přistihli. Myslel sis, že budeš přemýšlet o „svých věcech“? Tumáš, tady je tvá věc, o níž jsi dosud nevěděl, a teď tě pálí, až nevíš, kam s prsty. Tumáš, tady je všudypřítomný vesmír, jenž nezapomene ani na nejmenší lžičku pohozenou na kameni. Najednou vesmír promluvil, i když šlo jen o stranou usyknutá citoslovce. Z ničeho nic mě zatáhl do své hry proměn a přesunů energií. Dal mi pocítit jinou polohu: čas neplyne jen podle tvého, buď ve střehu, soustřeď se, dívej se i jinam než jen přímo před sebe.
Mám rád tyto bezvýznamné okamžiky, blesková denní vykolejení. Kdoví proč zrovna v nich vždy tuším počátek literatury; miniaturní báseň o sobě, ale i zárodek „příběhu“. Střelný román. Mám rád psaní, jež si právě takových okamžiků dovede všímat. Ke štěstí mi stačí text „omotaný“ kolem jediného výchozího vjemu. Třeba když Magor Jirous napíše báseň o tom, že poslední, co by chtěl z tohoto světa uslyšet, je chechtot vltavských racků. Nebo když František Kovárna (soubor jeho esejů jsem kdysi četl v samizdatu) psal o lyžařské projížďce pustým protektorátním lesem. V zasněženém tichu objeví jedinou liščí stopu – a víc už netřeba, může se vrátit, osamělá zvířecí stopa ho zas spojila s celým vesmírem. Či když se Bohumil Hrabal v jednom ze svých nejlepších pozdních textů ze sešitu Kdo jsem zadíval v Kersku při stáčení minerálky na svou bosou nohu v blátíčku u pramene: v tu ránu věděl, kým je, odkud a kam – bosky – kráčí.
Vteřina s rozpálenou lžičkou mě přivedla k jiným „příběhům“ toho dne. Je brzy ráno, stoupám na jiný vrchol, tentokrát mnohem vyšší. Příkré suťovisko je zatím celé ve stínu. Ačkoliv zpoza hřebene se každou chvíli musí vyhoupnout ranní slunce: modř stále kobaltovější a prozářenější ho prozrazuje. Slunce se vyhoupne – anebo já se doplazím do bodu, kdy ke mně hřeben vpustí první příkré paprsky, jak se to vezme. Vítr fičí, nemohu se dočkat trochy tepla.
Stalo se. O půl hodiny později stojím na vrcholu. Batoh opřu o balvan do stínu, zatímco slunce se už nemá kam schovat, jistěže ani nechce, a beze studu shora pere do všeho kolem. Nespěchám, i tady jsem sám na pár skvělých hodin, než se dovalí první lezci. Obcházím rozložitý vrchol, posedávám po skalách jednou tam, podruhé onde. A v jednu chvíli zavadím o ruksak. Zatímco slunce už je v plné parádě, batoh ještě studí ranním stínem. Dokonce i černé plastové přezky ještě drží chlad a na mě z letmého doteku padá radost i stesk. Radost z ranní zimy na úbočí, ze vzpomínky na nedočkavé vyhlížení prvních paprsků. A stesk, že nádherný ranní stín a chlad za chvíli převálcuje velkomožné poledne. Stesk, že ranní supění do kopce je za mnou a s ním prokřehlost a nevinnost, že všechno jednou skončí. Jako román za poslední stránkou, s hrdiny, kteří splnili povinnost a odebrali se jinam.
„Někdy jsem křičel na kameny a stromy své otázky, přes strže, nebo halekal – ,Co znamená prázdnota?‘ Odpovědí bylo dokonalé ticho, takže jsem věděl –“ píše Jack Kerouac v Osamělém cestovateli, v kapitole věnované době, již strávil v horách jako hlídač lesních požárů. Kerouac si všímá podobných chvilek na rozhraní nicotnosti a věčnosti. Když ho lesník Andy uvede do chaty, v níž má strávit celé léto, a vařící vodou přelije snad půl plechovky kávy, spisovatel neopomene v Andyho poznámce podtrhnout: „Dobrý kafe musí bejt silný!“ Svaté, nenápadné detaily. Působením elementárních chvilek se pak v poutníkovi vše napřahuje k transcendenci, k milosti radostného stesku jak z vyjmutí z přírody, tak ze splývání s ní. „Čepel trávy zmítaná větry nekonečna, kámen ji podpírá, a pro tvé ubohé něžné tělo žádná odpověď.“ S bezděčně biblickým tónem začínají věty mistra rytmicky jazzující prózy zpívat a tančit, jak se skrytě derou k nevypověditelné (nereligiózní) modlitbě. Nejde jen o obsah slov, ale i o rytmus, zvuk a jeho vlny, jejich nápřah, rozběh, šíření. (A jsem rád, že nejsem překladatel a nemusím se – jako Jitka Zehnalová a Jan Válek, kteří svazek Kerouakových cestovních próz pod titulem Osamělý poutník přeložili – trýznit myšlenkou, jak nejférověji zpřítomnit fakt, že spisovatel napsal „flesh“ a ne „body“, když jedním dechem mluvil o trávě a svém těle, vystaveném týmž větrům téhož nekonečna.)
Kerouac (ostatně jako Hrabal) má k postřehu vůči elementárním detailům navíc i schopnost, již mu dnes, v postindustriální, posthumanistické epoše můžeme jen závidět. Do něžně zmítaného okolního vesmíru totiž dokáže přirozeně a s milostí zahrnout i člověka. Sebe, ale třeba i alkoholického námořního slouhu, s nímž je naverbován do lodní kuchyně, Carmelitu na dně říjnové železniční noci, posledního tuláka, jenž v hloubi Ameriky usnul na domovních schodech. Tulákově do noci tragicky vytrčené ruce je věnována závěrečná litanická věta knihy, delta slov přes celou stránku, vzešlá z jediného detailu prosebné, bolavě vztyčené ruky spáče. „Příběh“ spící ruky, jejíž palec skoro dotýká se prstů v náznaku touhy i zásluhy, v šepotu toho, co za dne nelze vyslovit, Kerouac rovnou rozezněl jako modlitbu, lament i ódu, které vpletl do jedné z nejkrásnějších vět, co byly napsány.
Kéž by člověk na konci léta cestou z hor zahlédl aspoň jednoho takového tuláka.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.