Zdání radikality

Obálku knihy Kapitalistický realismus (Capitalist realism, 2009, viz recenzi Pala Fabuše v A2 č. 7/2010) zdobí oslavné výroky Václava Bělohradského a Slavoje Žižka. Paradoxně nejsou vyňaty z doslovu nebo předmluvy, ale jsou jen součástí marketingu. Právě takto případně vcházíme do „pouště naší reality“, o které autor knihy, anglický filosof Mark Fisher, mluví jako o kapitalistickém realismu. Tímto spojením označuje všeobecný pocit, že kapitalismus je jediný funkční politický a ekonomický systém, k němuž je nemožné si představit jakoukoli životaschopnou alternativu. Ty jsou vždy cestou ke zlu, ať v podobě terorismu nebo totalitarismu, a kapitalismus je tak realismem par excellence: není sice Dobrem, ale je zárukou neZla.

Kapitalistický realismus lze, jak píše Fisher, v jistém smyslu podřadit pod pojetí postmodernismu podle amerického literárního kritika Fredrika Jamesona jako logiky pozdního kapitalismu, kultury pastišů a revivalů, s tím rozdílem, že už neexistuje hra alternativ (po pádu SSSR ani nominálních) ani potenciál subverze, že vše je už preasimilované. Kapitalistický realismus je „všudypřítomná atmosféra, která ovlivňuje nejen kulturní produkci, ale také organizaci práce a vzdělávání, přičemž působí jako neviditelná bariéra omezující naše myšlení a jednání“, jinými slovy (ta ovšem Fisher nepoužívá) je to ideologie (v althusserovském smyslu).

Kapitalistický nerealismus

Mark Fisher ve svém textu hojně využívá jak příklady z popkultury (píše o Kurtu Cobainovi, hip hopu, cituje hollywoodské filmy jako Potomci lidí, Nelítostný souboj, Vall-I), tak myšlení Karla Marxe, Gillese Deleuze, Alaina Badioua, Franze Kafky a zvláště Fredrika Jamesona a Slavoje Žižka. Zároveň většina konkrétních příkladů, které používá, ať už jde o fungování BBC, stávku horníků za vlády Margaret Thatcherové či problémy školství, je silně vázána na Británii po druhé světové válce. Právě školství a autorova vlastní pedagogická praxe je (spolu s oblastí popkultury) nejčastěji polem, na němž ilustruje své myšlenky. Ty se týkají nových forem byrokracie v liberalismu, důrazu na PR, „tržního stalinismu“ či vztahu kapitalismu a sociálních a ekonomických příčin duševních poruch a zájmu o jejich politizaci proti (současné) privatizaci.

Fisherova kritika kapitalismu je velmi široká a mohlo by se zdát, že i poměrně radikální. Všímá si toho, že dnes jsou i tendence, které kapitalismus kritizují, zahrnuty do systému; a ten je schopen se reprodukovat i skrze ně. Děje se to například díky naší „interpasivitě“, když film Vall-I předvádí (a „kritizuje“) náš kapitalismus za nás, a tak ho v konečném důsledku posiluje. Obdobnou kritikou autor stíhá i antikapitalistické hnutí, které podle něj nestaví vlastní alternativu kapitalismu – zaměřuje se jen na organizování protestů a nejeví zájem o budování politické organizace (což je ale, a na to Fisher pozapomíná, také dědictvím Nové levice šedesátých let, její nedůvěry v organizace vedoucí k stranické byrokracii a rigidním mocenským strukturám) a končí u skrytě komerčních akcí typu Live 8.

Na mnoha místech se ale spíše než rozpory kapitalismu ukazuje rozporuplnost a nekoherentnost Fisherovy kritiky. Nejde jen o paušalizaci hip hopu jako bytostně kapitalistického jevu nebo zjevně účelovou dezinterpretaci filmu Nelítostný souboj. Problematičtější je jeho omezenost, například když mluví o rozpadu SSSR jako o okamžiku zániku byť jen nominální alternativy ke kapitalismu, a pomíjí přitom stejně „nominální“ alternativy Číny, Kuby nebo třeba KLDR. Tato europocentričnost se postupně ještě zužuje na vzdělávací systém Spojeného království a je těžké se chvílemi ubránit dojmu, že Fisherova kritika je hlavně příležitost si postěžovat, za jakých podmínek to musí učit. Jako by největšími hříchy kapitalismu byla byrokratizace pedagogické práce a pasivita studentů. Právě v kontextu toho, o čem Fisher mluví jako o „reflexivní nemohoucnosti mládeže“, se ukazuje, že jeho radikalita je spíše jen jejím zdáním, když píše o „neschopnosti studentů spojit si nynější nepozornost s budoucím neúspěchem…“. Neúspěchem v rámci kapitalismu, který se snaží kritizovat; ale jeli úspěch cílem, co potom je obsahem jeho kritiky? Neproklouzává zde do textu, třeba nevědomky, vytěsněná tvář jeho autora, spořádaná a středostavovská?

Nerealistický kapitalismus

Fisher paradoxně kapitalismus zároveň až nesmyslně démonizuje, mluví o jeho „nelidskosti“, o „nelítostné mašinérii Kapitálu“, snaží se ho vykreslit jako takřka metafyzické zlo. Na kapitalismu ale není nic metafyzického. Spíše než „nelidský“ je lidský, příliš lidský. To „my“ ho utváříme. Kapitalismus není nadsíla neutrálních nebo démonických neviditelných rukou. Je jistě systémem, kde hrají roli neosobní procesy, ale i ty někdo musel nastavit a někdo je musí akceptovat. I když kapitalismus je do značné míry „systémem bez centra“, jestliže odmítneme možnost své vlastní spoluzodpovědnosti a participace a přistoupíme na to, že vše se stejně odehrává bez nás a nic nemůžeme změnit, pak jsme v situaci, o které mluví Slavoj Žižek v souvislosti s konspiračními teoriemi, které svým důrazem na neproniknutelnost sfér opravdové moci paralyzují samotnou vůli cokoli měnit. Přitom změna, ať už jakákoli, může začít jen na rovině konkrétního lidského jednání (což neznamená pouze jednání konkrétního individua) – to je moment uvědomění si alternativ, respektive cest k nim, toho, že kapitalismus není nadlidskou věčností, nevyhnutelností, fukuyamovským koncem dějin.

Na straně 102 Mark Fisher říká, že „jednou z neřestí levice je její ustavičné kříšení duchů minulosti“. Svým způsobem ale právě to sám v tomto díle provádí, ať už se jedná o takřka socialisticky realistickou rétoriku, s níž popisuje kapitalismus, nebo o myšlenky nutnosti „vzkříšení konceptu obecné vůle“, tedy známé ideje J.J. Rousseaua. A tak spíše než analýzou (nebo na obálce deklarovanou diagnózou) je Kapitalistický realismus poněkud povrchní hyperbolou, nastíněním některých stránek současného kapitalismu, kořeněným popkulturními odkazy a stvrzovaným citacemi autorit kritického politického myšlení. Ale ani citace z Deleuze nebo Jamesona nezakryjí jisté staromilství, rigiditu a ulpívání na fixních strukturách a dichotomiích. Problémy kapitalismu jsou sice systémové, nicméně jeho změna právě proto vyžaduje osobní aktivitu. Systémová změna či změna systému nemůže vyjít pouze ze systému samotného, ze struktur které ho udržují a jsou jeho páteří, je k ní potřeba vytváření vnějšku – myšlení alterity, akty rezistence, nefixní jinakost.

Autor je publicista.