Kraj mateřštiny mé, oplzle sametové

Jako by Karel Brušák (1913–2004) vytušil svůj exulantský osud už v jednom z raných opusů. „Což nechceš už jeti na Ceylon?/ Uvidět Tower v Londýně?“ píše devatenáctiletý literát v básni Nádraží, otištěné roku 1932 v literární příloze Národního studenta. A dál: „Říkáš, že Prahu rád opouštíš/ a přece tě něco k ní víže –/ leč dříve, než se rozloučíš,/ odjíždí rychlovlak do Paříže.“ Letmo prozrazený nepokoj básník v dalším životě beze zbytku naplní. Z pařížského stipendia prchá po okupaci Francie do Anglie, v pětatřiceti už má britské občanství a po únoru se jako legendární komentátor BBC stává jedním ze symbolů ztracené svobody a tradic předválečného Československa. Jako jeden z mála exulantů se odmítá po roce 1945 vrátit do vlasti. Dnes, pět let po jeho smrti, opředené nejasnostmi (zemřel po nehodě, když se v Londýně připletl do protibushovské demonstrace), přináší svazek Básnické a prozaické dílo texty z rukopisů i otištěné pouze časopisecky či v různých antologiích, včetně předválečné prozaické prvotiny Opojená mlha, jediného beletristického opusu, jejž Brušák za života vydal knižně.

Boulevardy hučí a řvou

Karel Brušák byl muž širokého záběru. Pro BBC napsal (a sám přečetl, jak je ve stanici zvykem) na tisíc komentářů. Působil i jako překladatel, divadelní teoretik, bohemista na univerzitě v Cambridgi. Ke své beletristické tvorbě se však choval macešsky. O její vydání neusiloval, originály básní rozdával přátelům. Dávný svazeček próz z mládí byl podle něj poplatný odumřelému symbolismu. Básnické a prozaické dílo přináší všeho všudy čtyřicet sedm básní, z toho víc než polovinu z třicátých let. Z raných veršů čiší mladický hlad, básnící student by rád stůj co stůj objal hned celý svět či kosmos: „boulevardy hučí a řvou jako zpěněná moře“. V příštím okamžiku si vystačí s milostným opojením či mladickým churavěním, dobře ladícím s jeho sklony k expresivitě. Představivost mladého poety opakovaně využívá lékařských motivů, ať už v poloze schematicko-ironické („život je operace bolestivá, těžká,/ neboj se, chirurgu, narkotik dneška“) či brutálněji fyzičtější („opuchlé slunce“). Lehká neumělost se v raných básních mísí s docela excentrickými impulsy, zazní tu nota sociální („banánových slupek je tu pro všecky“), jindy zas exoticky poetistická. Některými básněmi zmítá mladistvý bol, nechybí ani exaltovaná zmínka o sebevraždě. Vzápětí však student nahlédne svůj mladíčkovský dandismus s jarou sebeironií: „Jste unaven jak žvaníte/ jste směšný ale nemohu se smát/ Jděte si raději lehnouti“.

Lyrické smetí z Paříže může připomenout telegrafické máchovské zápisky z cest. Na rozdíl od romantického barda tu však vládne sofistikovaný odstup a nadhled. Milujeme tě, Paříži, ale nepoblouzníš nás. „Ovšem je krize Bohémů je málo…“ Jinde se ve verších mihne i nechtěná komika, třeba v „přízračném“ obraze moře kolomazi, valícího se dolů po Václavském náměstí. Už od prvních básní však registrujeme schopnost autora vpálit vizi či formulaci ostrou a nesmazatelnou jako cejch, vykouzlit intenzivní představu, jež nás zaskočí svou temnou razancí. „Ve filmu neexponovaném je celý můj svět“. Nakonec mezi básněmi, v nichž zaznívají nejrůznější vlivy (Wolker? Orten? Nezval?) či jež archaicky žhnou a taví se do vypjatých, přitom zastřených symbolů, vyvstane náhle text stroze existenciální, odhalující základní životní situaci jako křižovatku příjezdů a odjezdů, matných očekávání i ostrých, „bezděčných“ prozření (báseň Jednou se všechno vysvětlí). Uhrančivý dojem sílí tím, že báseň je vyprávěna v budoucím čase jako „věštba“: Toto se stane, tak to bude. Věštba o to naléhavější, že se tu nevěští nic převratného, ale naopak ty nejtišší soukromé chvíle kdesi nad ránem na chladném peroně.

Dnešní čtenář neumí číst

Na chronologickém řazení tetxů je vidět, jak se Brušákova poetika časem koncentruje a „zahušťuje“. V básni Kusá paleta z roku 1936 jako by autor s vervou zkoušel cosi nového; báseň je řetězcem temných, „nesouvislých“ vidin, valících se zvolna, ale nezadržitelně z hloubi jeho intuice. Podobně intenzivní, přitom kusé obrazy najdeme v básni Montes Malditos, tentokrát ovšem úsečně a formálně přísně zrytmizované. Nejasně se tu prodíráme k celistvějšímu významu, zřetelně však registrujeme existenciální zákmity (dvojice „mezek a člověk“ stoupá k „vrcholu, který neexistuje“). Některá spojení pak mají údernost zvonu: „Krev byla krev./ …/ Krev a krev je mlha.“ I v dalších číslech z pozdější doby najdeme podobnou rytmickou zřetelnost a vzpřímenost, potřebu jasné řeči, schopné rázně vyslovit pocit existenciální vydanosti světu: „Oč jsme to hráli? Skoro o nic. O den.“ Jinde si básník při shrnutí niterné tenze vystačí s pouhou vjemovou, věcnou „drtí“: „Déšť, srdce, suť, kus firnu v jezeře.“ Dávný dekadentní tónorod, nyní zjasněný nadhledem a asi i dávkou drsné ironie, se rozezní v nádherných spojeních, vibrujících exulantskou zkušeností: „Kraj mateřštiny mé, oplzle sametové.“

Brušákovo básnické usilování vrcholí v rozsáhlejší poemě Veřejnost země, napsané v Londýně roku 1951. Básník jí dal podtitul Kantáta z poloviny století. Vskutku se jedná o jakousi rekapitulaci stavu lidstva či lidství v „poločase rozpadu“. Není to zpráva povzbudivá; ale čekali bychom něco jiného? Zajímavé je, že víc než obsah veršů tu o stavu lidství mluví sama forma: autor totiž zvolil styl brutální, přetržité koláže. Útržky z odborných textů trčí tu vedle úředních pokynů ztroskotancům na moři, francouzská odrhovačka zní vedle Zjevení sv. Jana. Báseň je vskutku velmi „kusá paleta“; fragmenty vyznívají suše a věcně, sousedí příkře a bez návaznosti. Veřejnost země připomene texty Jiřího Koláře, autorka doslovu Věra Skalická připomíná i T. S. Eliota a vzdáleně též Hirošimu Františka Hrubína. Sám Brušák opatřil svůj ústřední opus předmluvou, v níž chce stavbu básně vysvětlit, neubrání se však hořce jízlivému tónu: „Považuji tento úvod za nutný, protože dnešní čtenář… neumí číst.“ V pamfletickém duchu se tu pokračuje. Dnešní člověk je „mátoha na scípnutí“ a básníkova rada, jak kantátu číst, zní daleko nejvíc jako pohrůžka: „Čtěte ji, jako by ji četl tygr z panenské džungle… Je možné, že ani pak nepochopíte, oč běží. Pak jste troup.“

Odosobněný jazyk trosek je krutý i naléhavý, chladný i úpěnlivý. Exaktní věcnost lhostejně soupeří s hlasem biblické jeremiády, do novinové zprávy se vplétá hebkost intimního odposlechu. Od apokalyptického zlomku se sveřepě i tklivě odrazí „banální“ zvolání: „Karlíčku, Karle, padá sníh.“ Brušák tu předjímá postmoderní situaci, kdy se jednotlivé diskursy slévají přes sebe, vysoké i nízké jedno jest, vzájemně se vylučující pravdy začínají platit zároveň. Svět je naplněn i vyprázdněn, člověk ví vše i nic. „Neboť tramvaje jezdily celou noc./ Chodili jsme kolem bloku, mluvíce tiše o jídle a literatuře.“ Ano, jedno stále zbývá: soukromé noční procházky, intimní sdílení času s blízkou duší.

Jako s básněmi se to má i s Brušákovými krátkými prózami. Většina črt je vskutku plná opojené mlhy a nepřekračuje dekadentní či expresionistický lyrický rámec. Až novela Ruka slávy, jíž autor přikládal nejvíc váhy, sahá dál, směrem k snové mystice a vizionářství. Je magická „ruka slávy“, zápalná ruka zemřelého, symbolem vykupujícím, či varovným? Bůh suď. Co se zdá být nezvratné, je intenzita vize, jež v Brušákově próze, stejně jako ve verších, přetrvává i po půl století.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.