Musíme přijímat hrdiny s chybami

Premiér Petr Nečas si za svého poradce vybral Romana Jocha, kontroverzní osobu, která budí velký odpor lidí zabývajících se menšinami a lidskými právy. Jaký je váš názor na tuto volbu?

Jsem z toho naprosto perplex. Sleduji výroky pana Jocha v médiích a vidím, že je tu člověk, který naprosto bezuzdně verbalizuje názory, o kterých jsem přesvědčená, že jsou ve společnosti menšinové. A doteď jsem si je spojovala jen s určitou extrémní skupinou obyvatel, která smýšlí demagogicky a je poměrně primitivní. Pan Joch v podstatě hovoří Sládkovou rétorikou, i když samozřejmě mnohem inteligentnější a rafinovanější. Roman Joch se brání, že názory poradce premiér nemusí brát v potaz. To je podle mne záměrně zavádějící. Premiér má přece poradce právě proto, že nemá čas si sám vypracovávat analýzy a potřebuje spolehlivé lidi, jejichž erudici důvěřuje, aby tuto práci odvedli za něj. A doporučili mu, kam dál směřovat. Je to přesně naopak – vliv pana Jocha bude obrovský a bude moci ze své pozice zásadním způsobem ovlivňovat životy tisíců lidí. Nemyslím teď pouze romskou menšinu, ale také gaye a lesby nebo třeba bezdětné ženy. Pan Joch se, například konkrétně v rozhovoru v Respektu 34/2010, vyjadřuje způsobem, který nápadně upomíná na rétoriku a ideje, jež si ani nechceme připomínat. Jeho představa podpory rodiny se dvěma dětmi na úkor podpory homosexuálních vztahů nebo vztahů bezdětných je naprosto proti lidským právům, alespoň tak jak je vnímám já.

Co to může znamenat pro romskou menšinu?

Zdá se mi, že co se týče romské menšiny, vyjadřuje se pan Joch mnohem opatrněji. Myslím, že si je vědom, že toto téma je výbušné. Jeho formulace jsou vágnější. Je to zřejmě trochu úlitba bohům, když říká, že je třeba zasahovat místně a cílenou terénní prací. Na tom, že paušální řešení jsou málokdy k něčemu, se asi všichni shodneme. Na druhé straně třeba tvrdí, že romské děti jsou žáky speciálních škol, protože je u nich schopnost výuky v běžných školách malá. Výrok naznačuje, že podle pana Jocha jsou romské děti ve speciálních školách právem, protože jsou nějakým způsobem deficientní, a proto se nemohou stát spolužáky dětí v běžných základních školách. Jako by říkal, že romské děti do speciálních škol patří a naším úkolem je integrovat je, nikoliv odstranit systémovou chybu, kvůli níž jsou romské děti do speciálních škol umísťovány. Ale k vaší otázce. Zatím z toho nevyplývá nic konkrétního, myslím, že i do budoucna bude opatrný. Protože názor Evropské unie a nakonec i Spojených států je, že se v Česku porušují lidská práva Romů, proti čemuž zřejmě přímo nepůjde. Potenciálně je ale podle mne nebezpečný. A to nejen Romům, ale také řadě dalších menšin.

Nutně nás musí napadat, co se děje i v jiných evropských státech – romské osady na Slovensku oddělované zdí, protiromské nálady a vzestup pravicového extremismu v Maďarsku, vyhoštění Romů ve Francii a Itálii, diskuse o imigrantské politice…

 … ani ve Velké Británii není situace nijak růžová.

Zdá se, jako by i Česko začalo plout na této vlně…

Situaci v Evropě samozřejmě sleduji, ale jako laik, nejsem politoložka ani socioložka, natož abych si troufla rozvádět úvahy o tom, jak se dějiny opakují. Ale určitě není náhodou, že jsou pravicové strany na vzestupu. Není náhodou, že ve všech vyjmenovaných zemích se společnost otevírá intoleranci. A nebude náhoda, že jak na Slovensku, tak v Česku zvítězily ve volbách pravicové koalice. Které ale řada z nás vítá a jejich vítězství jistě souvisí s celosvětovou ekonomickou krizí. Jenže – jakmile lidem začíná jít o jejich peníze, zaměstnání a podnikání, o jejich děti, probouzejí se atavistické emoce a lidé jako masa začínají reagovat iracionálně: teď jde do tuhého, jde nám o holý život, citlivost tedy musí jít stranou.

V souvislosti s novou vládou se mluví o zrušení postu zmocněnce pro lidská práva. Bylo by to pro romskou menšinu významné?

Když se dostanu do terénu a mluvím s romskými rodinami, s lidmi, kteří mají často mnohočetné problémy – jsou diskriminovaní nejen kvůli svému etnickému původu, ale třeba i kvůli potížím s občanstvím po rozpadu Československa, zdravotnímu handicapu a podobně –, ptají se mě, co mají dělat. Kam se mají obrátit, když už všechny možnosti vyčerpali a nikdo je neposlouchá. Jediné, co jim lze doporučit, je, aby se obrátili na zmocněnce pro lidská práva, aby zkusili svou situaci popsat a dovolali se pomoci. Když selhává záchytná síť, kterou má být systém, je zmocněnec určitou vyšší instancí, která může případ vrátit do hry a znovu posoudit, což dává naději. Rušit toto poslední zastání obyčejného člověka je absurdní a nedemokratické.

Publikujete především o romském umění. Narážíte sama u sebe na stereotypy?

Jsem si vědoma toho, že sama vytvářím určitá klišé. Podporuji jistou pozitivní diskriminaci. Ve svých textech zdůrazňuji, jak je můj momentální hrdina vzdělaný, chytrý nebo schopný, co už všechno dokázal. A vytvářím tím trochu nereálné a idealizované postavy. Tenhle přístup není ideální a dlouhodobě přemýšlím o tom, že je třeba ho změnit. Všichni, kdo kopeme za Romy, bychom se měli naučit být také více kritičtí. A nevytvářet jako protipól negativního stereotypu nereálný pozitivní stereotyp. Romistický diskurs nemůže do budoucna zůstat takto bezvýhradně nekritický, je třeba stát pevněji nohama na zemi. Česká veřejnost se naopak musí naučit přijímat hrdiny s chybami.

Setkala jste se s nějakým stereotypem, který je většině i romské menšině společný?

Řeknu vám jeden postřeh, vyplývající ze stovek rozhovorů na téma Romové. Běžný člověk, je-li ve vztahu k Romům pozitivně naladěný, vždycky říká: Ano, Cikáni, svoboda, příroda, kočování, tanec, zpěv. Strašně zajímavé je to kočování. Na území Československa se totiž kočování už kolem druhé světové války týkalo naprosté menšiny romské populace. Slovenští Romové už v té době byli více než dvě století plně usazení. Paradoxní je, že se stejné klišé objevuje i v rozhovorech se vzdělanějšími a dobře integrovanými Romy. Podléhají romantickému ideálu otrhaného, ale šťastného kočujícího Roma, i když sami nosí obleky a kufříky. Není to nic, co by sociologové a antropologové nepopsali: je to kolonizované vědomí non plus ultra. Vliv majoritního smýšlení je silný. Obrazy, se kterými jsme odmala konfrontováni, se obtisknou do mozku, takže je nám od dětství jasné, že táhne-li krajinou otrhaná postava se šátkem na krku a náušnicí v uchu, musí to být Cikán. Dokonce ani Smoljak se Svěrákem se nevyhnuli podkuřování lidovému vkusu, když ústy Cimrmana ve hře Čechové na Řípu hlásí, že od Roudnice míří k hoře osmahlý praotec Cikán. Majorita vnucuje shora menšině jisté modely myšlení, například ve školách. Anebo jsou Romové naopak do té míry izolovaní, třeba ve vyloučených komunitách, že se domnívají, že tak špatně žijí jen oni a jejich okolí, ale jiní určitě žijí jinak a šťastně na cestě.

Jak to souvisí s uměním, které zobrazuje Romy, a s uměním, které tvoří sami Romové?

Klišé je pro obě témata naprosto centrální. Vždycky se tam objevuje určité mocenské klání mezi většinou a menšinou. Nerom si projektuje svou nadřazenou pozici nebo pojímá Roma jako romantický symbol svobody. Rom se v umění snaží utvrdit svoji etnickou identitu, zdůrazňuje tradici. Romské umění často zobrazuje něco, co už není pravda nebo ani nikdy pravda nebylo. Ústřední pro romskou literaturu nejstarší a střední generace je velký důraz na rodinnou pospolitost, štědrost, velkorysost. Paradoxně musím říci, že se mi reálně dostává dalších a dalších důkazů, že v romské komunitě je rodina skutečně alfou a omegou života – není to klišé. Rodina je naprosto nejdůležitější, je to celý vesmír. Je to bezpečí, ekonomická a citová záštita, svět, ve kterém se socializujete, kde máte přátele, partnery. Rodina je základní buňka, ve které se jednotlivec pohybuje.

Ráda bych také zmínila disertaci Martina Shawa, která se zabývá čtyřmi literárními díly romských autorů. Tři z nich jsou psána metodou oral history, takže v jejich pozadí stojí někdo, kdo se ptá. Shaw dokázal v textech odhalit, jak editor svůj předmět zájmu formuje. Vypravěči – Romové a travelleři – často říkají věci, o nichž si myslí, že je chce editor slyšet. Otázka předjímá odpověď. Každá kniha přitom vznikla v nějakém politickém diskursu a slouží určitému účelu. Literární hodnota je hluboce potlačená až absentující. Publikace jsou plné manipulace a práce s úpornými klišé a stereotypy podporujícími žádanou názorovou linii.

Jiná vědkyně, Deborah Epstein Nordová, zase poukazuje na to, jak v anglickém viktoriánském románu postavy Cikánů ztělesňují představy Angličanů o preindustriální společnosti a stávají se vzorem pastorální idyly, tedy jakéhosi lepšího a čistšího já Anglie.

Občas se hovoří o romském obrození. Souhlasíte s tím, nebo je to jen nálepka pro to, aby majorita lépe pochopila, co se děje v romském umění?

Přesnější mi připadá termín etnoemancipační hnutí. Naznačuje, že se komunita snaží osvobodit od pohlcujícího a asimilačního vlivu většinové společnosti. Etnoemancipace ukazuje, že jde o vědomou snahu zevnitř komunitu posílit, dodat jí na prestiži. Samozřejmě tu není žádná dlouhá romská literární tradice ve smyslu psaného slova a není tu žádná výtvarná tradice ve smyslu pláten, kreseb, nicméně něco se děje. Sledujeme živé vysílání – přechod neliterárního společenství ke společenství literárnímu. Orální systém znaků se přenáší do systému písma. V literatuře to logicky začíná zaznamenáváním ústní tradice, postupně se autoři osvobozují od tradičních modelů a začínají experimentovat, jsou odvážnější. Podobně ve výtvarném umění, kde se přechází od řemesel a uměleckých řemesel, jež jsou součástí zaměstnání, k primárně neužitečnému umění s jistou estetickou hodnotou. Řekla bych, že ve výtvarném umění více než v literatuře zase vidíme výsledek kolonizovaného vědomí. Protože celá řada romských výtvarníků aspoň jednou namalovala svůj vysněný palouček s hořícím ohněm a tančícími Romkami v červených sukních. I když to autoři sami nikdy nezažili, mají silnou vnitřní potřebu tento ideál znázornit.

Můžete uvést konkrétní umělce?

Zajímavé je, že se setkáváme s rozdílnými podobami ideálního romského společenství. Je například úspěšný městský Rom Pavel Kroka, který namaluje sérii pláten s ohněm, koňmi táhnoucími krajinou, dívkou v červené sukni. Vedle toho je – již zemřelý – Aladár Kurej, který dokola maluje svoji rodnou osadu Podskalka. Maluje to, co má rád, kde je doma a cítí se dobře a v bezpečí. Zároveň jako každý autodidakt touží, aby se jeho objekt co nejvíc blížil realitě. Řešením je, že namaluje tři řady romských chýšek a před každou její obyvatele, jejichž tváře doplní reálnými fotografiemi. Kroka maluje klišé, protože maluje něco, co nikdy neviděl, ideál, který mu byl společností vnucen. Je zvláštní, že umělec dopustí, aby mu pero nebo štětec vedlo něco, co mu není vlastní. To, co tvořil Kurej, ovšem klišé v žádném případě nebylo, byla to jeho realita viděná vnitřním zrakem.

V Británii tvoří manželská dvojice romských výtvarníků Damian a Delaine Le Basovi. Především Delaine hodně pracuje se stereotypy a klišé a dělá to velice hravě. Vyšívá, sešívá, lepí nebo aranžuje nejrůznější předměty, které v nových souvislostech vypovídají o vzájemných předsudcích mezi travellery a Brity. Když po jejích objektech pobíhají vyděšené holčičky pod nápisem „Maminka říkala, že si nikdy (přeškrtnuto a přepsáno na vždycky) nemám hrát v lese s Cikánama“, vrhá stereotypy zpátky do tváře jejich tvůrců; humor je určitě nejlepší zbraní proti stereotypům. Ten mi také v romském umění zatím dost schází a je v menšině. Ve stereotypech ale samozřejmě uvažují i Romové a mají o majoritě mnoho pomýlených představ.

Snaží se Romové také získávat pro své umělecké aktivity finanční podporu od státu, krajů či municipalit?

Jsem toho názoru, že čeští romští umělci se zatím nijak výrazně žádných grantových soutěží neúčastní. Výjimkou je mladá progresivní výtvarnice Laďa Gažiová, poloviční Romka původem ze Slovenska, která se ke svému romství hlásila pozvolna a opatrně. Je to typická výtvarnice 21. století – sebevědomá, zcestovalá, zvyklá přihlašovat svá díla do nejrůznějších soutěží a bojovat o prostředky. Ví, jak svoji práci prosadit. Autoři, jako třeba zmíněný Aladár Kurej, zřejmě ani o něčem takovém nevědí. Zkušenosti s granty má naopak Muzeum romské kultury, vedené Janou Horváthovou, které je financované z veřejných peněz, ale řadu prostředků získává samo. A nedávno vyšla trilogie romských komiksů O přibjehi, kterou vydalo nakladatelství Lipnik a která se věnuje pozadí práce v terénu. Ta je financovaná z evropského grantu. Obecně je shánění peněz na to, aby se začalo tvořit, majoritní přístup. Pro romskou komunitu je to nedosažitelný nástroj podobně jako politika, která jí také stále proklouzává mezi prsty.

Jak se romské umění prosazuje ve většinovém uměleckém provozu?

Když se před několika lety ptali Milana Knížáka, proč v Národní galerii není zastoupený žádný romský výtvarník, odpověděl, že nezná žádného romského výtvarníka, který by si v Národní galerii zasloužil být. Dnes už je to jinak. V roce 2007 byl poprvé na Benátském bienále romský pavilon. Podle mne tam byla řada skvělých příkladů, jak se romský výtvarník vyrovnává se svou identitou. Těšila jsem se, že teď budu mít důvod jezdit do Benátek každé dva roky. Nebudu. Protože italská strana se podle všeho kvůli tamním potížím s Romy rozhodla romský pavilon už na další bienále nezařadit. To je příznačné. Jsme v 21. století a rádi bychom si mysleli, že už se nikdy nemůže opakovat holocaust, ale čím dál silněji mám pocit, že nepoučit se z chyb a zabředat do nich opakovaně je nějaká hluboce zakořeněná lidská vlastnost. A tím se vracíme k začátku našeho rozhovoru a k otázce, jak je možné, že dochází k vzestupu radikálně pravicových hnutí. Ani zdánlivě nevinný romský pavilon v Benátkách nepřežil svůj první ročník.