Učte lidi žasnout

Čím jsou pro vás, advokáta, kultura a umění?

Je to pro mne celý balík témat. Kultura a kulturní úsilí jsou vysoce politické téma. Kultura není oddechové téma, není to žádná nadstavba. Kultura a vzdělanost jsou pro mě nerozdělitelné. Vnitřní, niterné osvobození člověka není bez kultury možné. Pro lidi v různých povoláních je kultura inspirací. Například já jako advokát nacházím v kultuře inspiraci, kterou nutně potřebuji. Špatnému advokátovi stačí paragrafy, ale dobrý advokát musí mít přehled – ten získávám díky kultuře a umění. Špičkový chirurg, který chodí na operu, zřejmě nepovede lépe řez, ale umění ho nějakým způsobem osvobozuje, dovoluje mu vymanit se z bílého pláště. Všimněte si, že všechny totalitní ideologie jsou antikulturní.

Součástí kultury je ale také diskuse. A diskuse se u nás stále nekultivuje. Mysleli jsme si, že součástí demokracie je to, že se bude o všem volně diskutovat – a není o to zájem. Nebo možná zájem je, ale lidé jsou unavení a otrávení a diskusi je třeba podnítit. Například to, co dělá současná vláda: obecné úsilí o úspory státu je správné, určitě i nejcitlivější systémy, jako je zdravotnictví nebo sociální politika, mohou jistým způsobem ušetřit peníze, aniž by se ovšem zhoršila kvalita života. Dnes jsme ale svědky toho, že se zastavuje léčba rakoviny! Buď je to sabotáž, nebo jde o to, že o věci nikdo nediskutoval, že se něco tlačí od stolu. Lidé však konečně zase začínají formulovat, co chtějí. Zdegenerovali jsme v růstu. Ekonomika se zlepšovala, bohatli jsme, na druhé straně růst způsobil, že jsem si řekli „jede to, tak jedeme“. Teď jsme evidentně na křižovatce – jak to bude dál se šetřením? Vláda to někde přežene, udělá chyby – a už je dokonce dělá. A proto je nutné diskutovat, různé profesní skupiny musí být aktivní součástí společnosti, musí se vzchopit. To, že lidé umějí formulovat, co chtějí, je také kulturní věc.

Loni jste spoluzaložil nadační fond Bohemian Heritage Fund, jehož pilotním projektem je výstava Světlo! v Museu Kampa, věnovaná světelnému designu Roberta Wilsona a Josefa Svobody. Jaké má nadace, získávající peníze od soukromých dárců, cíle?

Stojí na třech pilířích: podpora živého umění ve vztahu k tradici i s výhledem do světa – sem zapadá spojení Svobody a Wilsona. Druhý pilíř jsou památky a jejich využitelnost. Myslíme si, že by památky neměly být mrtvými svědky doby, ale měly by žít. Máme památky, které jsou opravdu významné a musí zůstat v muzeálním stavu, těch však není zas tolik. Nesmíme ale šílet z toho, že jsme země zaplavená zámky – takových zemí je spousta a na zámcích se tam většinou bydlí. V tomto směru by se mělo propojit ministerstvo kultury s ministerstvem pro místní rozvoj a ministerstvo kultury by se konečně mělo začít chápat jako ekonomický resort. Vždyť třeba Česká filharmonie spolu s pražskou operou mají devizové přínosy dalekosáhle převažující investice. Vezměte si třeba salcburský festival – z toho žije celá spolková země Salzburgerland. A Praha má přece mnohonásobně vyšší potenciál než Salcburk. Doufám proto, že i radnice bude po volbách uvažovat kulturní témata nově. A třetím pilířem nadačního fondu jsou projekty zaměřené na mládež.

Na čem je založený váš pohled na kulturní sponzoring a jak se odráží ve výstavě Světlo!?

O sponzoringu kultury jsem se hodně naučil v cizině, v Evropě i Americe. Musíme pochopit, že dárcovství v kultuře má hodnotu sociálního sponzoringu. Bohaté firmy i jednotlivci se nemohou starat jen o sociální věci, které jsou důležité a před kterými samozřejmě často bledne snaha o cokoliv jiného. Je ale třeba podporovat obojí, sociální věci i kulturu, jinak se nikam neposuneme. Mezi vzdělanými a majetnými lidmi musíme propagovat kulturní sponzoring jako vlastenecký krok k povznesení lidí, ne jako nějakou snobskou libůstku. Zůstali jsme ale trochu osamocení, protože jsme velkou část ekonomiky prodali do cizích rukou a zahraniční společnosti se nechovají vždy odpovědně. Nechci ale paušalizovat, existují výjimky, podívejte se třeba na mimořádné partnerství Komerční banky a Národního divadla v Praze. To je na další diskusi, ale dnes se vám stane třeba to, že vám společnost, která tu má šest miliard korun zisku, řekne, ať si u ní na nějaký projekt zažádáte o padesát tisíc korun. Tady není něco v pořádku. A v pořádku nejsme my! I české prostředí se musí vzchopit, dát dohromady projekty a pak vyzvat zahraniční firmy, aby se staly jejich partnery.

Kulturní sponzoring má různé podoby. Neexistuje podle mne moc statistik o tom, kolik akcí podpořených z místních zdrojů se koná na lokální úrovni. To není často vysoká kultura, ale určitá spolková kulturní činnost, které se lidé věnují sami pro sebe a na kterou jsem velmi hrdý. Pak je neuvědomělý kulturní sponzoring, kdy firmy na něco dávají, protože se jim to řekne, a to často bez ohledu na kvalitu projektů. Je tu třeba záplava různých festivalů, ale je nutné myslet na to, zda splňují nějaká kritéria kvality. Nemůžeme podporovat kdejakého amatéra, a to se týká i podpory z veřejných peněz. Do třetice je tu „výkladní skříň“ – špičkové projekty, orchestry, divadla, galerie, které určují měřítko. Abychom se nemuseli učit ve Vídni, v Mnichově nebo v Berlíně. Musíme mít vlastní referenční národní špičky, které rozhodnou o kvalitě všeho ostatního.

Bohemian Heritage Fund nemá ambice plošné podpory. Doufá ale, že bude jedním z mnohých, kdo se budou podpoře věnovat. Je ovšem potřeba hlídat, aby to, co podporujete, bylo opravdu zajímavé. Snažíme se proto vymyslet buď vysoce nadprůměrné kulturní počiny nebo podporovat kvalitní zavedené akce. Nápad na výstavu Světlo! vznikl, když bylo jasné, že se Robert Wilson vrací do Prahy a bude tu režírovat Káťu Kabanovou a Věc Makropulos. Wilson je génius, vzděláním architekt, podstatou umělec. Naproti tomu máme Josefa Svobodu, který stál padesát let na špičce světové divadelní scénografie a dodnes vás z jeho práce mrazí – nebojím se říci, ten člověk byl inovátor ve světle a v přístupu k jevištní práci. Nápad propojit je dává jejich umění úplně nový příběh. Tento z podstaty obrozenecký nápad pochopila dcera Josefa Svobody a přijal ho i Wilson.

Idea přenést jevištní světelný design do muzea výtvarného umění může pomoci k upevnění pozice světelného designu jako samostatného oboru…

Vůbec jsme neuvažovali o jiném prostoru než o Museu Kampa, které vytvořila Meda Mládková, a které je pochodní určitého názoru, na nějž navazujeme. Ve světelném designu jsme dobří, světelný design je budoucnost a technologie se neuvěřitelně vyvíjí. Možností je moc, ať už jde o umění nebo o světlo ve veřejném nebo obytném prostoru. Je potřebné pěstovat kulturu světla.

Jak lidi přesvědčujete, aby věnovali peníze na kulturu, jaké používáte argumenty?

Udělal jsem si osobní test: 35 lidí jsem požádal o peníze na výstavu Wilsona a Svobody a odmítli mě jen tři. A to jde o projekt, jehož podstatu není úplně lehké širší veřejnosti vysvětlit. Řeknu vám tedy recept Magdaleny Dobromily Rettigové na sponzoring.

Za prvé – musíte tomu, co chcete udělat, rozumět. Musíte pro věc hořet, abyste mohla zapalovat. Musíte sama žasnout a učit žasnout také ostatní. Musíte ukázat, v čem je výjimečnost vašeho projektu. Je nutné umět lidem zprostředkovat, že se účastní něčeho výjimečného. Za druhé – musíte mít dobrou osobní pověst, reputaci. Lidé potřebují vědět, že jste slušná, kultivovaná a peníze neseberete. Když máte dobrou pověst a umíte svůj plán vysvětlit, najdou se lidé, kteří jsou ochotní věnovat peníze. A na výstavu mi opravdu dávali peníze lidé, které jsem znal velmi vágně, ale při rozhovoru jsem je pro věc získal. Za třetí – nesmíte chtít nemožné. Nemůžete chtít ohromné částky, musíte být realistická, protože lidé nevědí přesně, do čeho jdou, a samozřejmě si umějí představit i jiné oblasti, do kterých by mohli své peníze vložit. Nemůžete chtít peníze, kterých bude dárce dramaticky želet nebo jejichž vydání si bude vyčítat. S tím souvisí, že ani projekt nemůže být extrémně drahý. Lidé si ale zároveň neuvědomují, že zásahová síla peněz je v kultuře obrovská – v byznysu počítáme v milionech nebo miliardách korun, v umění je jeden milion korun opravdu hodně peněz, od deseti milionů korun nahoru jsou to ohromné peníze, které přinesou úžasný efekt. V kultuře můžou relativně malé peníze mobilizovat ohromnou sílu pozitivní energie. Za čtvrté – s hrdostí se musíte obracet na bohaté české lidi, ne firmy. Jsem hrdý na to, že jsem získal mecenáše. Podepsat sponzoring jménem firmy, která mi nepatří, není tak zajímavé. Zajímavější je, když si bohatí lidé jako fyzické osoby uvědomí svůj leadership. Za páté – musíte lidi vtahovat do osobního vztahu s uměním. Vtáhnout je do dění v podpořené instituci, umožnit jim, aby se setkali s umělci, kteří tvoří jiné než materiální hodnoty. Důležité je propojení světů. Kultura umožňuje sociální komunikaci. Toto jsou tedy metody, které se dají aplikovat, a zdá se, že jejich čas nadešel. Myslím, že česká společnost dospěla do určitého stadia stability a sponzorství kultury se začíná nosit. A to je dobře.

Výhled je tedy podle vás pozitivní?

Určitě ano. Funkce společnosti se po roce 1989 postupně obnovují. Máme neuvěřitelnou kulturní síť. V Americe, Francii i Itálii musíte cestovat několik hodin, než dojedete do opery. Máme mnoho galerií, jsou tu památky… Když se veřejné peníze dobře alokují, když budou bohatí lidé přispívat, můžeme být během tří nebo pěti let úplně někde jinde. Můžeme zase být kulturní velmocí. A my potřebujeme být v něčem velmoc. V mnoha oborech už velmocí nikdy nebudeme – například v bankovnictví, ve strojírenství jsme dobří, ale není naše… Vrátit se do pozic v průmyslu bude trvat generaci nebo dvě. Kulturní velmocí z hlediska odkazu už jsme, je jen ještě třeba podporovat současné umění.

Je v tom ale hodně sociologie. Všichni bychom měli přijmout jako danost a fakt rozvrstvení české společnosti, s čímž se mnoho lidí stále nemůže smířit. I média by měla lidem z jednotlivých vrstev dávat úkoly a konkrétní vrstvy by si měly tyto úkoly uvědomovat. Neměli bychom se tedy stále ptát „jste bohatý, kde jste k penězům přišel?“, ale „jste bohatý, co děláte pro společnost, jak se vzděláváte, co pro vás znamená kultura?“. I bohaté lidi přece kultura a umění kultivuje. Proto ostatně umění podporuji i já sám.