Obvodní soud pro Prahu 2 dne 7. ledna 2010 vynesl rozsudek, kterým vyvrcholilo trestní stíhání squaterů. Samosoudce Rossi nepřijal žádný z argumentů obhajoby a potvrdil tresty, které udělil trestním příkazem ve dnech 14. a 15. září 2009, tedy hned po obsazení domu. Všech patnáct obžalovaných se na místě odvolalo a věcí se bude zabývat Městský soud v Praze. Obraťme však pozornost též na majitele domu.
Komplex bývalých lázní a bytů na rohu pražských ulic Na Slupi a Apolinářské získala v roce 1995 soukromá společnost se sídlem v Praze, ale s italským jednatelem. Dům byl do té doby v držení obce a je součástí památkové zóny. Jak později u soudu se squatery dne 3. prosince 2009 vypověděla pracovnice památkového ústavu Jana Růžičková, budova je kvalitním a cenným příkladem architektury české moderny a v roce 1995 byla ještě ve slušném stavu. I když lázně byly nějaký čas mimo provoz v důsledku majetkových přesunů, jejich zprovoznění by tehdy vyžadovalo náklady nepřesahující běžnou údržbu a opravy. Byty byly nadále obsazeny nájemníky s regulovaným nájmem.
Už tehdy ale nový majitel žádal o demolici – jako případnou variantu přestavby na hotel. Evidentně nedisponoval dostatečným kapitálem – nájemníci byli vystěhováni až v roce 2001 na základě výměru o havarijním stavu. I když statický posudek z té doby hovoří o stále ještě dobrém stavu, majitel opakovaně usiluje o demolici. Památkáři ji opět zamítli. Do domu se nastěhovali bezdomovci, bez potíží zde „trpění“ až do požáru v říjnu 2006. Teprve ohrožení lidských životů a okolních majetků přimělo vlastníky k minimální činnosti. Jak konstatovala památkářka Jana Růžičková ve své svědecké výpovědi, poškození domu má charakter úmyslných zásahů s cílem urychlit devastaci budovy a dosáhnout demoličního výměru. To je v rozporu s platným zákonem, který ukládá vlastníkovi památkově chráněného objektu povinnost se o něj řádně starat.
Vlastnická firma má pouze tento majetek, neprovozuje žádnou činnost, nevykazuje žádné příjmy, ale naopak dluh ve výši 41 milionů Kč. Nedávno byla firma koupena jinou firmou, sídlící na stejné adrese, v níž figurují stejní lidé. Její základní jmění je 100 000 Kč. Rozdílem je, že se honosí společníky v Lucembursku a na Panenských ostrovech.
Nepřizpůsobiví v akci
Demonstrativní obsazení tohoto domu 12. září 2009, za které byli obžalovaní odsouzeni (zatím nepravomocně), bylo veřejně avizovanou úvodní akcí „Týdne nepřizpůsobivosti“.
Demonstrace začala v 16 hodin na Palackého náměstí shromážděním zhruba dvou set lidí a pokračovala průvodem, který po hodině dorazil ke komplexu bývalých lázní na rohu ulic Na Slupi a Apolinářské. Ještě než dorazila doprovázející policie, do prázdného domu vešlo několik účastníků akce a k nim se pak připojili další lidé z průvodu, zbytek demonstrantů budovu obklopil. Za skandované podpory účastníků shromáždění byly vyvěšeny transparenty. A to je asi tak všechno, co demonstranti hodlali učinit. Dopravu včetně provozu tramvají zablokovaly až policejní manévry. Vytlačování demonstrantů pokračovalo se stupňující se brutalitou a vyvrcholilo zadržením sedmdesáti z nich a jejich držením v policejních celách do druhého dne. Policie pro média zákrok odůvodňovala agresivitou davu, na což není žádný důkaz. Při výpovědi před soudem velitel zásahu jako jediný důvod uvedl ustanovení zákona o policii, které jí umožňuje vyklidit určitý prostor za účelem přípravy k zákroku. Jeho opodstatněnost zpochybňuje opět výpověď samotných policistů, z níž vyplynulo, že už před vytlačováním demonstrantů měli pod kontrolou vstup do domu a na schodiště.
V sedm hodin ráno zaútočilo dvě stě těžce vyzbrojených policistů za podpory hasičů a jejich techniky na hrstku neozbrojených a nebránících se mladých lidí, nacházejících se na volně přístupné terase domu. Spoutat, postavit ke zdi, vystavit urážkám a ponižování ze stran policistů, na to si už zvykáme jako běžnou praxi. Navíc tu ale bylo zadržování v celách až do předvedení před soud a průběh soudu.
Kdo je padouch a kdo hrdina?
Obhájci obžalovaných Pavel Čižinský a Pavel Uhl uvedli řadu kvalifikovaných důvodů, proč jednání obžalovaných nenaplňuje znaky trestného činu. Ač jsou souzeni podle paragrafu patřícího mezi majetkové trestné činy, nebyla způsobena žádná škoda, nebyl nijak omezen výkon vlastnických práv majitelů. Nebyla prokázána společenská nebezpečnost či podle novely trestního zákona škodlivost jejich počínání, ale přímý opak – upozornění a snaha zabránit protizákonnému postupu majitelů porušením zákona na ochranu památek a obecným ohrožením v důsledku zanedbání povinné údržby či přímo úmyslným poškozováním budovy. Pavel Čižinský ve své závěrečné řeči říká: „Squateři nejsou před soudem pro to, co udělali, nýbrž proto, co řekli: přihlásili se totiž k ideji squatingu.“
Obhájci připomínají, že § 13 trestního zákona zní: „Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.“ Squateři od počátku deklarovali, že cílem jejich akce bylo upozornit na problém chátrání tohoto domu, což je třeba interpretovat tak, že jim šlo o zabránění dalšího páchání trestného činu.
Obhajoba shromáždila tolik dalších argumentů, že i zkušeným matadorům soudních síní se pod silným prvním dojmem z jejich ucelené prezentace v závěrečných řečech alespoň na chvíli zdálo, že rozsudek nemůže být jiný než osvobozující. Neméně přesvědčivé, i když ne tak právně vycizelované byly i závěrečné řeči obžalovaných. Kdo je dobře poslouchal, nemůže mít pochybnosti, že jsou výrazem upřímného přesvědčení a samostatného úsudku. Žádné opakování naučených frází. Bylo zřetelné, že každý rozvíjí vlastní úvahu a svébytný postoj. Vynesený rozsudek, pouze mechanicky opakující tresty udělené následující den po události, bez řádného dokazování a znalosti dalších souvislostí, které vyplynuly napovrch později, zapůsobil snad na všechny přítomné v soudní síni jako projev hluboké nespravedlnosti.
Veřejné lázně
Odůvodnění rozsudku se zcela míjelo s argumenty obhajoby, některé výroky soudce svědčily o neochotě vůbec vnímat podstatné věci. Když se pak soudce pokusil vysvětlovat rozdíly ve výši trestů jakýmsi dělením obžalovaných na vůdce a svedené, obžalovaní i veřejnost se už neubránili projevům nevole. Stále nejistější a nervóznější soudce nakonec nezvládl posměšnou reakci publika, když Týden nepřizpůsobivosti označil za Týden nesnášenlivosti a vykázal veřejnost ze soudní síně.
To, čeho jsme svědky či přímými účastníky, už není střet dvou různých zájmů, kde rozpory lze řešit, protože je vůle hledat spravedlivé a pro všechny přijatelné řešení. Společenské instituce a mechanismy jako demokracie a právní stát evidentně selhávají. Jsou účelově dezinterpretovány, slouží k zakrývání pravého stavu věcí. Ač používáme stejná slova, ztrácíme společnou řeč, vytrácí se schopnost komunikace a ochota k hledání společných řešení.
Skutečnost, že v tomto konkrétním případě jsou předmětem střetu zájmů bývalé veřejné lázně, má svou nepřehlédnutelnou symboliku. Od dob antiky jsou veřejné lázně neodmyslitelně spojeny s pojmem demokracie, jako veřejný prostor, kde se občané polis, odloživše svůj šat a tím odznaky svého rozdílného společenského postavení, mohou setkávat jako lidé, jako rovný s rovným a svobodně komunikovat. Společnost se rozpadá na privilegované, kteří si mohou dovolit své vlastní soukromé ráje, a marginály, stále zřetelněji sociálně vyloučené. Veřejné lázně zanikají, tak jako zaniká pospolitost a demokracie ve své autentické podobě.
Autor je dlouholetý aktivista sociálních hnutí.