Je až překvapivé, jak většina médií vcelku pozitivně a s dávkou pochopení informuje o odporu romských obyvatel ostravské lokality Přednádraží proti jejich vystěhování. Zřejmě si uvědomila, že obvyklé protiromské argumenty v této kauze dobře nelze uplatnit. Všechno totiž svědčí o tom, že jádro problému nespočívá v chování obyvatel, ale v neprůhledných zájmech mětských úředníků.
Lidé, kteří se v Ostravě odmítli podrobit nařízení stavebního úřadu o vyklizení svých bytů, řádně platí nájemné, nikoho neobtěžují, žijí ve spokojeném sousedství i s několika neromskými nájemníky a dnes dokonce i v souladu s majitelem domů, který se cítí postupem úřadů rovněž ohrožen. Naopak doplácejí na liknavost institucí, které neplní své povinnosti – především orgánů státu a obce v případě léta přetrvávajícího havarijního stavu kanalizace.
Co se stalo nového?
K žádnému dramatickému zhoršení situace, které by odůvodnilo náhlou aktivitu úřadů, v poslední době nedošlo. Zato se stalo několik jiných věcí. Jak nám osobně potvrdilo nezávisle na sobě několik zdrojů včetně majitele domů, objevily se jisté tlaky na odstranění toho, co je nazýváno ghettem – kvůli jinému možnému využití pozemku. Ten se stal díky nedávno vybudované komunikaci v bezprostřední blízkosti předmětem zájmu městské části a hned několika podnikatelských subjektů. Před dvěma měsíci byl zbourán jeden dům v lokalitě – jediný, který vlastnilo město –, přestože patřil podle svědectví k nejzachovalejším z celého sídliště o deseti třípodlažních domech. Zajímavé je také načasování akce. V současnosti končí většině nájemníků nájemní smlouvy na dobu určitou a na majitele domů je vyvíjen tlak, aby je již neobnovil, jak se původně počítalo. Město výslovně odmítlo poskytnout náhradní byty srovnatelné úrovně. Jediné, co nabízí, jsou ubytovny s nesrovnatelně nižším standardem bydlení a naopak několikanásobně vyššími poplatky.
S vcelku pozitivním přístupem novinářů kontrastují až zuřivě nenávistná prohlášení představitelů městské časti. Například známému proromskému aktivistovi Kumaru Vishwanathanovi je vyhrožováno trestním oznámením za to, že se zastává vyháněných nájemníků. Rovněž valná část majority s vytěsňováním Romů souhlasí, anebo je k němu přinejmenším lhostejná. Zvláště smutné je, že i ta část tzv. alternativní mládeže, která se jinak deklaruje jako antirasistická, odmítla podpořit protest proti vystěhovávání. Někdo se prý vloupal do prostor, které jedna skupina dostala k užívání od města, a za pachatele jsou automaticky a bez důkazů považováni Romové.
Osobnosti jako Petr Uhl, zmocněnkyně vlády pro lidská práva Monika Šimůnková či zástupkyně ombudsmana Jitka Seidlová, kteří se postavili na stranu Romů, vidí hlavní vinu u úředníků státní správy, eventuálně samosprávy, a u některých komunálních politiků. Je třeba ale říci, že ti jen vyjadřují postoje a nálady převážné části majoritní společnosti.
Frantz Fanon, černošský bojovník za rasovou rovnost, se kterým se čtenáři A2 mohli seznámit na konci loňského roku, ve svém stěžejním díle Černá kůže, bílé masky kategoricky konstatuje: „Společnost je buďto rasistická, nebo není. Jakékoliv omlouvání projevů nesnášenlivosti specifickými místními podmínkami, nepřizpůsobivostí menšiny apod. je jen pokryteckým zastíráním skutečného stavu.“ U nás jsou i někteří zasloužilí obránci lidských práv ochotni popírat, že česká společnost je rasistická. Už samotné užívání termínu anticiganismus, abychom nemuseli hovořit o protiromském rasismu, vnímám jako ústupek těm, kdo naznačují, že příčina je jinde a že z podstatné části si za odmítání majoritou můžou Romové sami.
Jeden z nejautentičtějších romských aktivistů Ondřej Giňa ještě předtím, než ho vyštvali i s rodinou ze země, napsal: „Česká společnost nedokáže překonat odpor vůči Romům, které nechce akceptovat jako rovnocenné a rovnoprávné občany tohoto státu“ (Gendalos 1/2004). Jak účelové jsou argumenty vůči Romům, lze doložit na řadě případů.
Bída jako byznys
Ještě před takovými deseti lety se o Romech hovořilo především jako o těch, kdo neplní své závazky. Označení neplatič se stalo v určité době prakticky synonymem pro Roma a vedlo i k masovému prosazení institutu tzv. zvláštního příjemce sociálních dávek, kdy platby za bydlení aj. začaly být strhávány z dávek přímo na účty poskytovatelů těchto služeb. Vzpomínám si, jak celá řada osobností včetně lidskoprávních aktivistů právě toto chválila div ne jako samospasitelné řešení, které odstraní podstatnou část problémů soužití Romů s majoritou. Jaký je dnes výsledek? Zrodila se lobby provozovatelů ubytoven – soukromníků, ale nezřídka i samotných obcí –, kteří si z bídy druhých udělali výnosný byznys bez podnikatelského rizika. Vždyť všechno platí stát. Už i ministr Drábek si všiml, jak se obohacují na úkor státu díky přemrštěným poplatkům, kdy jedna místnost v ubytovně stojí víc než nájem bytu v luxusní pražské čtvrti.
Když pomineme údajnou neochotu pracovat (zvlášť groteskní je to za situace, kdy na jedno volné pracovní místo připadá v celorepublikovém průměru okolo deseti uchazečů), kterou ostravští Romové zpochybnili svou spontánní aktivitou, s níž se snaží vlastními silami odstranit alespoň některé závady na budovách, je dnes nejčastějším argumentem obtěžování okolí odlišným způsobem života, hlučnou zábavou, rozděláváním ohňů na veřejném prostranství atd. Koho ale mohou obtěžovat Romové v natolik izolované lokalitě, jako je ostravské Přednádraží?
Převažující postoje majority nejsou jen důsledkem zakořeněných a po generace předávaných předsudků. Na formování postojů společnosti ve vztahu k Romům nesou svůj, nikoli zanedbatelný podíl ti, kdo – třeba i s dobrým úmyslem – tvoří oficiální koncepce přístupu k romské národnostní menšině a realizují je, ať už jako představitelé státu a orgánů veřejné správy, sociální pracovníci nebo aktivisté nevládních organizací. Ve své naprosté většině nedokázali překonat paternalistický přístup k Romům jako objektům péče, a nikoli svéprávným subjektům s právem nenechat se manipulovat a svobodně a zodpovědně rozhodovat o svých osudech. Opakují v sociální práci tytéž postupy, které v minulosti selhaly. Byla to právě moravskoslezská krajská romská koordinátorka, která před devíti lety předložila koncepci likvidace soustředěného romského osídlení a jeho rozptýlení s tím, že ti, kdo se nepřizpůsobí, budou umístěni do ubytoven pod stálým dohledem (viz Jakub Polák: Nejlépe rozptýlit se dá popel z krematoria, Amaro Gendalos 11/2003).
To, že Romové jsou schopni samosprávného chování, dokázali i obyvatelé ostravského Přednádraží. Přestože je zřejmé, že jediným skutečně důsledným a komplexním řešením problému této lokality je její převedení pod správu a do vlastnictví samosprávné komunity jejich obyvatel, nikdo z kompetentních činitelů a ani proromských aktivistů neměl dosud odvahu prosazovat podobný projekt. Svého času se o něco podobného pokusil právě v Ostravě Kumar Vishwanathan se svou Vesničkou soužití. Bohužel její převedení pod správu Katolické charity původní představu nenapravitelně zdeformovalo. Přitom je to právě problém bydlení, který za současné situace nejvíce přispívá k tomu, že sociálně vyloučení Romové nemají šanci dostat se z pasti chudoby.
Autor vystupuje proti diskriminačnímu násilí jako aktivista anarchistického hnutí a zmocněnec poškozených.