Podmínky, taktiku i chyby odpůrců kácení v národním parku popisuje přímý účastník blokády.
Do blokády proti kácení na Šumavě jsme se s kamarády zapojili 29. července. Uvítal nás naprostý chaos. V Modravě místní obyvatelé pořádali demonstraci, jejímž cílem byl střet s blokádníky. Ti v obavách z možných konfliktů zrušili ubytování v místním penzionu a přesouvali se do několik desítek kilometrů vzdálené chalupy, kterou dal k dispozici Jaromír Bláha. Protože na tomto místě již došlo v předchozích dnech k incidentům jako poškozování aut, propichování pneumatik apod., probíhal přesun v napjaté konspirativní atmosféře, což chaos jen zvyšovalo. Nakonec byl ale úspěšně zvládnut a nové útočiště nás uvítalo čerstvě navařenými kotly vegetariánské stravy, která už tradičně k takovým akcím patří. Večerní porada už probíhala v družné a dělné atmosféře. Spát se šlo až kolem půlnoci, i když budíček pro první skupiny byl už v půl čtvrté a v pět byli v pohybu i největší spáči.
Žádná rekreace
Druhý den v sobotu pracovali hlavně odkorňovači na již pokácených stromech. Blokáda tak neměla valný smysl, a protože šlo vesměs o zahraniční dělníky, nedalo se s nimi ani pořádně domluvit. Napadlo mne, že by se měl volnější čas využít ke komunikaci s místními lidmi, ale vztahy jsou už natolik vyhrocené, že k tomu organizátoři nevidí už důvod. Soustřeďují se spíš na komunikaci s médii a celebritami. Na místo totiž dorazil senátor a poslanec za ČSSD.
I když jsme poprvé na blokádě pobyli jen krátce, přesvědčili jsme se, že střety s dřevorubci a policií nejsou jedinými útrapami, které blokádníci musejí snášet. Veškerý komfort sestával ze studánky, suché latríny a možnosti přespat na podlaze v přeplněné chalupě. Průměrná doba spánku se přitom pohybovala mezi 3 a 4 hodinami a lidi deptala únava a chronické nevyspání. Protest se přitom odehrával v nadmořské výšce nad 1000 m, kde je chladněji, větrno a mnohem častěji prší. Začátek blokády se navíc trefil do období, kdy i celkově na území republiky teploty klesly výrazně pod normál. Území zásahu je z valné časti podmáčené, takže při celodenním pobytu se i kvalitní kožená obuv promočí.
Setkání za rozbřesku
Na Šumavu jsem se podruhé vrátil v půl páté ráno 6. srpna. Auta jsme nechali na parkovišti u penzionu Korýtko ve Filipově Huti a dál pokračujeme pěšky. Na pěším přesunu doprovázím kamaráda, který je tu už s malou přestávkou více než týden. Tvoříme předsunutou hlídku, hlavní skupina touto dobou teprve vstává. Když vyrážíme na pochod, je ještě tma. V půli cesty konečně vítězí světlo nad tmou, zároveň ale začíná pršet. Vzápětí se z mlžného oparu svítání před námi vynoří řada temných postav. Zprávy z předchozího dne o tom, že se zformovaly hlídky z místních obyvatel, nelhaly. Zatímco do obvyklého času příjezdu dřevorubců a policie zbývá ještě nejméně hodina, skupina místních obyvatel už blokuje hlavní přístupovou cestu v místě, které se dá kvůli terénním překážkám jen těžko obejít. U nohou mají kbelíky naplněné vodou.
Lidé před námi při bližším pohledu nepůsobí nikterak výhrůžně, jsou spíš nervózní. Skupinka má pestré složení – mladík menšího vzrůstu, žena středních let, drobný šedivějící starší pán. Jen na obou koncích řetězu jsou impozantnější postavy. Napravo podle oblečení jasně identifikovatelný lesník, zjevně navzdory chladu a dešti docela nažhavený. Na levé straně poznávám mluvčího pražské antidemonstrace Šumavských před ministerstvem životního prostředí, která se konala den předtím.
Zastavujeme několik kroků před živým řetězem. Jsme sice jen dva, ale na vodítku držím respekt budícího německého ovčáka. Neštěká, jen temně vrčí a varovně cení zuby. Abych uvolnil atmosféru, první promlouvám. Hlásím se k mluvčímu pražské antidemonstrace, a když si ujasníme, že já na ně nepustím psa a oni na nás nebudou chrstat vodu z kýblů, rozvine se téměř normální dialog. Připomínám zvěsti o zmanipulovanosti místních občanů, což je vyprovokuje k plamenné snaze dokázat, že tomu tak není. Řada z jejich argumentů je přitom přesvědčivá a podobá se i názorům blokádníků.
Krácení nul
Naše povídání ukázalo silnou frustraci místních lidí ze změn, které byly na Šumavě nastartovány před 21 lety. Když tu hospodařily Vojenské lesy, měli místní práci, v lese byl pořádek a kůrovec nedostal šanci. Z lesa, který byl pro ně zdrojem obživy, se najednou stalo zakázané území, kam nesmějí ani vstoupit, natož si něco odnést. Komu a čemu mají věřit, když se každou chvíli mění koncepce, co se Šumavou? Dostalo se nám také podrobného popisu, co všechno ten který ředitel provedl a jaké škody napáchal. Připomínají, jak byl původně koncept zavádění ochranných opatření rozvržen v etapách na řadu desítek let, aby se příroda i lidé mohli postupně přizpůsobit, a jak se z 20, 30, 50 stalo 2, 3, 5 let. Když diskuse pokročí, jsou ochotni připustit, že za „tenhle bordel“, stejně tak jako za většinu jejich problémů, může v daleko větší míře dravý kapitalismus než zřízení Národního parku Šumava s bezzásahovými zónami. Uvědomují si to ovšem spolu se svou bezmocí. Působí u nich totiž i zažitý strach z velkých pánů a zkušenost marnosti vzdoru. Ještě že se dá nalézt náhradní nepřítel, na kterého si mohou snadněji došlápnout – ekologičtí aktivisté.
Kdo na koho vyzraje
Náš rozhovor měl přinejmenším jeden efekt – upoutali jsme pozornost antiblokádníků a zvýšili šanci svých kolegů překonat tuto překážku. Po dalším kilometru jsme se dostali k prvním místům plánovaného kácení, vymezeného červenobílou páskou a tabulkami „vstup zakázán“. O kus dál je stanoviště lezců. Vysoko v korunách stromů mají zavěšenou lávku, vybavenou zásobami, které jim umožňují bivakovat i několik dní. Na ni navazuje síť lan – „pavučina“, po níž se mohou přesouvat na několik dalších stromů ve větším okruhu. Ze způsobů, jak zabránit kácením používaným na této šumavské blokádě, je to ten zdaleka nejúčinnější. Po 14 dnech blokády byl zaznamenán pouze jediný případ, kdy se jednomu z policistů ze zásahové jednotky podařilo vyšplhat na strom a sundat několik lan. Je pořád ještě brzy ráno, dřevorubci ještě nedorazili, a je tak čas na výměnu hlídek.
Přijíždějí auta dřevorubců, ale nezastavují a pokračují dál. Vydávám se za nimi s malou skupinou a po delším pochodu nacházíme odstavená auta. Snažíme se je stopovat dál do hloubi lesa, ale na rozbahněné a rozryté holině se stovkami čerstvě pokácených stromů jejich stopu ztrácíme. Snažíme se spojit telefony s dalšími skupinami, ale spojení vázne, signál je tu špatný. A koordinátor, kterému se nakonec dovoláme, nám není schopen určit, kde se momentálně dřevorubci nacházejí. I když je to už nejméně týden, co party kácečů volí taktiku operativních přesunů na místa, kde blokádníci nejsou, nepodařilo se organizátorům blokády najít způsob, jak se s tím efektivně vyrovnat.
Vrátili jsme se k lezcům a část naší skupiny posílila jejich pozemní podporu. Já s kolegou pokračujeme dál zpátky na okraj zásahové zóny ke stanovišti koordinátora a jeho štábu. Jeho místo zvolili jen několik desítek metrů od toho, které si vybrala pro své velení policie.
Koordinátorem je tento týden Honza Piňos. Angažoval se již v bojích za záchranu Libkovic v severočeské hnědouhelné pánvi, obce, která byla na počátku devadesátých let postupně zlikvidována. Byl tenkrát vedoucím kampaně, nejdříve ve sdružení Greenpeace, a když to z toho vycouvalo, tak pod hlavičkou Hnutí Duha. Piňos se právě telefonicky radí s právníkem, jak pacifikovat osoby, s nimiž blokádníci přicházejí do konfliktu. Místo podávání trestních oznámení, která nemají žádný bezprostřední účinek a posléze jsou stejně odložena, zpravidla pro nedostatek důkazů, může být většího a okamžitého efektu dosaženo jiným způsobem. Obrátí-li se občan na policistu, že hodlá podat žalobu na ochranu osobnosti, musí policista neprodleně na místě zjistit totožnost všech zúčastněných osob a vše zaznamenat. Policisté jsou tak zaměstnáni něčím jiným než zatýkáním blokádistů, a také může takovéto vystoupení z anonymity zchladit horké hlavy většiny útočníků. Skvělá rada, proč ale přichází až osmnáctý den blokády?
Bez místních to nepůjde
Po návratů domů nalézám v mailové poště výzvu organizátorů kampaně, kde jsou místní obyvatelé označeni za fašizoidy. Ze zpráv se dozvídám, že ráno byli sami účastníci blokády zablokováni dvěma traktory na cestě ze svého místa ubytování. Aktivistovi, který se pokoušel na Modravě na ulici agitovat, nasypali hrst kůrovců za krk. Pro mě je to důkaz, že guerilla proti oficiální moci bez podpory místního obyvatelstva nemá šanci na úspěch. Ignorovat právo vyjadřovat se k věcem, které se jich dotýkají, není možné. Šumavští potřebují delší čas stejně jako v Bavorsku a jinde, aby přivykli myšlence, že divočina může mít stejnou, nebo i větší cenu než hospodářský les. Stavět se k nim jako k bezvýznamným a zmanipulovaným buranům se ukazuje jako chyba.
Autor je dlouholetý aktivista sociálních hnutí.
Text byl redakčně krácen.