Listoval jsem si nedávno po delší pauze knihou Steve Knoppera Appetite For Self-Destruction (Chuť na sebedestrukci). Americký publicista v ní shrnuje turbulentní dějiny hudebního průmyslu za poslední tři dekády a je to věru fascinující čtení. Rychlým přeskakováním kapitol mě ale tentokrát trklo něco, co jsem při soustavném čtení nevnímal tak silně – Knopperovy minidějiny odhalují populární hudbu jako umělecký obor, který má tu smůlu (nebo štěstí), že je vláčen technologickými novinkami, jež neustále radikálně proměňují jeho podobu i distribuci. Velmi zhruba řečeno: každá ze tří posledních dekád měla dominantní médium, které výrazně ovlivnilo, jak se hudba natáčí, prodává i poslouchá. V osmdesátých letech to byl vynález walkmanu a kazety, v devadesátých letech vším zamíchaly kompaktní disky a v první dekádě nového milénia pro změnu digitální soubory MP3 a jejich distribuce po internetu. Stojíme na prahu nové dekády – co nás v ní čeká?
Předvídání budoucnosti obvykle není mou silnou stránkou, nicméně tentokrát mám tip. Podle pohybů v hudebním průmyslu se zdá, že novou revoluci formátu by mohl přinést takzvaný předplatitelský model. Zjednodušeně by vypadal takto: zaplatíte si měsíční (nebo roční) paušál a pak budete neomezeně poslouchat hudbu z internetové služby připomínající obří virtuální jukebox. Hudba k vám z internetu poteče stejně jako voda z vodovodu. Při současné snadné dostupnosti vysokorychlostního internetu nestojí tomuto modelu technologicky nic v cestě, ale jeho nástup brzdí jako obvykle opatrní šéfové nadnárodních vydavatelských koncernů. Jejich váhání se nelze příliš divit, stahování hudby po internetu v poslední dekádě málem zabilo jejich byznys, tak proč internetu teď důvěřovat? I jim ale musí být už dnes jasné, že když je hudba v MP3 na internetu tak snadno dostupná, je potřeba najít něco nového, na čem budou moci vydělávat. A zrovna teď mají jedinečnou šanci využít toho, že nová generace internetových uživatelů už natolik zpohodlněla, že se jim nechce otravovat se soubory ve formátu MP3 na disku a v paměťových kartách iPodu či mobilu. Chtějí hudbu kdykoliv a kdekoliv. Tady a teď! Stahování MP3? To je už prehistorická věc z minulé dekády! Dnes se hudba poslouchá přímo z internetu.
Když se řekne předplatitelský model, musíme hned jedním dechem dodat Spotify. Švédský server fungující jako obří internetový jukebox (obsahuje šest milionů skladeb) se stal synonymem nového přístupu – jeho dětské nemoci ale zatím věrně odrážejí potíže, s nimiž se musí předplatitelský model vyrovnávat. Spotify ještě stále sní starý idealistický sen, že hudební stream (tok hudby z webu do vašeho počítače a reproduktorů) bude možné poskytovat zadarmo a náklady na platby za autorská práva a provoz webu se zaplatí z reklamy. V praxi to znamená, že pokud používáte Spotify zadarmo, tak proud hudby jednou za půl hodiny přeruší půlminutová reklama. Za měsíční poplatek deset eur ale můžete hrát bez reklamy. Tedy teoreticky – Spotify zatím funguje jen v několika zemích západní Evropy a pro uživatele v České republice je nedostupný. (Můžeme ale využít podobnou službu Grooveshark, http://listen.grooveshark.com.) Třeba se jednou také dočkáme, pro budoucnost tohoto modelu je ale důležité, jak si Spotify povede v USA, kde by měl být spuštěn v prvním čtvrtletí 2010. Počet uživatelů v Evropě stoupá, jenže přehnaný optimismus brzdí zprávy, že Spotify neplatí hudebním labelům ani muzikantům, a také neověřená informace, že za rok 2008 skončil ve ztrátě čtyř milionů. Velkým varováním pro Spotify je osud obdobné americké služby Pandora, která už tři roky bojuje se zvyšováním autorských poplatků, jež na ni uvalil nový zákon týkající se webových rádií.
Jistý člen vedení EMI nedávno v žertu prohlásil: „Hudba bude brzy i v kartáčcích na zuby.“ Možná má pravdu a výhody předplatitelského modelu nepochybně ještě narostou, až hudba z internetu začne běžně téct i do mobilních telefonů nebo aut. A pak třeba i do předmětů běžné potřeby. Možná to zapáleným milovníkům hudby bude znít strašně, ale náš společný předmět lásky může ve volném trhu zachránit jeho užitkovost – hudba je jednoduše neoddělitelnou součástí našich životů a na tom lze vydělat. Že to lidem, kteří o hudbě rozhodují, dělá problém pochopit, ukázala nedávno kauza internetové hudební „televize“ VEVO, do níž se vkládaly velké naděje. Projekt, na kterém spolupracoval internetový král Google a titáni zábavy Sony a Universal, měl ambice stát se organizovanou (rozuměj: lépe zpeněžitelnou) náhradou divokého klipového skladiště YouTube, na jehož principech funguje. Jenomže. Zatímco jednou z nejpodstatnějších inovací, kterou YouTube přineslo, byla možnost vkládat zde uložené video do jakýchkoliv internetových stránek, Vevo tuto funkci nenabízí. Svým uživatelům podprahově vzkazuje: „Jen pěkně sledujte klipy, ale konzumujte přitom i reklamy, které kolem nich blikají na naší stránce.“ Nemohlo přijít nic jiného než to, že šestnáctiletý David Nelson prolomil během vánočních svátků kód stránky a podařilo se mu klipy z Vevo umístit na svůj vlastní web (navíc umožnil její používání i uživatelům mimo USA). Následovala podrážděná reakce šéfů hudebního průmyslu a David musel svou stránku zavřít.
Jedním ze základních hesel kyberpunku je to, že informace a data chtějí být svobodné. Všimněte si, jak je v hesle šalamounsky připisována informacím svobodná vůle. Tvůrci tím ale jen chtěli naznačit, že svobodné nakládání je nedílnou součástí existence informací. Hudba bude z internetu proudit tak či tak, hudební průmysl se jen musí rozhodnout, jestli si za to chce nechat platit nebo zda nechá lidi čerpat z pirátských zdrojů.
Autor je hudební publicista.