Martin C. Putna si nedávno posteskl, jak málo je v Česku populární typicky anglosaská forma veřejného demonstrativního přihlášení se k něčemu, co by v rámci konvenčního chápání věcí mělo zůstat spíše skryto. Nepochybně má pravdu (jestli je to dobře nebo špatně, je trochu jiná věc, o to teď ale nejde). Svědčí o tom koneckonců i to, že pro anglické sousloví „coming out" nemáme žádný pořádný domácí ekvivalent.
Takže si nyní s dovolením – a M. C. Putnovi pro potěchu – dopřeji jeden docela maličký teatrologický coming out: nemám rád pojem „postdramatické divadlo". A co hůř, vůči těm, kteří se k němu ať už jako aktivní divadelníci nebo v uvažování o divadle hlásí, jsem a priori nedůvěřivý, ne-li přímo podezíravý. Stejnojmennou knihou Hans-Thiese Lehmanna jsem se s rostoucí nechutí prokousával celé prázdniny a nebýt silného pocitu zodpovědnosti, asi bych se ke konci vůbec nedostal. Lehmann sice není tak ortodoxní a účelový jako leckteří jeho vyznavači, i tak je ale nepříjemné narazit na dalšího věrozvěsta, který má úžasně jasno v tom, kam divadlo směřuje, jak pravé moderní divadlo vypadá a co je naopak překonané, a tudíž patří na smetiště divadelních dějin. Třeba děj, postavy nebo jasně interpretovatelný text.
Vždycky mi lezla na nervy formulka typu „tohle se dělalo před dvaceti lety" nebo ještě lépe „tohle se ve světě dělalo před dvaceti lety", použitá jakožto hodnocení kvality či nekvality – a to i když lze mluvčího považovat v otázce světa a doby před dvaceti lety za kompetentního (což nebývá vždy pravidlem, ale o to teď také nejde). Jádro problému je jinde: je směšně pohodlné a povrchní odmítnout cokoli na základě tvrzení, že to není dostatečně v souladu se současnými trendy. Hledat konkrétní důvody pro a proti je o poznání pracnější a navíc napadnutelnější.
Termín postdramatické divadlo má samozřejmě svůj smysl, přinejmenším se pokouší teoreticky vyrovnat s nezanedbatelnou částí dnešní divadelní produkce (jejíž úroveň je samozřejmě velmi rozdílná, ale ani o tohle teď nejde). Jenže se záhy stal módou a celý plíživý humbuk kolem něj je protivný jako každá módní záležitost. Tím spíš, že toto sousloví umí být neuvěřitelně ohebné a umožňuje za mlhu efektních a progresivně znějících termínů ukrýt prakticky cokoli; výtvarníci by jistě mohli se svými zkušenostmi s konceptuálním uměním vyprávět. V tomto ohledu má postdramatické divadlo oproti jiným divadlům výhodu zcela jednoznačnou: je z podstaty věci mnohem obtížněji uchopitelné a zachytitelné, takže letitá poučka „co neuhrajeme, napíšeme do programu" dostává v „postdramatickém paradigmatu" náležité grády.
Nic nového pod sluncem: vždyť i sebevědomé manifesty a úvahy meziválečné avantgardy na téma nové umění a zánik toho starého často působí z dnešního pohledu svou velkohubostí trochu směšně a občas i úplně nesmyslně (a samozřejmě velmi módně). Nadějné je, že když se zvířený prach usadil, zůstala po avantgardě celá řada nezpochybnitelných uměleckých děl (a ještě větší spousta šťastně zapomenutých efemérností) a „staré umění" si zvesela žilo dál, s řadou bývalých avantgardistů ve svých řadách.
Pokud ale prach zůstává zvířený, je orientace trochu komplikovanější. Trendaři to mají jednoduché, přečtou si Lehmanna. Těm ostatním nezbývá než se pracně a pokud možno nepředpojatě prokousávat divadlem (a nejen divadlem) kus od kusu a svépomocí. A podle svých nejlepších sil a schopností se snažit i za snížené viditelnosti tvrdit věci, které nebudou působit směšně ani v čistém povětří.
Autor je divadelní kritik.