Zatímco postupy hraného filmu dříve sloužily politickým filmařům typu Costy Gavrase k tomu, aby pomocí žánrových her odhalovali podobu nespravedlnosti či nemravnosti moci, dnes naopak politici využívají rétoriku i příběhovost, aby se dostali k moci a ovládali davy. V mnoha případech si „zprivatizovali“ i kinematografii. O tu s nimi zápasí angažovaní filmaři jako Michael Moore.
Veřejný prostor byl zahlcen (a přitom obsahově vyprázdněn) příběhy, které spolu soutěží o svou verzi skutečnosti. I kinematografie, pomocí níž se v šedesátých letech „měnil svět“, se nyní účastní tohoto závodu. O politice v souvislosti s filmem se dnes mluví až nadproduktivně. Avatara (2009) vydávají někteří za „ekologický“ film, ač hýří marketingovými návyky a konzumními efekty, a kolem trilogie Matrix vzniklo kvazináboženství alternativního života uvnitř establishmentu. Většina této zábavné produkce však místo obrany různých kultur z celého světa, společenství a vrstev před globální produkcí hollywoodských pohádek či TV standardů hlásá jen vlastní pravdy a příběhové stereotypy fungující v krátkodobých reklamních kampaních. Z tohoto pohledu může být každý snímek vnímán politicky už tím, jak přispívá k zahlcení světa či naopak k jeho reflexi – jakési myšlenkové „průtokovosti“. Jinými slovy módní snímek, v němž nepadne slovo o politice, je politický už tím, jak nás v situaci ohrožené planety i demokracie přesvědčuje o tom, že se nic neděje, že stačí dál se dobře bavit se zábavním průmyslem a současným establishmentem.
O kapitalismu nejen s láskou
Politickým filmařem velkého renomé je Američan Michael Moore, jenž natáčí agresivní publicistické dokumenty či komentáře. Vychází ze základních problémů současnosti, jako je krize politické reprezentace, deficit legitimity bohatství „v rukách nadnárodních koncernů či spiknutí elit byznysu s politiky, médii či organizovaným zločinem“ – v jeho případě s představiteli republikánské partajní garnitury. Ve svém zatím posledním filmu O kapitalismu s láskou (Capitalism: A Love Story, 2009; v českých kinech od 4. 2. 2010) Moore načrtává upadající systém, v nějž se zvrhla demokracie v konfliktu s neoliberálním volným trhem. Ukazuje Spojené státy poničené ekonomickou krizí, snižováním daní a nivelizací střední třídy; zemi, která si nechala skandálně zavést „korupční“ kapitalismus i do takových oblastí, jako jsou nápravná zařízení mladistvých delikventů či systém amerického zdravotního pojištění.
Mooreův angažovaný dokument působí velice úderně, protože se opírá o dobové pocity a žánrové formule, nikoliv o seriózní ekonomické či společenské analýzy. Autor ve svých filmech sám vystupuje – mohutnou postavou a kachní chůzí připomíná výstředního šerifa, jenž se pouští do boje s desperáty, aby ve městě nastolil pořádek. Klade drzé otázky a umí ostatní ve slovní přestřelce řádně zesměšnit. Například kolem banky na Wall Street natáhne policejní pásku s označením „zločin století“ a vyzývá bankéře k navrácení ukradené federální podpory z podzimu roku 2008. Happening pak působí jako psychodrama, jež násobí obecné frustrace z neuchopitelné současnosti, kdy zjišťujeme, že bezbranně čelíme globální nespravedlnosti.
Moore hrdina
Režisér nám připomíná, že v éře specializace a fragmentarizace byl člověk přinucen rezignovat na etiku, zodpovědnost, univerzalismus i – řečeno s Václavem Bělohradským – na poslední otázku lidstva, která se týká sebezničení. Mooreův osobní kontakt s realitou vážně a působivě ukazuje, že něco dělat a nepoddávat se marnosti má ještě smysl. Za filmem však najdeme lákavou pohádku o jedinci, který mění a zachraňuje svět, mýtus o novém začátku či rozdělení na dobro a zlo, jak to známe z akčních filmů. Jen do role hrdiny se obsazuje sám investigativní autor.
Mooreův starší snímek Roger a já (Roger and me, 1989) lze chápat jako detektivku, v níž režisér honí manažera General Motors, zodpovědného za zavření továrny ve Flintu. Zápletkou O kapitalismu s láskou je pak spiknutí neoliberálního kapitalismu, které vedlo k vytvoření úzké skupiny bohatých a ke kolapsu tržní soutěže. „Ten systém fungoval v dobách protestantských průkopníků, kteří na malém městě soupeřili o to, kdo bude péct lepší housky,“ jak se říká ve filmu – nikoliv v současném světě drancovaném kapitálovými korporacemi, jejichž výrobky si většina obyvatelstva stejně nemůže dovolit kupovat.
Film podvratný i demagogický
Během Mooreovy návštěvy na festivalu v Benátkách padla otázka, jak si režisér vysvětluje, že jeho filmy platí jedna z amerických korporací, hollywoodská Paramount Vintage. Moore odvětil, že v Paramountu dobře vědí, že na jeho filmech trhnou obrovské peníze. Třeba jeho Fahrenheit 9/11 (2004) vydělal odhadem až půl miliardy dolarů. Komerční kinematografie je zjevně prosta cenzury, pokud vydělá peníze; to platí čím dál tím více. Od devadesátých let minulého století značně stouply náklady na výrobu a investice i trh s distribucí ovládly různé finanční skupiny. Jinými slovy, formou ideologické kontroly se v západní kinematografii stala její finanční náročnost či stereotypnost distribuce. Takže filmová tvorba namnoze šíří jen to, co chtějí diváci či tržní experti nejvíce slyšet – atraktivní a politicky korektní témata.
Moore ale ukazuje, jak autor přesto dovede podvratně promlouvat uvnitř tuhého systému, pokud si dovede osvojit pravidla výroby či marketingové a mediální nástroje. S jejich pomocí se během let stal mluvčím levice ve Spojených státech, a to v roli neohroženého bojovníka za lepší Ameriku. Odvažuje se říkat to, co se jiní říct bojí – byť sugestivně a trochu demagogicky.
Roosevelt a my
Dnes zažíváme krizi nejen identity národních států, ale i národních kinematografií. Ty sklouzávají k domácímu folkloru, k regionalismu anebo slepě přebírají cizí recepty. Michael Moore má k Americe složitý vztah a jeho filmy dávno přesáhly hranice jeho vlasti. Hlásí se však k jejím tradicím a ideálům. Výsledek působí také trochu jako návod pro hlupáky, jak lépe „používat“ tu zabedněnou supervelmoc. Jedním z jeho oblíbených demagogických postupů je srovnávání všeho „špatného amerického“ s něčím funkčnějším (avšak bez kontextu), třeba s kubánským zdravotnictvím, francouzskou sociální péčí nebo německými automobily.
Jenže Moore nemluví jen o Americe, ale o celém světě. Převléká se za pastora amerického střihu, který je zároveň kritikem Bushovy administrativy i zachráncem z osidel neoliberalismu. Vychází ze základů amerického snu, který umožňuje každému věřit, že může být vůdcem komunity, napravit ji a stát se spasitelem. To vyplývá na povrch v paralele, již režisér načrtává mezi Barackem Obamou a Franklinem Delano Rooseveltem (autorem Nového údělu, který za války postavil Spojené státy na nohy). Snímek přesahuje tradiční rozměr filmového plátna, kde osud planety bere do rukou svalovec z akčních filmů. Naopak režisér vyzývá k dialogu s Obamou i s jeho státnickým posláním. Dalo by se říct, že si Moore bere zpět kinematografii, kterou nám ukradli, aby filmem znovu promluvil do politiky – alespoň se tedy pokusil k ní otevřít ucpanou cestu.
Autor je filmový publicista a dramaturg.