Značka FAIRTRADE je v České republice stále populárnější. Proč a k čemu je to vůbec dobré?
Stále častěji se i v Česku setkávají zákazníci s výrobky, které mají označení „spravedlivého obchodu“, FAIRTRADE. Objevují se na nově vytvářených jarmarcích – farmářských trzích, které velice rychle nabývají na popularitě, v nových speciálních obchůdcích (například ze sítě NaZemi), kavárnách (Mama Coffee, Starbucks) i v sítích supermarketů a obchodních řetězců (Kaufland, Interspar, Makro, Globus, Tesco, dm drogerie, Marks & Spencer). V červenci zástupci české Asociace pro fair trade vítězoslavně oznámili, že v roce 2009 dosáhl v České republice maloobchodní obrat fair trade produktů padesáti milionů korun. „Obrat se tak meziročně zvýšil o dvaadvacet procent. Nárůst spotřeby fair trade produktů je velmi rychlý, od roku 2005 se zvýšil o 1 600 procent,“ pochvaloval si předseda asociace Jiří Hejkrlík. Spotřeba výrobků ze systému fair trade dosáhla podle údajů sdružení loni průměrně 4,75 Kč na osobu, což představuje meziroční nárůst o 19 procent. A letos podle všeho růstový trend i navzdory krizi pokračuje.
Nedá se pochybovat o tom, že udávaná čísla jsou v určitém smyslu dobrou zprávou. Ukazují totiž přinejmenším, že stále větší část českých spotřebitelů chce mít při nakupování pocit čistého svědomí nebo chce přímo přispět k humanitárním cílům deklarovaným pod touto značkou. Ve srovnání s čísly podobně označeného obchodu v západní Evropě je ovšem jeho podíl na českém trhu stále velmi malý. To znamená nejen, že část utržených peněz vyplacených producentům na základě stanovených minimálních výkupních cen zvýšených o sociální příplatek (například 0,05 USD za každou libru kávy) je v absolutních číslech dost malá, ale i to, že poplatky, které obchodníci za používání značky FAIRTRADE české Asociaci pro fair trade (dvě procenta z čistého obratu) platí, stále nestačí na podporu českých organizací, jež si daly za cíl propagovat a distribuovat produkty fair trade a upozorňovat na problémy světové chudoby, vykořisťování zemědělců a dělníků v rozvojových zemích.
Ochutnávková osvěta
Prvním průkopníkem mezi těmito organizacemi byla již v roce 1994 obecně prospěšná společnost Jeden svět, která založila v Praze Obchůdek jednoho světa. Myšlenka spravedlivého obchodu a aktivity kolem ní však v českém prostředí téměř celé další desetiletí živořily. Teprve v roce 2004 Ekumenická Akademie Praha (EAP), Společnost pro Fair Trade a rozvojové vzdělávání společně založily Asociaci pro fair trade, která se postupně stala příjemcem licenčních poplatků. Významnými mezníky rozvoje „spravedlivého obchodu“ u nás bylo uvedení výrobků s označením FAIRTRADE firmou Marks & Spencer v roce 2006, v následujícím roce vznik domácí firmy Excellent Plzeň, s. r. o., která výrobky sama dováží, a v roce 2008 založení první české pražírny fair trade kávy, nazvané Mama Coffee.
Aktivity organizací, které si vzaly za své myšlenky tohoto druhu obchodování, se u nás dnes neomezují jen na prodej či distribuci takto označených výrobků (zpravidla získávaných přes větší distributory ze západní Evropy, jako je italská Commercio Alternativo, německá Gepa či rakouská EZA). Asi největší akcí byl letos společně organizovaný květnový Týden pro fair trade, který obsahoval veřejné ochutnávky kávy, besedy a další akce po celé republice. Jednotlivé nevládní organizace ovšem pracují i na dalších vlastních projektech podle svého zaměření. Například Společnost pro Fair Trade pořádá s podporou Evropské komise a ministerstva zahraničních věcí metodické semináře pro učitele, vytváří materiály pro výuku i výukové programy pro žáky a studenty zaměřené na takzvané globální rozvojové vzdělávání.
Pojmenované zlo
Tatáž organizace se pouští i do akcí, v nichž kritizuje firmy, jejichž obchodní praktiky porušují lidská práva či životní prostředí. V roce 2009 v kampani Ušili to na nás! přivezla do České republiky dvě indické aktivistky bojující za práva zaměstnanců textilních továren, jež popisovaly neuspokojivé podmínky, v nichž vzniká naše oblečení. A dokumentovat špatné pracovní podmínky se do Indie a Bangladéše vypravila zástupkyně společnosti Michaela Rychtecká. Ta pak v červnu tohoto roku na tiskové konferenci odsoudila, že žádná ze 114 oděvních firem působících v ČR, které obeslala, neprovádí nezávislé audity pracovních podmínek v továrnách, kde šije své značkové výrobky.
V kampani Víte, s čím si hrajete? letos aktivisté uskutečnili několik demonstrací před hračkářskými firmami; odsuzovali nízké mzdy, povinné přesčasy, chybějící ochranné pomůcky především v asijských továrnách vyrábějících hračky. Organizace přitom oznámila, že plánuje na letošní podzim cestu do Číny, na níž by se s pracovními podmínkami v továrnách mohli seznámit i čeští novináři. V květnu tohoto roku pak pod hlavičkou aktivit Svět v nákupním košíku přivezla organizace dvě Mexičanky, aby svědčily o porušování lidských a pracovních práv v továrnách elektronického průmyslu. Tyto akce sice vyvolaly jistou mediální pozornost, ovšem nepřinesly výraznější reakce kritizovaných firem ani větší odezvu mezi širší veřejností.
Může být obchod spravedlivý?
Mezi problémy organizací propagujících spravedlivý obchod v Česku ovšem nepatří jen zatím relativně omezený obrat i rozsah prodávaných výrobků, hroší kůže většiny obchodníků či menší účast veřejnosti na pořádaných akcích. Jak upozornili například účastníci lednového semináře Otevřený prostor: fair trade, free trade nebo jinak?, pořádaného Trastem pro ekonomiku a společnost, nevyjasněno zůstává i mnoho principiálních otázek. Myšlenka fair tradu, která byla dosud uplatňovaná pouze na výrobky z rozvojových zemí, může podle některých popírat principy odpovědné spotřeby. Jde jednak o to, že upřednostňování fair trade výrobků ze zahraničí například před lokálními biovýrobky může přinášet větší ekologickou zátěž, spojenou především s dlouhým transportem a skladováním. Další výhrady k dnešní praxi fair tradu se objevovaly například v souvislosti s tím, že se valná většina fair trade výrobků prodává v supermarketech nadnárodních řetězců, v nichž jsou lidé často zaměstnaní v nevyhovujících podmínkách. Přesto se takové firmy mohou schovávat za značku spravedlivého obchodu. S účastí velkých řetězců také dochází k praxi, kdy jsou výrobky označené za FAIRTRADE výrazně předražovány, i když z ceny jde výrobcům jen malý podíl (na tuto skutečnost poukázal například skandál s banány v anglickém řetězci Sainsbury’s).
A konečně radikálnější kritici mohou poukazovat na to, že se fair trade z podoby politického hnutí, založeného v šedesátých letech na principu solidarity s utlačovanými, postupně začíná měnit v nástroj sloužící k maskovanému šíření kapitalismu a nežádoucího globálního obchodu. Úspěch myšlenky spravedlivého obchodu se bude v příštích letech měřit nejen objemem prodejů, ale i vyřešením alespoň některých z uvedených námitek.