Německé nakladatelství Suhrkamp vydalo před rokem knihu korespondence Thomase Bernharda (1931–1989) s jeho frankfurtským nakladatelem Siegfriedem Unseldem (1924––2002), který byl znám svým názorem, že nakladatelství stojí a padá s autorem a podle toho by s ním také mělo zacházet. Bernhardovu stopu najdete i na straně 26 v povídce Roberta Menasseho.
Dopisy jsou pro čtenáře i literární vědce vždy vítaným zdrojem k bližšímu poznání autora, pro životopisce pak vedle zpráv z novin nenahraditelným pramenem. Kdo však bude hledat v knize Der Briefwechsel Thomas Bernhard – Siegfried Unseld (Korespondence T. B. – S. U., 2009) velké objevy, bude zklamán. Jistě, poznáme tu některé další stránky Bernhardovy povahy, ale nesmíme zapomínat na to, co oba pisatelé dobře věděli: že jejich řádky budou jednou zveřejněny.
Konvolut o téměř 900 stranách obsahuje 524 dopisů. Prvním je Bernhardův dopis z 22. října 1961, který tehdy třicetiletý autor připojuje k jednomu svému dosud nezveřejněnému rukopisu: „Já Vás neznám,“ píše Unseldovi, „jen několik lidí, kteří Vás znají. Ale raději volím vlastní cestu.“ Poslední dopis z 25. listopadu 1988, tedy po sedmadvacetileté spolupráci a několik měsíců před Bernhardovou smrtí, je trpký: „…pokud, jak píšete ve svém telegramu, ‚už dál nemůžete‘, tak mě vymažte ze své paměti. Byl jsem jistě jedním z nejméně komplikovaných autorů, jaké jste kdy měl.“ Jak komplikovaný ve skutečnosti vztah mezi Bernhardem a Unseldem byl, tato korespondence znamenitě dokládá.
Rituály konfliktu
Těžiště korespondence leží v obchodních vztazích. Mnoha Bernhardovými dopisy se jako rudá nit táhnou žádosti o zálohy a honoráře. Nebyl ve svých nárocích nijak zdrženlivý a Unseldovi je třeba přičíst k dobru, že se ho ze všech sil snažil v Suhrkampu udržet. Bylo mu hned z počátku jasné, že Bernhard by se mohl stát jedním z jeho nejdůležitějších autorů.
Dalším dlouhodobě sporným tématem, které také vedlo ke zmíněné roztržce, bylo zveřejnění autobiografických textů v salcburském nakladatelství Residenz. Bernhard se tím několikrát provinil proti explicitním ujednáním s nakladatelstvím Suhrkamp a této „nevěry“ cíleně využíval jako prostředků nátlaku. Rovněž své rukopisy nedával tak dlouho z ruky, dokud nakladatelství plně nevyhovělo jeho finančním požadavkům. V pozdějších sedmdesátých a osmdesátých letech se ovšem Bernhardova situace díky úspěchům jeho divadelních her výrazně vylepšila.
Unseld hrál v celém vztahu racionálnější roli. Kolika vrstvami mohou vztahy mezi autorem a nakladatelem procházet, věděl nejen z vlastní zkušenosti, vždyť v roce 1991 vydal literárněhistorickou monografii Goethe a jeho nakladatelé. Velmi brzy poznal, že s Bernhardem musí jednat jako s výjimečným autorem, za něhož se spisovatel sám považoval. Bez pravidelných finančních příslibů by se jeho vztah k Suhrkampu nedal udržet. Rituál konfliktu probíhal vždy stejně: Bernhard nejprve ultimativně a rétoricky brilantně vysloví svůj požadavek finanční nebo nakladatelské povahy a Unseld se ho nato snaží písemně nebo telefonicky zklidnit. Dojde k osobnímu, třeba jen krátkému setkání na frankfurtském letišti, kde Bernhard čeká na další přípoj. Unseld mu předá požadovaný obnos v hotovosti, nezřídka je to nemalá částka. Bernhard se za to odvděčí rukopisem. Unseld pak často ještě potvrdí velmi komplikovaná finanční ujednání písemně. Nějakou dobu vládne nově nastolená harmonie, dokud nevypukne další spor.
Byla by ale chyba vysvětlovat si Bernhardovu tvrdohlavost jen touhou po mrzkém mamonu. Je pravda, že autor si velmi cenil drahých věcí, jako byly domy, auta, nábytek nebo cestování. Hlavním motivem jeho finančních požadavků však byla nejspíš snaha trvale si zajistit svou spisovatelskou nezávislost. Na mnoha místech je patrné, jak důležitá pro něj jeho práce byla.
Tirády, zlomyslnosti, komické postřehy
Dobrým Unseldovým zvykem bylo pořizování takzvaných cestovních zpráv, v nichž dopodrobna zachycoval (i pro potřeby lidí v nakladatelství) všechna důležitá setkání s autory. Co se Bernharda týká, dospíval vždy ke stejnému závěru: „Pořád totéž: je bezohledný, vyděračský a dělá z toho uměleckou ideologii. A bude se to jen zhoršovat.“ (březen 1975)
Dopisy obsahují rovněž cenné informace o nakladatelství. Tak například 15. července 1968 utěšuje Unseld Bernharda, že od roku 1954 se prodalo jen 2 554 exemplářů Beckettova románu Molloy. Čteno mezi řádky: kdo píše dobrou literaturu, nemůže počítat s tím, že se z jeho knih stanou bestsellery.
Literárně esteticky neobsahují dopisy nic závažného, Bernhard se v nich zásadně ke svému umění nevyjadřuje. Předpokládá, že všichni jeho génia uznávají, a své věty formuluje s arogancí jednoho ze svých smyšlených „lidí ducha“. Na jiné autory Suhrkampu, třeba Petera Handkeho nebo Martina Walsera, reaguje žárlivě. Tak například o Walserově knize Příboj píše: „Nestydatost, s níž jste tuhle děsivou Walserovu knihu vyzdvihovali, je absolutně nevkusná a s ohledem na nakladatelskou budoucnost přímo deprimující!“ (26. 11. 1985) Je ovšem pravda, že tato Walserova kniha patří vskutku k jeho nejslabším; s podobnými pocity v krajině břišní se o ní později vyjádřil například i W. G. Sebald.
Pro Staré mistry prý naopak nakladatelství neudělalo téměř nic. Bernhard si pravidelně a opakovaně stěžuje na mizernou propagaci svých knih, Unseld pokaždé reaguje dlouhým výčtem konkrétních nakladatelských počinů.
Co ovšem korespondence dokonale odráží, je Bernhardův smysl pro perfekcionismus ve věci vydávání vlastních knih. Zjistíli nějakou lajdáckost ve výrobě, řádí jako pominutý. Trvá na své velmi zvláštní interpunkci, která se má podřizovat pouze jeho hudebnosti a často ignoruje platná gramatická pravidla. Dále se rád míchá do nakladatelských záležitostí a nevyslyší Unseldovy opakované prosby, aby se ještě zamyslel nad názvem svého románu Rozrušení (Verstörung, i v němčině nepříliš užívané a navíc dost neurotické slovo, znamenající nikoli vzrušení, nýbrž myšlenkový rozpad, tedy cosi jako rozvolnění mozku, úpadek). Unseld předpovídá chabou odezvu, ukáže se, že má pravdu, a musí si ještě vyslechnout nemilé autorovy výčitky, jak se kniha špatně prodává.
Oba aktéři spolu nejednou písemně probírají i možnosti právní obrany v případech, kdy by mohly být některé Bernhardovy literární výlevy žalovatelné. Čtení to není v žádném případě nudné a každého na nejvyšší míru potěší. Bernhardovy dopisy se stylisticky nijak nevymykají jeho literární produkci, jsou to malé jazykové skvosty, obohacené již známými tirádami, zlomyslnostmi a komickými postřehy.
Vybíráme ukázky z počátku a konce korespondence.
První pokus, který ztroskotal
Vídeň
Obkirchergasse 3
22. října 1961
Vážený pane dr. Unselde,
před několika dny jsem Vašemu nakladatelství zaslal rukopis jedné své prózy. Chtěl jsem tak navázat s nakladatelstvím Suhrkamp kontakt. Vlastním několik knih z Vaší produkce, a ty patří k tomu nejlepšímu z novější doby. To mě přimělo ponechat určité kontakty, které jsem mezitím také navázal, zatím stranou. Snad bychom se mohli domluvit na nějakém rozhovoru; koncem listopadu projíždím Frankfurtem. Já Vás neznám, jen několik lidí, kteří Vás znají. Ale raději volím vlastní cestu.
S veškerou úctou
Váš oddaný
Thomas Bernhard
S datem 17. září 1961 posílá Bernhard nakladatelství Suhrkamp ze stejné vídeňské adresy, z bytu Hedwigy Stavianicekové, rukopis s následujícím doprovodným dopisem: „Vážení pánové, zasílám Vám zcela upřímně svůj rukopis Les na silnici a prosím, abyste o něm podle možností rozhodli nejpozději do konce listopadu. Zároveň prosím o krátké potvrzení jeho přijetí. (…) P. S. Jste první nakladatelství, kterému jej zasílám.“ U rukopisu Les na silnici jde o první verzi románu Schwarzach St. Veit, který Bernhard začal psát v roce 1957 a v průběhu roku 1961 jej silně přepracoval. Nebyl nikdy zveřejněn. V roce 1989, měsíc před Bernhardovou smrtí, vyšla jeho část – In der Höhe. Rettungsversuch, Unsinn (Na výšinách. Pokus o záchranu. Nesmysl, česky 2009 v překladu Miroslava Petříčka) v salcburském nakladatelství Residenz.
Unseld dopis doprovodil poznámkou „Rkp [rukopis] předat panu Michelovi.“ Karl Markus Michel odepíše Thomasi Bernhardovi 24. ledna 1962 na uvedenou vídeňskou adresu. „…bohužel jsme se s Vaším románem nemohli opravdu ztotožnit. Námět, jak se nám jeví v postavách, prostředí a událostech, je poněkud úzkoprsý a malicherný, později se mu však dostane takové porce nálady, reflexe a dalších přísad, že mezi jeho pragmatickým fundamentem a ambiciózní literární nadstavbou vzniká zřejmý rozpor. (…) Bez vnitřní nutnosti, ba bez vnějšího smyslu jsou v něm zkoušeny různé stylistické možnosti, a celý román tak dostává silně neohraničený charakter.“
Poslední „trpký“ dopis, po 27 letech, kdy byl Bernhard již těžce nemocný
Vídeň
25. listopadu 1988
Milý Siegfriede Unselde,
pokud, jak píšete ve svém telegramu, „už dál nemůžete“, tak mě vymažte ze svého nakladatelství a ze své paměti.
Byl jsem jistě jedním z nejméně komplikovaných autorů, jaké jste kdy měl.
Váš Vás velmi respektující
Thomas Bernhard
Toto nejsou poslední slova, která mezi Unseldem a Bernhardem padla. Dne 28. ledna 1989 – tedy téměř přesně dva týdny před Bernhardovou smrtí – dochází k poslednímu setkání v Salcburku, které Unseld komentuje ve své cestovní zprávě takto: „Ráno mlhavé a kalné, když letadlo startovalo, ale pak se přece jen vznášelo nad příkrovem mraků, který silně odrážel slunce a mě nadvakrát, zezdola i seshora, oslňoval. Klesání naslepo do Salcburku, náhle je tu letiště, jasné a temné. Krása a nebezpečí v jednom.
Byl jsem s TB domluven na 11 v hotelu Sheraton. Když taxík zastavil před hotelem, rakouské rádio hlásilo ‚právě 11 hodin‘.
Seděl v hale, elegantně po anglicku oblečený, v módní rezavě rudé proužkované košili. Šaramantní, hrál si na půvabného a vtipného; přivezl jsem mu v plastikovém sáčku kalciové tablety ze Španělska a obálku z Frankfurtu. Ty tablety sice v Rakousku v tomto složení existují, ale mají jinou chuť, potřebuje je, aby zvládal své křeče. Byl jsem v pravém slova smyslu rezervovaný, čekal jsem na vysvětlení; on ale zachovával svůj nuceněžertovný postoj. Počítal s tím, že přijedu přesně, svému bratrovi vyprávěl, že jsem nejpřesnější člověk na světě. Ve dvě si ho prý vyzvedne bratr, co za ty tři hodiny neprobereme, neprobereme už vůbec. Zda jsem četl nekrolog za Dalího ve FAZ? Ano, byl to určitě excentrik, o něm se také říká, že je excentrik, a přitom je úplně normální. Vyčítají mu, že vyvolával skandály… a on přitom polehává ve svém gmundenském bytě a nezmůže se ani na krátkou procházku.
Po deseti minutách jsme přešli do jiné místnosti v hotelu a B. hned přešel k věci. Předal mi smlouvu, kterou uzavřel 13. prosince 1988 s nakl. Residenz v Torremolinos. Je to smlouva každým řádkem unikátní. Předal nakladatelství Residenz své dílo Na výšinách. Pokus o záchranu. Nesmysl v jedinečné formě a bez omezení nákladu. Nakladatelství může uzavřít i smlouvy na cizojazyčná vydání, ale kromě těchto dvou práv žádné jiné právo nemá. Obě zmíněná práva vyprší 13. června 1990.
Vyložil jsem TB, že ta smlouva je sice jednoznačná, ale lze ji mnohoznačně vykládat. Tak například nakl. může nechat vytisknout 100 000 exemplářů a vyprodávat je postupně. A proč smlouva nestanoví, že k tomuto datu vyprší práva i k ostatním pěti knihám, které nakl. dosud vydalo? To nechtěl slyšet, a hned byla zase zkažená nálada. Mé námitce prý nerozumí, musím být přece nějak schopen ta práva od nich odkoupit. Vysvětlil jsem mu, že po téhle nově uzavřené smlouvě je to už prakticky nemožné.
Ale bylo na něm vidět, že s ohledem na osobní situaci už ho tyhle věci ani moc nezajímají. Je to prý má věc, a v budoucnu se to jistě vyřeší. A pak přešel ke své osobní situaci: ,In hora mortis.‘
Myslí si, že tenhle rok už nepřežije. Jeho slabé srdce, a k tomu nebezpečí jeho dalšího zvětšování, mu činí stále větší potíže. Operace už nepřicházejí v úvahu, leda by podstoupil transplantaci srdce. To však odmítá. Už nechce zpátky do nemocnice, a už vůbec ne na intenzivní péči, aby ho připojili k nějakým hadičkám. (…) ‚Odejdu tak, jak jsem přišel, nepozorovaně. Nikdo se nemá o mé smrti dozvědět, na pohřbu bude jen můj bratr a sestra, pokud budou chtít. O týden později dají vědět mé sekretářce Burgel Zehové.‘
Musí se s tím vyrovnat, a taky to dokáže. V jeho životě šlo všechno v podstatě báječně. Čeho se dotkl, proměnilo se ve zlato, v tomhle bodě se prý Siegfriedu Unseldovi vyrovná. Siegfried Unseld, ano: z 90 % je mu sympatický a je mu přátelsky nakloněn, z 10 % dělá on a jeho nakladatelství hanebnosti, ale naštěstí je to jen 10 %, a hned po něm následuje Burgel Zehová. V podstatě oni dva jediní. Ne, nestěžuje si, dosáhl všeho, víc toho člověk snad ani dosáhnout nemůže. ‚Život je nádherný, svět velkolepý, žijeme ve velké době.‘
Jinak chce všechno zničit, žádná pozůstalost nebude.“
Zpráva pak ještě pokračuje…
Autor je překladatel.
Der Briefwechsel Thomas Bernhard – Siegfried Unseld. Sestavili Raimund Fellinger, Martin Huber a Julia Kettererová. Suhrkamp Verlag, Berlín 2009, 869 stran.