Maxim Horovic by mohl být ztělesněním novodobého obrozence: usazen v Novém Jičíně prostřednictvím svých četných kulturních aktivit vyvrací krutou pravdu, že z centra na periferii je to vždy dál než z periferie do centra. Je zakladatelem a ústřední postavou (převážně) hudebního webzinu DIYcore, vydává kulturní občasník Dezinfetamin a coby agilní organizátor koncertů zve do Nového Jičína i představitele výrazně menšinových žánrů, jejichž koncerty by se na malém městě odvážil pořádat málokdo. Kolem sebe vidí jenom hybridy a vůbec mu to, zdá se, nevadí.
Na úvod by mě zajímala historie DIYcore: kdy a kde vznikl nápad založit webzine, kdo to inicioval, jaké byly prvotní motivace, jaké cíle a podobně.
Podzim 2005, Nový Jičín: setkání s klukem, který byl skoro o polovinu mladší než já, což se mi stává (nejen) kolem DIYcore pořád, symbióza s jinou generací, obohacující spolupráce. Ta myšlenka byla jeho. Vytvořit sajt, který by mapoval undergroundhcpunkové dění především na severní Moravě, udělat nějaký místní Czechcore po svém a nebýt tak ortodoxní. Ani jeden z nás nepředpokládal, že by to mohlo mít nějaký přesah, to nebylo důležité. Proto jsme ani nedocenili problémy se zvoleným názvem. Hledali jsme nějaký tvar, který by říkal, že si budeme dělat věci po svém a že hudebně holdujeme hardcore.
Měli jste propracovanou koncepci, nebo jste na to šli způsobem „řekneme první slovo a uvidíme, kam nás věta zavede“?
Žádná koncepce nebyla. Měl to být spíš kulturní než politický sajt a to zůstalo. Nevěděli jsme, jestli to vydržíme dělat měsíc nebo rok. Jer_C a CrosseR (webmaster) měli v té době sedmnáct a já nejsem žádný ideový vůdce. Pak Jer_C zjistil, že nejen DIYcore, ale ani nic jiného ho tu neudrží, a odešel do hlubokého lesa, ze kterého se už nevrátil. Tam asi vedou ta první slova, ne každý má zpáteční.
Na rozdíl od Czechcore mi DIYcore připadá jako otevřená platforma nabízející dostatek místa i pro experimentálnější hudební projevy. Byla ta otevřenost už na začátku, nebo je výsledkem názorových posunů?
Názorové posuny? Spíš rozšiřovaný obzor. Czechcore byl na jedné straně, Freemusic na té druhé. Jsem ochoten jít i za hranu toho, co je DIY. Když chci napsat o zajímavé kapele, je rozhodujícím hlediskem její kvalita. Nebo že si myslím, že to je důležité. Pro mě. A pro ty, co nečekají s kladivem na každé slovo, které není DIY. Jestli můžu jít proti omezenosti, napíšu klidně o Bee Gees, pokud najdu v jejich textech dobrou myšlenku.
Jak se vám jeví občasné boje o nálepku DIY? Často se točí kolem citlivého tématu: jsem ještě DIY, když dostanu grant? Je to pro vás vůbec hodné pozornosti?
DIY si každý vysvětluje podle sebe, podle toho, jak je radikální. Všechno je to oscilování mezi komerčním a nezávislým sektorem. Většina těch nejhlasitějších si myslí, jak neutvářejí různé scény, ale ráno vstanou a jdou dělat pro nadnárodní společnost. Nebo fungujou ve státním sektoru, třeba jako já. Dělám akce, na které dává peníze město, a dělám akce na vlastní pěst. Důležitější je zpětná vazba, vytváření „pravého“ obrazu světa, toho v souvislostech. Vytváření trhlin, kde se ukazuje „skutečný“ stav věcí. Proto nemám a priori problém ani s granty. Přitom je ale (zatím) nevyhledávám. Chápu i odpor vůči nim. Ale nikdo není mimo systém: kdo s ním nespolupracuje, tak na něm parazituje. Mezi tím je řada kompromisních stavů.
S DIYcore jsou spojené další aktivity: pořádání koncertů, fanzin Rachota a především časopis Dezinfetamin, který na rozdíl od Rachoty není zaměřen výhradně na hudbu, ale má širší kulturní záběr.
Dezinfetamin je hra dvou (já, val.k) a třetího (grafik). Čím dál víc mám pocit, že nejde ani tak o kulturní záběr, ale o protínání dvou hodně odlišných nátur, které mají velkou chuť spolu něco dělat, ale zároveň překonávají vzájemný odpor. Workoholické nadšenectví proti činorodému nihilismu. Obsahově jde o mix profilů, recenzí, reportáží, esejistických výlevů a stylisticky hledavých textů, které nejsou nijak ohraničené. Přirozeně se zajímáme o okraje všech druhů umění. Tady se nejjasněji ventilují levičácké postoje – v různých paraútvarech. Asi to zní celé jako do sebe zavinutá magoriáda. Ale když zmíním label MamaMrdaMaso nebo Vole Love Production, nebude to o moc lepší. Dezinfetamin je bez jakýchkoli ambicí, vzniká nepravidelně a z naprosté potřeby.
Vaše texty jsou poznávacím znakem DIYcore. Jsou extrémně metaforické a plné paradoxů, jako byste byl veden vírou, že někdy se k věci nejvíc přiblížíte, když se od ní vzdalujete. Skrývá se za tím skepse k věcnému popisu, který je nakonec vždycky iluzorní?
Extrémně metaforické? Nevím. Je to vždycky otázka srovnání. Jdu tam, kam mě to vede, a že to není zrovna cesta žurnalistické rezignace na jazyk, myšlenku a charakter, to je dobře. Je v tom kus grafomanie a bytostné masturbace. Dokážu pronásledovat věci slovem a fantazií, vyčkám, až se zvíře zjeví. Většinu provokuje už to, že se tomu zdánlivě nedá rozumět napoprvé, nepíšu recepty. Ani věcné popisy. Nejsem mikrovlnka.
S psaním o hudbě souvisí vytváření mýtů a kultů, často právě až úhel pohledu a způsob psaní vytvoří z něčeho tak obyčejného, jako je deska, „velkou věc“. U vašich textů to podle mne platí dvojnásob. Zároveň ale, obklopen upocenou realitou, narážíte na nekulturnost v mnoha podobách, na koncert, který pořádáte, přijde pár lidí a tak dále. Ubíjí vás to, anebo pro vás průměrnost a trapnost v kombinaci se sněním a touhou vytvářejí úplný obraz reality, která je ze své podstaty heterogenní?
Paradoxy, oxymóra, metafory. Termíny jsou uzavřená slova. Spíš mi jde o vytváření nových pohledů a rozsvěcení. Klidně napíšu, že někdo hraje noise rock, ale pak musím vsunout ruku do těch smradlavých kalhot a podívat se, kdo tam vlastně stojí. Mytizace je mýtus, rychlá doba potřebuje reklamní pauzu. Připouštění průměrnosti a trapnosti druhých mě automaticky odsouvá do pozice exota z jejich pohledu, což sice není problém, ale já hledám průsečíky. Jsou dny, kdy uvažuješ, jestli to má všechno smysl, dělat cesty roztodivným věcem, zastavovat lidi a žďuchat jim do hlavy. Jenže to je nadstavba. Mi to nikdo nevezme, nezastavím obrazy v hlavě a potřebu nechat se nadchnout sebeobyčejnější věcí. Mikromýty jsou všude. Zpětná reakce je dobrá, nikoliv nutná. A pak ti to zase nedá a uděláš koncert nebo časopis. Pořád tam a zpátky. Jako penis s ulitou.
Zkusil byste na závěr stručně definovat svoji úlohu na kulturním poli?
Květinářka s prázdnou vázou a hromádkou alkoholových pytlíků.