Našel jsem nedávno za stěračem lístek od městské policie. Hlídkující strážník vyplnil řadu údajů včetně SPZ, data kontroly a svého podpisu (nečitelný), aby mi sdělil, že parkuju správně. Nejdříve jsem se rozohnil a vztekle si začal představovat, jak jakýsi strážnický kreativec v šéfovské pozici vymyslel svým podřízeným další zbytečnou práci, která má za cíl pouze v předvolebním čase sdělit, jak úžasně se o nás taťka Bém a jeho rodina v Praze starají. Jenže události dalších dnů mne vedou k úplně jinému čtení strážníkova lístku: ten vzkaz je úlevným znamením, jež skrývá řešení našich existenciálních tísní.
V Tvaru číslo 14 se totiž opět ozvala paní doktorka Valdrová s další obhajobou vlastního Opusu, tedy textu Kultura genderově vyváženého vyjadřování, který na svůj web v lednu umístilo ministerstvo školství (a nyní už tam, s využitím místního vyhledávače, není jaksi k nalezení). Nechme stranou argumentaci, kterou ve své obraně dobrého díla a v útocích na jinověrce používá, byť příklad se školní tragédií ve Winnendenu, kde bylo z patnácti obětí jedenáct žen a média prý přitom informovala o tragédii s využitím generického maskulina (tedy o „studentech a učitelích“), je skutečně příkladem ždímání čtenářského sentimentu par excellence. Stejně nechme stranou předložený „důkaz“ rozvoje a vlivu genderové lingvistiky, jejíž témata prý „čítají stovky tisíc internetových odkazů. Heslo gender masculine vykázalo k 17. 8. 2010 přes 6 milionů výsledků.“ Na to se dá jen říct, že heslo Manchester United vykázalo k 20. 9. 2010 sedmdesát sedm milionů výsledků, a přesto se zatím kursy o rohovém kopu učí na univerzitách spíše sporadicky. A jen si s pobavením zapišme, že argumentační výtky svých oponentů vyvrací dr. Valdrová tvrzením, že „jedna z autorek je uvedena ve třech encyklopediích české slavistiky“; která a v jakých, to už z vrozené skromnosti nedodá. Co však bez povšimnutí ponechat nejde, je úvodní pasáž, kde o příručce mluví jako o knize. Ten text vyšel na webu nalitý do PDF formátu, s označením zadavatelské firmy (MŠMT ČR) a pod ním menšími písmeny se jmény tří autorek a s vyznačeným názvem díla. Má členění do kapitol i stránkování; to ale může mít i jakýkoli dokument v libovolném textovém editoru. Nejde o sešitý nebo slepený svazek listů, ale o soubor jedniček a nul. Takže ne kniha, ale maximálně tak elektronická kniha čili, abychom světovosti autorek učinili zadost, ebook. Jenže i pro toto označení chybí textu copyright, tiráž či ISBN. Označením „kniha“ se tedy paní doktorka Valdrová dopouští kulturně nevyváženého vyjadřování, neboť užívá pojmové označení pro entitu, která nesplňuje základní znaky toho, co bývá v naší kultuře jako kniha označováno. Když rozšíříme mentální obraz výrazu kniha i na jakékoli internetové texty určitého rozsahu, vyprázdní se nám pojem knihy natolik, že za knihu půjde označit takřka cokoli. Čímž přestane mít smysl daný výraz používat.
Celý tento malý případ je ale zároveň pěknou ilustrací obecnější tendence verbálně přeznačovat stav jevů a věcí podle toho, jak se nám to právě hodí. Jazykoví i jiní revolucionáři rádi přepisují pomocí slov stavy jevů a věcí tak, aby verbální obraz odpovídal jejich zájmům. Snaha je to veskrze nebezpečná, byť si lze těžko pomoci a lákání je velké. Proto špatně maskovaný slávista v dresu objektivního reportéra MF Dnes Filip Saiver po vyhroceném derby neodolá básnickému vábení a označí černého Afričana Bony Wilfrieda za „vraha“ Slavie, byť psaného v uvozovkách. Aby ale svým slovům dodal váhu, začne reportáž o Afričanově gólu vskutku sugestivně: „Byla to rána, jako když kopne kůň. A koňskou silou srazila slávisty definitivně k zemi.“ Jako by netušil nic o dlouhé tradici animizace černochů; jen místo opice je tedy kůň, který kope. Byť Wilfried střílel hlavou. Být to bílý slávista, jistě bychom četli spíše o vymetení pavučiny v šibenici než o koňově kopání…
Obdobným příkladem mohou být i básnické úvahy nového ministra školství o tom, že adepti studia učitelských oborů by měli před nástupem na vysokou školu absolvovat roční či dvouletou praxi ve školách. V hlavách se každému jistě honí leccos, ale jakmile své úvahy hodíme v plén médiím, a to jakožto úvahy ministerské, nastává problém: stav jevů a věcí aktuálního světa je už jimi přepisován směrem ke sdělení, že učitelské vzdělání je natolik náročné, že připuštěni k němu mohou být toliko lidé zvláště oddaní a vybavení takřka supermanovskými schopnostmi, které jim umožní zmanipulovat ředitele škol natolik, aby dva roky platil maturanty bez kvalifikace a nebohé žákyoběti vystavil jejich pedagogickému působení. Toto sdělení se pak ocitá na takřka opačném pólu než empirický stav skutečnosti, kde na učitelské obory chodí – a přičiňme velké bohužel – spíše maturanti méně talentovaní a i z absolventů těchto oborů skončí ve třídách opět spíše ti s menší intelektuální vybaveností. Toto píšu s omluvou vůči pár čestným výjimkám, jež této paušalizaci neodpovídají. A přidávám příklad poslední. Ministrův nový poradce přišel s radikální myšlenkou: zrušit devátou třídu, protože by se ušetřilo a stejně se tam nic nenaučí. Opět se tu navrhuje snadné řešení. Jenže když danou logiku podržíme, kdybychom zrušili i třídu osmou, ušetří se ještě víc, a jistě je sporné, zda se v ní něco naučí, když v té další už prý ne.
A tak jsem tedy vděčný strážníkovi, který pouze provedl evidenci stavu věcí. V době revolučních návrhů je to balzám na zjitřenou duši.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.