Sociální politika shora

Jakub Rákosník se ve své knize Sovětizace sociálního státu. Lidově demokratický režim a sociální práva občanů v Československu 1945–1960 vymezuje vůči některým pracím svých předchůdců zpracovávajícím obdobné téma a období (například Karel Kaplan: Proměny české společnosti 1948–1960, 2007; Jiří Pernes: Krize komunistického režimu v Československu v 50. letech 20. století, 2008; Lenka Kalinová: Společenské proměny v čase socialistického experimentu, 2007), jiné zmiňuje spíše okrajově (Václav Průcha: Hospodářské a sociální dějiny Československa 1948–1992, 2004–2009). A přichází v mnoha ohledech s novým přístupem.

Svou knihu zahajuje teoretickou statí, která se snaží do českého prostředí uvést současný zahraniční kontext, v němž se témata sociálního státu diskutují. Snaží se přitom určit, do jaké míry lze zařadit vývoj v Československu či v dalších východoevropských zemích do schémat vývoje sociálního státu v jiných oblastech světa (v západní a severní Evropě). V druhé části se zaměřuje na institucionální výstavbu sociálního státu u nás a na faktory, které ji ovlivňovaly; ve třetí části rozebírá vývojové tendence politiky zaměstnanosti a sociální politiky a ve čtvrté přináší přehled jednotlivých pilířů sociálního státu, jako například sociálního pojištění, sociální pomoci, zdravotnictví, školství nebo bytové politiky, které vytvářely systém sociální ochrany i řízení společnosti, přičemž je občas srovnává i s obdobnými procesy v západní Evropě.

Několik odhalení

Zvolená struktura, časová perspektiva i pramenná základna – Rákosník využívá mimo jiné archivy ÚV KSČ, vládních orgánů, Ústřední rady odborů i dobový tisk – umožňují autorovi přijít s několika odhaleními, která stojí za zvláštní povšimnutí. Především jde o přístupy, kde sociální politiky let poválečných navazují na politiky nacistického režimu či ještě předválečného období. V tomto ohledu je pro něho výhodou, že může využít výsledků svého předchozího výzkumu nezaměstnanosti za první republiky (Odvrácená tvář meziválečné prosperity, 2008) a svého právnického vzdělání. Upozorňuje tak na skutečnost, že již předválečné Československo patřilo k průkopníkům moderní sociální politiky a zavádělo nejen (korporativní) sociální pojištění, ale i rozdílné univerzálně pojaté systémy ochrany pro různé kategorie osob (státem vyplácená podpora v nezaměstnanosti, regulace zásobování základními životními potřebami, chudinská péče).

Mimořádnou důležitost v jeho výkladu získává příklon k novému chápání role státu a jednotlivce v politice zaměstnanosti. Rákosník připomíná, že se již v dokumentech demokratického odboje z doby druhé světové války objevuje důraz na to, že „práce se musí stát stejně právem jako povinností občana“. Počátky ingerence státu do zaměstnávání jednotlivců přitom nachází již v okupačním nařízení 323/1939 Sb., které požadovalo souhlas veřejné moci s rozvázáním pracovního poměru, či v ještě dříve založené tradici nuceného zaměstnávání (robotárny pro žebráky, zahaleče či pasáky z roku 1885, zřízení nucených pracovních kolonií z roku 1929). Tam lze při bedlivém sledování autorova výkladu hledat kořeny poválečné mobilizace, pracovních táborů čtyřicátých a padesátých let i státní politiky plné zaměstnanosti v období socialismu.

Proměny sociálního pojištění

Důležitým momentem v Rákosníkově výkladu vývoje chápání sociálního státu jsou obraty v pojetí sociálního pojištění. Povinné pojištění bylo u nás zavedeno již na konci 19. století reformami premiéra Eduarda Taaffeho. Bylo ale v zásadě omezeno jen na některé profese a do značné míry vycházelo z Bismarckových reforem v Německu, postavených na zásluhovém systému. Myšlenky univerzalisticky pojatého národního pojištění zpopularizovala ve válečných letech zpráva britského vědce Williama Beveridge nazvaná Sociální pojištění a příbuzné služby, která zavedla myšlenku takzvané sociální bezpečnosti. Tento koncept se stal součástí společenského konsensu po druhé světové válce v Československu. Vyvrcholil pak v roce 1948 schválením průběžně financovaného Národního pojištění. Celý proces byl zároveň ve čtyřicátých a později i v padesátých letech doprovázen mzdovou i důchodovou nivelizací. V průběhu padesátých let pak dochází k přebírání sovětského modelu sociálního zabezpečení, celkovému postátnění hospodářství, centralizaci a poklesu životní úrovně. Od roku 1956 nastávají v sociální politice určité změny, charakterizované mimo jiné rostoucími výdaji na sociální ochranu obyvatel i některými snahami o znovuzavedení modifikovaných prvků zásluhového (bismarckovského systému) do penzijního pojištění.

Pro ilustraci jednotlivých politik i dopadů do života obyvatel využívá Rákosník velkého počtu makroekonomických a dalších statistických údajů, posbíraných z nejrůznějších zdrojů. Představuje tak ideální souhrn, příručku pro každého, kdo se zabývá některou z dílčích otázek, i pro ty, kteří usilují o získání celkového přehledu. Data publikovaná v různých časových obdobích různými autory však až na výjimky nepodrobuje detailní kritice. Proces vzniku těchto dat, jejich dobové využívání, zneužívání či zamlčování by přitom mohl být zajímavým úhlem pohledu na vývoj společnosti. Zřejmě se zde však autor zalekl toho, že by větší pozornost věnovaná příběhu „přesných čísel“ znamenala neúnosný nárůst rozsahu publikace.

Lze se jen dohadovat, že se z podobných důvodů historik až na naprosté výjimky rozhodl do své práce nepojmout ani perspektivu vlastních subjektů sociální politiky, tedy občanů poválečného Československa. Při zahrnutí pouze institucionálních zdrojů a aktérů však celkový obraz trpí jistou strnulostí. O mechanismech vyjednávání ve společnosti, aktech občanského vzdoru či názorech jednotlivců i skupin obyvatel na uplatňované politiky se dozvíme jen málo. Autor, který je řešitelem tříletého grantu nazvaného Formování a vývoj sociálního státu v Československu 1918–1992, by pro tento pohled mohl využívat jak memoárové literatury či rozhovorů s pamětníky, tak i například dokumentů Státní bezpečnosti. Možná se k nim dostane ve své další publikaci.