Hlavními postavami knihy finského spisovatele Mikko Rimminena jsou tři chudí flinkové, kteří k životu potřebují jen cigarety, kafe a pivo. Jejich život u kiosku, připomínající osudy postav filmů Aki Kaurismäkiho, je svéráznou oslavou přátelství.
Stoupající a svažující se ulice helsinské čtvrti Kallio, jakož i její parky, stánky s občerstvením a zapadlé hospody jsou jevištěm, na němž po dobu jednoho dne sledujeme pohyb tří hrdinů, či spíše antihrdinů, knihy Igelitkové pivo (Pussikaljaromaani, 2004) – románové prvotiny Mikko Rimminena.
Kafe, cigára a pivo
Rimminenovi protagonisté patří k těm méně majetným, méně schopným a nikterak pilným: Maršál, Blafy a Henninen prostě jen tak existují. Veškeré jejich konání se omezuje na bezcílné poflakování a pachtění se od kafe k cigaretě a od cigarety k pivu a jedinou jejich starostí je, kde na tyto své poměrně skromné potřeby vzít. V koloběhu těchto životních zájmů se navzájem stále častují již stokrát vyprávěnými historkami, vedou nejrůznější filosofující úvahy („Život je řada dveří, kterejma musíme projít.“) i naprosto prázdné dialogy: „,O čem sme to vlastně mluvili?‘ ozval se Maršál. ,Aj,‘ řekl Blafy. ,Nepamatuju si, ale huh, akorát mě napadá, že mi to ani neva.‘ ,Nemáme už o čem mluvit,‘ vzdychl si Henninen.“
Směšně proto působí jejich povzdechy, že je třeba „něco udělat se životem“, nebo dokonce snahy „spřádat dlouhodobé plány“. Jediným jasně formulovaným plánem je tak hra v kostky, ale i na tu čtenář čeká se stejným výsledkem jako na Godota.
Nerozlučný trojlístek, jenž jako by sestoupil z plátna filmů Aki Kaurismäkiho, není výrazně charakterově či vzhledem rozlišen, tvoří tak v podstatě jakéhosi kolektivního hrdinu. Setkáváme se s ním v okamžiku, kdy se ti tři dopoledne scházejí na první kafe u kiosku, což je jeden z jejich hlavních opěrných bodů v nepřátelském světě. Jejich svět je ovšem vymezen hranicemi čtvrti, v níž žijí. Veškeré pokusy opustit ji či aspoň na okamžik změnit prostředí končí nezdarem – i tak banální záležitost jako cesta tramvají do centra města končí jen konfliktem s revizory a potupným návratem zpět, do bezpečí.
Pachy, puchy a smrady
Pětatřicetiletý autor Mikko Rimminen pochází z Helsinek, kde v devadesátých letech navštěvoval kursy tvůrčího psaní (v současnosti je sám vede) a na počátku milénia debutoval jako básník. Po dvou básnických sbírkách změnil žánr, a jak sám říká, začal psát to snadnější – prózu. A úspěšně, neboť hned za debut Igelitkové pivo získal Cenu Kalevi Jänttiho a zároveň nominaci do šestice kandidátů nejvýznamnější literární ceny ve Finsku – Ceny Finlandia. Kniha byla posléze přeložena kromě češtiny do dalších pěti jazyků a nyní vzniká její filmové zpracování, mělo by mít premiéru zhruba za rok. V roce 2007 vydal Rimminen druhý, kritikou též ceněný román Poleno (Pölkky), v němž je hlavním hrdinou velmi plachý a uzavřený člověk, jehož vnitřní svět zobrazuje autor neuvěřitelně přesvědčivě. Třetí román se očekává letos na podzim.
Přes prozaickou formu se však básník v Rimminenovi nezapře. Jazyk vypravěče je na rozdíl od úsporných dialogů nesmírně bohatý a až barokně košatý a překladatel Vladimír Piskoř se s tímto kontrastem výborně popasoval. Autor je také skvělý pozorovatel: líčení pouličního ruchu je živé a plné všelikých pachů a puchů, smradů a odérů, byť co do barev velmi šedé. Ona čtvrť Kallio (česky „skála“) bývala čtvrtí dělnickou, něco mezi pražským Žižkovem a Karlínem, a žádnou velkou barevností tudíž neoplývá. I život hrdinů je ve své monotónnosti značně zašedlý. Přes jistou neutěšenost však z románu vystupuje alespoň jedno pozitivní téma – dokud má člověk přátele, kteří ho podrží za všech okolností, stojí život přece jen za to a nakonec ani tak děsně nevadí, že to byl „dlouhej a těžkej den a že v životě nedostanou ani trochu tý lásky a že i to málo, čím by se ta hlodavá potřeba lásky dala nahradit, tedy pivo, taky už dochází“.
Autorka vyučuje finštinu na FF UK.
Mikko Rimminen: Igelitkové pivo. Přeložil Vladimír Piskoř. Kniha ZLIN, Zlín 2010.