Neschůdný oblak, nezdolný básník

Svazek sebrané poezie Josefa Kostohryze má tři sta dvacet stran a obsahuje téměř šedesátiletou básnickou žeň. Většinou jde o hutné, dlouhé, mnohoslovné básně, jejichž verše snadno zaplní celou šířku stránky. A přece bych nejradši charakterizoval dojem z básníkova díla slovem jediným. Vytrvalost? Houževnatost? Pevnost? Nesnadnost? Ne, to by ještě nebylo ono. Nezdolnost – ano, snad. Nezapřu ovšem, že dojem z díla vyslovuji jedním dechem s dojmem z básníkova života. Josef Kostohryz prožil tragický osud českého spirituálního básníka a intelektuála druhé poloviny 20. století. Po nadějích let třicátých (mimo jiné dvouleté působení v Itálii) přichází ilegální odboj a skrývání koncem let čtyřicátých. Hned na počátku let padesátých je pak Kostohryz zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen na doživotí, z něhož si odsedí dvanáct let, se všemi krutostmi a absurditami. Dlouhá léta strávil na samotce. O snížení doživotního trestu na dvacet pět let se sám dozvěděl (!) až po podmínečném propuštění v roce 1963. Následuje „ochranný dohled“, po oblevě a několika vydaných sbírkách koncem let šedesátých však přijdou další zákazy. Kostohryz publikuje překlady pod cizími jmény. Děti emigrují. Převratu se básník nedožil.

Zavržené básně mladosti

Dojem nesnadnosti, neschůdnosti, náročného zápasu čiší z básníkova díla od prvních řádek, psaných dávno předtím, než se osud na básníkovi tvrdě podepsal. Kostohryz zcela přirozeně a bez váhání ignoruje básnické výboje první poloviny 20. století a drží se březinovsko-sovovské, jindy zas vyloženě dekadentní dikce. Svazek Básně se otvírá širokodechou skladbou Prameny ústí, již sedmadvacetiletý básník vydal jako svou první knihu vlastním nákladem v roce 1934. Vedle toho však ve svazku najdeme i opusy prvotině předcházející, sbírky Apokryfy a Druhá lyra. Ty zde vycházejí poprvé, osmdesát let po napsání. U Kostohryze ovšem téměř není juvenilií; a tak už v Apokryfech, psaných jednadvacetiletým mladíkem, najdeme hutný, do šířky se rozlévající, mnoha prameny prokřížený básnický tok, složité vrstvení a prorůstání představ vpletených do náročné archaické dikce, vznosný tón, odhodlaný dotknout se každého záhybu těžce zřasených vizí. Absolutní nárok – i pokora v náročnosti.

Křivolaké Apokryfy básník zavrhl. Paradoxně právě ony, na rozdíl od debutu, nás však překvapí svou intuitivní překotností, dramatickou nakupeností podivuhodných, nejednoznačně pulsujících obrazů, zároveň fyzickou zjitřeností, abstraktně-věcnou zvichřeností. „Ztratil jsi ticho jak demagog gesta“; „na střeše věcí plíská žalm“; „k ledu ve tmě přivonět“; „zmijí sykot zvony sladká vůně mandlí –“ Narazíme tu na zarážející představy až surreálného střihu („pach žen bortících se celým tělem ve špendlíkovou hlavičku přítulného vzlyku“), obrazy násilně, usilovně symbolné („smutek rozdrásaných zrcadel“), ale také na spojení kouzelně poeticky existenciální („teskná banalita duh“). Až horečná expresivita působí bezprostředně, básník nebrzdí svůj výraz, nemá v mysli zkrotlý předobraz korektní spirituální poezie jako v pozdějších Pramenech ústí. V Apokryfech si horkokrevně tříbí imaginaci i cit pro jazyk, zkouší je napínat po nejzazší bod. Najdeme tu „chlístání zvonů“, „plíseň milosti“, „plst pláče“, dokonce „v náručí jak´s zemi chlastnul“. Básně strhnou právě vypjatostí a předimenzovaností, tím, jak překypují přes hranice formální a výrazové perfekce. Apokryfy jsou zhmotněná naléhavost. Jde ovšem spíš o shluky pozoruhodných jednotlivostí, jejichž úhrn je těžko čitelný. Tematicky se básník snad zabývá legendou svého (selského?) rodu, zkouší ji transponovat do velkolepě kypivého obrazu. Ale mihnou se i detaily docela „velkoměstské“, jazz, kokain… V širokém zpěvu zejména několika posledních básní oddílu se slévá chrlení s modlitbou, tázání překrývá prosba, pokora se mísí se vzdorem prozřevšího Adama. „Hospodine Hospodine kdo tě ztrestá/ vae victis nadepsal jsi všechen plevel vae victis.“ Je to zpěv zření všeho o závrati z prázdnoty za vším. Už zde, v několika impozantních spojeních, zachytíme básníkovu schopnost či potřebu nazírání nesamotřejmé podstaty věcí paradoxem, protimluvem, poukazem k tajemství: „Pane odejmi ode mne cizotu domova…“ Bez ohledu na jistou nevyzrálost a zalykavost však zde narazíme i na dokonalé jednotlivé verše, které se směle mohou řadit mezi nejlepší v naší poezii: „Odnikud nic a nikam jen dlaně si rozrýváme o zem tady pro tento den“.

Přetížený symbolický styl

Naopak v tištěné prvotině, nedlouhé, ale masivní skladbě Prameny ústí, básník hned na počátku své dráhy sám sobě vytvořil slepou uličku. Přetížený březinovský styl je místy až nečitelný a místo překvapivých a úderných spojení, jimiž dorážely Apokryfy, zaskočí nás tu formulace až moc korektní, vzorové: „lože z hvězd“; „rozkoše myrha“; „víra krev živá“. Nicméně i zde vespod tepe potřeba filosoficky nahlížet svět. Kostohryzův „nedoberný“ zpěv se snaží absolutním způsobem obejmout či vyslovit Zemi, obsáhnout propojení – mystickou identitu – nepojmenovaných, beztvarých počátků všeho a tajemně smysluplného vplynutí všech věcí do tvárné, „konečné“ jednoty světa. Dotknout se výšin a vzít v potaz hlubiny; neboť hloubka a výška jsou si zrcadlem.

Je zvláštní představit si Kostohryzovu prvotinu vedle knih, jež v té době vydává takový Nezval, Halas či už i Holan. Archaicky vyklenutá poezie působí vedle výbojů poetismu, surrealismu, civilismu anachronicky a odtažitě. Příliš se nedivíme, že dvě další Kostohryzovy útlé sbírky spatřily světlo světa až po dlouhém desetiletí. Cyklus Rekviem (1944), vigilie nad zemřelou babičkou, a sbírečka Ať zkamení (1946) jsou ještě víc než březinovskou dikcí a symbolikou poznamenány dekadentní instrumentací, úzkostnou snahou nevybočit z ustáleného úzu a držet se formální propracovanosti. I tato poezie vázne v čase minulém, jenž ji čtenářsky umrtvuje. Přesto třeba v úvodu Rekviem, v evokaci zemřelé, vnímáme schopnost ostré, dramatické, hlubinné drobnokresby a stejně tak vytušíme silnou a přesvědčivou potřebu zformulovat a definovat své city tváří v tvář zkušenosti smrti, neodvisle na vnějším výrazu. Jak či kde vlastně přetrvává láska, zbylá po milované mrtvé? Autorovo tázání o sobě je často věrohodnější než přetížená forma, jež má jeho citovou a duchovní dychtivost prostředkovat.

Básně bilancující zralosti

Po těchto sbírkách brzy přichází další, tentokrát vynucená vězeňská odmlka. Naplno a vyzrále promluví Josef Kostohryz až na sklonku šedesátých let, na prahu stáří a po testu dějin, jejž přestál. Ani ve vrcholné sbírce Jednorožec mizí (1969) a následujících knihách Přísný obraz (1970) a Eumenidy (napsané 1976, exilově vydané 1981) neopouští archaickou dikci, přesto pod povrchem tentokrát zřetelně vnímáme tektonický neklid, daný prožitkem rozvráceného osudu a absurdních dějin. Básník stále trvá na zatěžkaných symbolech a rozsochaté dikci, často na hranici únosnosti. Nezřídka máme dojem, že narážíme na skvělé fragmenty, zatímco celek se ztrácí. Veršům hrozí pompa a přetíženost, ve srovnání s „užaslým hladem“ rané poetiky se tu vzmáhá i jistá citová a výrazová monolitičnost. Podstatně tu však též zní nervní, přitom důrazný významuplný vnitřní rytmus, s nímž jsou k sobě formulace a vize řazeny, jenž nese autorovo přemýšlení. Sbírkami zní bilanční podtón, vnímáme napětí mezi deziluzí a přetrvávající touhou, mezi poznáním malosti a marnosti lidského světa a vytrváním v oddanosti kráse a svatosti, jež se přece musí za životem a věcmi skrývat.

Kostohryzovy básně jsou nelehké, neschůdné meditace. Spíš než ptaní se po zřetelnějším, celistvějším významu se tu musíme poddat celkovému tónu, naladit se na odstín archaizujícího patosu, proniknout k básníkovu způsobu „vidění“, pojmenovávání a zacházení s jazykem a pozvolna tak rozkrýt jeho „nečitelné písmo“. Kostohryzovi třeba báseň velmi často splývá s oslovením – přítele, bratra, milé, bohů. Skrz báseň se básník obrací k nejbližším duchovním souputníkům, symbolickým či konkrétním. Dále vycítíme, že Kostohryzovy básně vždy nějak meditují nad časem, jeho uplýváním, nad tím, co muselo či nemuselo být, nad tím, co být mohlo. Čas jako rezervoár možností, tvarů, ale i prázdnot a chybění. V této souvislosti básník s oblibou využívá negativní vymezování: „Tenkrát, kdy čas ještě nestál a nebyl“; „byl tam a hlídal tě, s písněmi nezpívanými“; „vzpomínám na cesty, kudy jsem nešel“ (všechny citáty pocházejí mimochodem z jediného textu). Podobně se uplatňuje i pojem „jinakosti“: „Dík můj ti povědí krajiny jiné“. Negativní vymezování nejenže dodává básním podivuhodně matoucí, kouzelně uhýbavý nádech, ale vyvolává též silné osudové napětí a posléze zásadní pocit neúprosnosti, přísnosti, nevyhnutelnosti osudu, světa, dění. Pomiňme, že vznosná dikce často básníka vede ke spojením až moc vypjatým, tradicí zatěžkaným („dotykem rozkvete poupě“; „chiméry něžné se tesklivě ozvou“); učiníme-li tak, budeme odměněni shrnujícími básnickými vizemi či symboly uhrančivé i záhadně prosté krásy: „Nepřijde vítr a polohu nezmění větev,/ jež holá strnula v mlze.“

Proměnlivost tkáně času naznačují i další prostředky, jež básník znovu a znovu užívá. Přeludné tautologie („stíny se ploužily stínem“), mámivé inverze (odejde/ přijde; zapomeň/ vzpomeň), další paradoxní úniky či utkvění („na každé tváři to vidíš, co nemáš“). Téměř pravidelně se v básních mihne záblesk vzpomínky, často v podobě velmi konkrétní, sytě smyslové či přírodní. Jedním dechem cítíme, jak se čas osobní, intimní dialekticky vpřádá do času dějinného; napětí mezi nimi pak vytváří to, co zveme osudem. A překrývání času osobního a dějinného nakonec vrcholí v čase mytickém, čase nad osudem. Básník oslovuje své bohy, mytické či biblické postavy, pohybuje se mezi nimi – vždyť by mohl být jednou z nich. Tato mytická důvěrnost ho však zároveň ani v nejmenším nezbavuje pozemské tíhy. Naopak, hlouběji ho propojuje s její vnitřní podstatou. „V zahradní hospodě sedí tu se mnou,/ můj bratr Jidáš a ten druhý bratr můj, Kain./ Mlčíme spolu a o pírko lehounké hrajem,/ které by pohnulo váhou. Jsme smutní.“

Konečně básník uvádí pravidelně na scénu velké, podstatné, citově nabité, všelidské a nadčasové pojmy (pokora, stesk, loučení, náhoda, ale i hanba, bída), jež nechává vyznít v jejich důraznosti a nahotě. Tkáň Kostohryzových veršů je ovšem dostatečně bohatá na to, aby se ve velkých pojmech básník utopil. Krom smyslovosti, citové a duchovní naléhavosti a prolamované tektoniky stavebné i jazykové dovede Kostohryz na podloží závažných abstraktních pojmů stvořit i spojení ojíněná jemnějšími ambivalencemi, hlubinnějším stínováním: „S jízlivým třepotem ptáka“; „náhodné dveře“ – V těsném sousedství podobně zneklidňujících spojení či podivuhodných, často zarputile, rozložitě, temně symbolných obrazů tu však znějí i věty rozhodné a čiré, úderně jasné, ač zároveň mnohoznačně rozpřažené: „Nechci nic vědět“; „Neohlížej se!“; „Nelituj.“ V tom tkví „přísné“ bohatství Kostohryzovy poezie: v mnohotvárné instrumentaci, vyvolávající dojem dramatické meditace, jejíž definitivní (definující) obrysy básník neustále hledá. Dobře vnímá jejich přítomnost, ač ony ustavičně ustupují před jeho prsty. A meditace se snadno mění v lament, zpěv jednou intimně ztlumený, pak velebně naléhavý, jindy až biblicky posedlý; zkrátka tu zní zjitřená básnická řeč – vůči sobě, druhým, světu, času.

Přijmout nezměnitelné jako dar

Důležitým impulsem je – dát věcem jméno. Či spíš: jde tu o vratký, neustále reflektovaný hraniční stav mezi nepojmenovaným a pojmenovaným. Také básníkova spiritualita vždy úzce hraničí s existenciálním vnímáním lidské situace. Bůh tu není přítomen co ochránce či důvěrník, ale jako osud, přísná, přísně lhostejná danost, nevyhnutelnost a nezměnitelnost („suma, která se podívá netečným okem v hořícím keři“). Člověk je vydán osudu, jenž ho přesahuje; nikdy však není zbaven odpovědnosti za (své?) viny, a tedy i za tresty, byť v nejabsurdnějších převlecích. U Kostohryze se hořkost z bezmoci úzce mísí s přísností vůči sobě samému; zoufání vůči němé danosti se těsně přimyká k pokoře vůči nezměnitelnému, jež člověk musí přijmout – jako dar. Touha? Zmarněná a odešlá, ale stále o ní víme. Múza? Přitažlivá, ale zrádná, ve srovnání s příkrostí osudu často zoufale planá, bezmocná. Ale je tu a nabízí se. Démoni? Jsou, ale překvapit nemohou; hrozí, ale není v jejich moci vskutku zdrtit. Věci, jež byly, už nejsou, nebudou. A přece byly! – Tak nějak zní ústřední modus básníkova přemítání. Bolest? „Tak krátká bude, jako vše lidské.“

V Kostohryzových vrcholných básních panuje potřeba zpřesňovat, ba provrtávat se k podstatě pojmů. Jistá slova uvolňují náhle kolem sebe celý mrak významových možností, jež básník musí ohledat. Vznikají průzkumné kadence až závratné, kdy slova a významy jsou navzájem protkávány se strhující jemností. Básník se ve vzpomínce zeptá na dívenku s copánkem: „A ještě tam stojí?“ Seismicky vnímaná tektonika času mu jako odpověď okamžitě vnutí negaci, inverzi: „Nestojí.“ A zde se spustí řetězec, plynoucí z řady negujících n: necitelný, nikdy, navěky nikde, nejmenovaná, nesmíš, nemůžeš, nechceš. Až po závěrečné: „Ale on necítí, nemůže smutnější nebýt.“ Tady autor, ve vší vytříbenosti, obchází snad i samu češtinu. Řekli bychom přece: „nemůže být smutnější“; jenomže básník neochvějně míří až k výslednému definujícímu, vymezujícímu existenciálnímu: nebýt. Objeví-li se o kus dál v podobné sekvenci výraz „tenkrát“, je hned znejistěn inverzním „jindy“, od nějž se vzápětí odvine řada slov spřízněných: „jiné“ a pak ještě „jinou“ (v celém básníkově díle je kategorie „jiného“ podobně významná jako kategorie „nebytí“, autor se k nim znovu a znovu vrací). Kostohryzova pozdní poezie je protkána těmito jemnými významovými rytmizacemi. Cítíme, jak básník myslí nejen hudbou slov, ale zejména „hudbou“ jejich do hloubky, do šířky rozvíjeného, rozehrávaného významu.

Kostohryzova poezie je strhující, pohybuje-li se právě po hraně mezi možnostmi pojmenování a nemožností pojmenovat. Tato mez je stále atakována. V básni s erbovním titulem Nejtěžší – dát tomu jméno narazíme třeba na úchvatné slovesné řetězce: „nezmlkne, utkví a rozdrásá, poví/ prohraje…“ Každé ze sloves jako by se vztahovalo k jiné rovině sdělení, básník jako by nanášel všechny vrstvy najednou, a zároveň je všechny najednou jemně a propracovaně odlišoval a tříbil. Souběžně se snahou pojmenovat jednotlivé fasety vnímáme tu i nemožnost dospět k definitivnímu, vševysvětlujícímu, znehybňujícímu tvaru. Zatímco celek máme v Kostohryzových obtížných verších často práci sledovat, co si nás podmaňuje, je tektonika pojmenovávání, ražení spojovacích chodeb, kladení slovních a významových hran k sobě či přes sebe. Vzpomínka, symbol, přírodní imprese, meditace nad životem i ryze spirituální reflexe se u Kostohryze těsně vážou, prostupují, rozrušují se i obohacují navzájem. Vzpomínka se mění v symbol, milostné oslovení vyznívá i jako apostrofa nějaké za vším přítomné víly či sudičky světa, či zas přízračné Medúzy, anebo prostě bolestné či sladké podstaty žití. A tření a nárazy těchto pod povrchem ukrytých „zemských desek“ je ohledáváno básníkovým citem pro rytmus; právě tento rytmus se rodí z podpovrchového dění jako svědectví o tragické složitosti a rozporuplnosti světa, ale i jeho mystické provázanosti a jednotě. „Kde zítra budeme? Nevěřím. Nevěř mi./ Je mnoho pod nebem, co dneska nemá tvar.“

Přísné obrazy

Kostohryz chce mluvit vznosně a s patosem. Chceme-li prožít bohatství a krásu jeho poezie, musíme toto přijmout. Musíme akceptovat snad až homérsky či vergilovsky rozložitou klasickou dikci a také pojmy a symboly, jež bez patřičného kontextu mohou znít vyčpěle: srdce, múza, perla, slza. Kostohryz je ovšem schopen velká symbolná slova vetkat i do obrazů delikátním způsobem mísících vznosně abstraktní s přírodním, je s to zahrotit patos jediným zneklidňujícím slovem: „Jasan šeptal větrnou svou píseň do zmatku slzy (zvýraznil J. Š.).“ Postupně chápeme, že básník si právo na „výsady“ patosu a vznosných slov vydobyl uměleckou i životní náročností, vytrvalou a vznešenou neschůdností stylu, ale i přístupu k žití. Svou konzistentností, hloubkou ponoru a jemností rozlišení, osudovou naléhavostí. „Přejte mi loučit se tím, co je báseň/ a pravda“ – vstříc této vážnosti nezbývá než být pokorně přející.

Vznosnost a patos mají ovšem v Kostohryzově poezii dramatického protihráče ve strmě modelovaném rytmu kladení slov, spojení, otázek či tvrzení k sobě či proti sobě, v rytmu, jenž odráží neklidné nitro i narušené podloží světa. „Tonu/ nebudu jiný“; „Ale úsměv? Je plané cokoli bylo“; „Byla jsi krásná? Škaredá! Překrásná! Jiná.“ – Podobně úchvatných zlomů najdeme u Kostohryze bezpočet, vnášejí do rozložitého archaického stylu dynamiku a napětí. Starobylá vznosnost nakonec odpovídá i vypjaté tematice básní; nese ji a rozvíjí, propůjčuje jí patřičnou rezonanci. Kostohryz se ve svých vrcholných sbírkách chce dobrat všeobjímajícího smyslu, jenž by nějak smířil zkušenost krásy a bolesti, bytí a zániku. Chce se ale též sám rázně vymezit vůči osudu, vztyčit vůči němu svou nezdolnost – i pokoru. Jeho verše hořknou nad lidskou hanbou a trapností, ale zároveň je básník odhodlán se s těmi slabostmi – mysticky – identifikovat, nevyjímat se z nich. Palčivě individuální prožitek je neodmyslitelně vtištěn do kolektivního osudu, jejž se Kostohryz snaží básnicky vyjádřit, chce však ale též zaujmout vyhraněný postoj k jeho bídě. Básník nízkostí „ještěrčího plemene“ pohrdá, ale zároveň nad ní pláče. V mnohastránkové básni Mohyly (ze sbírky Jednorožec mizí), jež je epicko-reflexivním vyznáním či shrnutím osobním i dějinným, narazíme na místa, kde básník přiznává, že se za své vězeňské mučitele – stydí. Hněv je temperován pokorou a transcendentálním nadhledem; morální i transcendentální apel splývají: „Kdy konečně poznáte bázeň!“ Básník ohlašuje potopu – s hořkým dodatkem: „Ale já nebudu bláznivý Noe –“

Vznosnost a patos také výrazně souznějí s vizí chápající svět jako něco od počátku daného, a zároveň určeného k zásadní proměně, jež je spirituální podstatou naší přítomnosti zde na světě. „Zapálit zemi do podoby nové…“ V obraze bájného jednorožce (v ústřední, magické a zároveň podivuhodně niterně bilanční básni Zašlý obraz) se pak přímo prolíná vznosný, symbolikou obtížený mýtus s nadčasovým existenciálním neklidem. Jednorožec „na chvíli na mém srdci zastaví se, vzápětí mizí…“. Vznešené fantasma se básní pouze mihne, vzápětí přichází existenciální závěr, jehož syrovost ovšem stále kontrastuje (i splývá) s monumentální archaičností dikce, je jí umocňována i tajemně vyvlastňována: „Zachvěním sirým kraj svůj zase poznám!“

Zmařit skutek, který už se stal

Ke Kostohryzovu básnickému dílu patří i kniha krátkých lyrických próz Melancholie (exilové vydání 1985, rozšířené domací vydání 1991). Skutečnost, že píše prózu, jako by autora zprošťovovala – aspoň do určité míry – potřeby patetizující dikce. Texty jsou civilnější, širokodechý zpěv, jak jsme ho znali z básní, se mění v klidnější, rozpíjivé skvrny niterných postřehů a záznamů. Co se ve verších mnohomluvně vylévalo z břehů, to se nyní soustředí do zamyšlených tůní; každá z pozorných vět hledí spíš někam ke středu věcí než k jejich nedozírným, nedohmatným okrajům. „V šeru pukliny ve stromové kůře mravenec hmatá tykadly svou cestu.“ Zatlumená exprese prozrazuje introvertní nitro, jež však touží vybuchnout, i kdyby to mělo být jen kradmo, stranou.

Narazíme tu na kouzelné věty, s přirozenou bezpracností snoubící smyslové s reflexivním: „Větrno, a ještě víc neznámého ve známém.“ Vedle toho se tu míhají drobné, snad až periferním viděním zřené detaily plné zastřené symbolnosti. „Když nasedám do vozu, kůň se ohlédne.“ Texty proniká zvláštní odosobnění, místy docela fyzicky prožívané. „Konal jsem všechno jako vždy, ale jako uzavřený do skořápky.“ Vše je vzdálené, oddělené, odsunuté do dráždivé, leč zatlumené nepochopitelnosti. Věci se dějí jakoby za blánou snu, jsou přes ni pozorovány. To však nebrání, aby též netrvalo intenzivní smyslové nastražení a zjitření. „Příběhy“ se koncentrují (tříští?) do náhle vytrysknuvších fragmentů, náznaků, dohadů. „A tu se to stalo. Jakou nádobu jsem rozbil? Kdo ji rozbil? Rozhoduji se zmařit skutek, který už se stal –“ Ano, děje zde mají svůj vlastní, naší logikou nepojatelný čas, ostatně stejně jako ve svém samostatném „kosmu“ žijí další věci a jednotliviny světa. Ale to znamená, že také my sami, se svými pocity, vědomými i nevědomými hnutími, ale i palčivými etickými či citovými otázkami žijeme zas ve svém nezávislém „snovém“ čase. Právě ten básníkovy lyrické prózy jedinečně ohledávají, evokují jeho jemnou, zastřenou tkáň.

Melancholie tvoří ke Kostohryzovu dílu pozoruhodnou codu. Čteme texty smyslově chvějivé, každou chvíli už máme pocit, že zachycujeme tvar a smysl celku, ty se však v příští chvíli znovu rozpouštějí do mámivé neuchopitelnosti. A z té pak zpětně vystupují přesně vyťaté, uhrančivé, definitivní věty, jež nelze vzít zpět a nad nimiž si znovu uvědomíme básníkovu vzácnost: „A zhluboka jsem si vydechl, nikoli šťastný, ale úplný.“

Autor je básník, literární kritik a hudebník.