Výhra nad vlastní uměleckou ambicí

Hned v první větě svého románu Na krásné modré Dřevnici vyjadřuje Antonín Bajaja záměr udělat si „pořádek ve starých věcech definitivně“, jakkoli je tu přítomné staré přání maminky, čtenářky jeho deníku, „o našem soukromí nepiš (…) nedopusť, aby se to dostalo do cizích rukou“, či následný slib vyvarovat se „neslušných slov, provokací a zraňování“. Ale autor ví dobře, že to tak úplně možné nebude – protože je to v první řadě život, který se těchto prohřešků proti slušnému chování nevystříhá. A úkolem spisovatele je koneckonců mluvit pravdu. Už jen proto, že „stárnutím přibývá mýtů, těch starých událostí, a ubývá bohů“.

Kufr buffa

Bajajovy „dopisy Jeanne“, z nichž se kniha skládá („psal jsem je skoro půl století, vznikaly všelijak“), střídají různá časová pásma, přecházejí a prokluzují mezi nimi, či spíše ruší časový odstup – ponejvíce se nalézáme na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století, v období velikých změn, kdy ještě nebylo jasné, kdo je kdo a co bude následovat; ale ocitáme se i na konci šedesátých let či na počátku i sklonku let osmdesátých. Svou poetiku Bajaja charakterizuje sám na osnově díla, jež hodlal kdysi napsat: měla to být „buffa, případně burleskní kombinace povídky, poemy, baletu a filmového scénáře s jevištní úpravou“. Epizody tu vyplouvají z (ne)paměti a vytvářejí zvláštní skládačku, tak jako nově objevený lodní kufr, vydávající své sladké i zatuchlé tajemství, utkané ze starých, nepotřebných i okouzlujících věcí. Pro dítě získávají důležitost úplně jiné příhody a události než pro dospělé: všechno mělo jiný význam tehdy a má dnes, neboť „čas není odpouštivý, je jen rozpouštivý, ale jsou věci, které se v něm beze zbytku nerozpustí nikdy“.

Jevištěm je Zlín v proměnách doby, ona vesnice, jež počínaje Baťovou érou začala stále více připomínat Ameriku. V popředí stojí hluboké uchvácení Felliniho Amarcordem (v knize zčásti reprodukovaným) – městské panoptikum plné rázovitých postaviček, operetní výjevy, půvabné slečny, které v nedbalkách z balkonu konverzují s nedospělými chlapci, úctyhodné (a trochu komické) autority, juvenilní lyrismus i dotyky unavené všední civilnosti vedle dějinných dramat a zatím nesrozumitelného politického dění. Vzniká tak jistá groteska, záběry z garden party vyšší společnosti (odkazující ke kosteleckým maloměšťákům Josefa Škvoreckého) střídají obrazy rituálů nového režimu, dobývající se agresivně do prostoru obsazeného moravským katolicismem. Mše svatá a mše komunistická si konkurují, apokalypsa a tryzna za Stalina tak stojí vedle sebe, jejich ostrá intenzita a zrcadlení se zmocňují dětské mysli a budují až nesnesitelnou koláž.

Pytle smíchu

Jenže jazyk, který vypodobňuje onu dobu plnou stereotypů, sám směřuje k jistým klišé. Bajaja konfrontuje okázalý, apartní a vyumělkovaný jazyk „lepších lidí“ s neučesanou a nemytou mluvou lidovou, jíž je dáno v poúnorových letech alespoň zdánlivě zvítězit a rozvrátit staré dobré poměry. Pak nastupují konjunkturální promluvy kariéristů, kádrováků, aparátníků a přičinlivých učitelek i angažovaných „laiků“, hovořících v učebnicových frázích a prefabrikátech. Mám ale pocit, že karikování ideologického newspeaku minulého režimu, kdysi bezpochyby sebeobranně osvěživé, se dostalo na hranici svých možností a bylo téměř vyčerpáno. Po jeho exponování v tolika humoreskách i „laskavých“ či méně laskavých filmech a divadelních hrách jím nemůžeme nebýt přesyceni a začínáme si všímat, že ve skutečnosti se mnohé takové věty nedají ani pořádně udýchat při výslovnosti. Z jejich nekonečného variování se stává stylistické cvičení, pouhá literatura.

A i na jiných místech se autor neukazuje jako nejlepší karikaturista a ironik. Americká studentka Lucey, která tady rozdává žvýkačky a letáčky o záchraně velryb, sem asi zabloudila z nějaké milé české veselohry; rovněž působí prapodivně, když jí vypravěč pár dní před srpnovou okupací vysvětluje, že „Russians jsou naši spojenci ve Varšavské smlouvě, která je štítem socialismu, že Amíci tomu nerozumí“. Tak by tehdy mluvil nějaký zpozdilý generál milicí, nikoli normální kluk. Důraz na komediální stylizovanost, kterou je naše historizující tvorba posedlá, bývá zpravidla na štíru s realitou a působí uměle, strojeně a nuceně. Na druhém pólu je tomu u Bajaji ovšem obdobně. Pasáž s bestiálně sadistickou učitelkou, která nutí děcko plivat na svou matku, je příliš mnohomluvná a didaktická. Naopak nejsilnější je Bajaja tam, kde tolik netlačí na pilu, v poloze nepřikrášleného naturalistického vidění – všechny ty scény Zápotockého na žebříku, rozvaděných ženských vystrkujících na sebe zadky, chlapeckých dialogů na záchodě atd. jsou cítit životem a vykazují umění zralého pozorovatelství. Spontánní samorostlé vypravěčství, zpřeházeně nanášející na jednu hromadu torza vzpomínek a pocitů, tak nakonec v Bajajově textu triumfuje nad vší dobře míněnou intencí a uměleckou ambicí.

Autor je literární kritik.