Dvě zájmové skupiny se přou o budoucí fungování českého vzdělávacího systému, o postavení různých institucí v něm a o peníze. Zkrátka však při tom přicházejí sociálně znevýhodnění a ti, kdo potřebují z jiných důvodů mimořádnou péči.
V pražském Mánesu uspořádala 9. listopadu 2010 tiskovou konferenci koalice nevládních organizací nazvaná Společně do školy. Zástupci koalice, sdružující 15 nevládních organizací (například Drom, European Roma Rights Centre, Slovo 21, Člověk v tísni, Z§vůle práva), připomněli, že před třemi roky Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že v českých školách dochází k diskriminaci romských žáků. Podle přítomného Jana Stejskala ze Z§vůle práva úřady od rozsudku nejenže nezabránily tomu, aby romské děti byly svévolně zařazovány do škol pro žáky s mentálním postižením, ale navíc prý nyní ministr školství, mládeže a tělovýchovy Josef Dobeš (VV) prosazuje kroky, které segregaci romských dětí ještě prohloubí.
Na tiskovou konferenci a také zprávy v médiích, jež upozorňovaly na to, že ministr školství zrušil v poslední době přípravu dvou vyhlášek, které měly přinést určitou nápravu dosavadní praxe, z ministerstva nechal odejít řadu odborníků, kteří se záležitosti věnovali (včetně bývalé náměstkyně Kláry Laurenčíkové a šéfa odboru speciálního vzdělávání a rovných příležitostí ve školství Viktora Hartoše), Dobeš druhý den uznal za vhodné reagovat vlastní tiskovou zprávou. V ní uvedl, že práci nad „důležitými vyhláškami z oblasti vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami“ opět obnovil. Trvá prý ale na tom, aby byly do konce listopadu pečlivě vypořádány zásadní připomínky, a to i ze strany krajů a odborné veřejnosti, a také náklady spojené s plánovanými změnami. Do konce ledna 2011 budou novely předloženy legislativní radě vlády, slíbil také ministr.
Aktivisté z druhé strany
Některé nevládní organizace i dříve na ministerstvu působící experti jsou ale ohledně dalšího osudu antisegregačních norem skeptičtí. „Ministr se asi zalekl kampaně z druhé strany,“ říká Klára Laurenčíková. Kdo a proč má ale zájem na tom, aby se pozastavily reformy, jež mají zajistit, aby školy získávaly skutečný informovaný souhlas rodičů s umístěním sociálně znevýhodněných dětí do tříd mezi žáky s mentálními poruchami, aby školská poradenská zařízení rodičům a učitelům opravdu radila, děti diagnostikovala (i opakovaně) a zjišťovala, zda jsou zařazovány do těch škol, kam opravdu patří, aby děti, které to zvládnou, dostávaly pomoc pedagogického asistenta a byly přeřazovány do normálních základních škol?
„Dne 13. 10. proběhlo odložené jednání vedení Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR [MŠMT], na které byl pozván předseda Asociace speciálních pedagogů České republiky [ASP] PaedDr. Jiří Pilař. Podařilo se mu přesvědčit všechny přítomné o nutnosti přepracování vyhlášek jen v nejnutnějších bodech a o koncepční spolupráci s odborníky z ASP,“ uvádí tisková zpráva asociace. Ta na svých stránkách také zveřejnila celou řadu komentářů a rezolucí k připravovaným změnám. V nich Jiří Pilař (který více než deset let řídil odbor speciálního vzdělávání MŠMT) mimo jiné upozorňuje, že „spodní hranice odhadu ekonomů hovoří o tom, že realizace vyhlášek přinese navýšení rozpočtu o stovky milionů korun. Jenom nárůst o stovky potřebných asistentů pedagoga je finančně extrémně náročný.“ V jeho i dalších stanoviscích (například „ředitelů základních škol praktických, základních škol speciálních a členů ASP ČR a zástupců odboru školství Krajského úřadu Středočeského kraje“ či Jihočeského kraje) se také uvádí, že základní školy na navrhované změny nejsou připravené a letošní zjištění České školní inspekce o chybném zařazování žáků do základních škol praktických (dříve zvláštních škol) ukazuje pouze chyby jednotlivců a nikoliv systému.
Hry s čísly
„Zvláštní školy, kterým se dnes říká praktické, dostaly strach, že je někdo chce zrušit, speciálním školám vadí, že by se tam dostávaly jen opravdu těžké případy, základním školám zase, že nemají pedagogické asistenty a dost proškolených odborníků. Některé lidi z pedagogicko-psychologických poraden děsí, že by se jim měla měnit zavedená schémata a stanovily by se jim standardy práce,“ shrnuje důvody odporu informovaný zdroj z Úřadu vlády.
„Snažili jsme se jim to vysvětlit několikrát,“ tvrdí nyní Laurenčíková, přiznává ale, že snahy byly poněkud neúspěšné. „Nechtěli jsme žádnou z těch institucí rušit, běžné školy měly získat větší peníze, které by na žáky se speciálními potřebami žádaly. Ty by ale měly jít přímo za dítětem, nikoliv jako dnes za diagnózou.“ Její vysvětlování však momentálně zní poněkud do prázdna.
Vítězí ekonomická rétorika. „Při bližším zkoumání vyšlo najevo, že [návrhy] zatěžují rozpočet o dalších šest set tisíc,“ přejal v listopadu minstr Dobeš tvrzení bývalého ředitele odboru Pilaře, jen si spletl tisíce s miliony. O peníze skutečně (také) jde. Jenže s nimi lze argumentovat různě. Školní inspekce letos konstatovala, že na základě neoprávněného vykazování zdravých žáků jako žáků s mentálním postižením si praktické školy ve sledovaném období přišly na milionové přilepšení. Závěry školní inspekce pak také tvrdí, že kapacity škol pro žáky s lehkým mentálním postižením (LMP) jsou předimenzovány, a „pokud bude systematicky řešena podpora zapojení žáků se sociálním znevýhodněním v hlavním proudu vzdělávání, lze kapacitu škol pro žáky s LMP omezit v přepočtu na výkony až o 40 procent“. To by samozřejmě mohlo znamenat úspory, ale i zavírání některých školských zařízení. A nakonec podle Světové banky jen za rok 2008 Česko zaplatilo za Romy, kteří neměli možnost získat dostatečné vzdělání a nepracují, 233 milionů eur (kolem šesti miliard korun). Část této sumy by se dala využít, aby romské děti místo s mentálně postiženými byly vzdělávány tak, aby později lépe našly zaměstnání na trhu práce. Miska vah na ministerstvu školství se ale podle všeho právě převažuje na druhou stranu.