Hudební blogy lze považovat za provizorní skladiště hudby či nové využití virtuálních médií. V kontextu kulturních změn však představují především pohyblivé měřítko, které uvnitř společenského prostoru formovaného produkcí zvýrazňuje význam eklekticismu, recyklační hodnotu náhodné krádeže a kutilské strategie oživující kulturu tím, že přijaly její odpadní charakter.
Generace otců v jiných končinách (o nichž naši předkové vybavení kotoučovými magnetofony snili jako o velké černé burze) si pro svůj světonázor osvojovala zjištění, které nás dnes přes svou aktuálnost stěží překvapí. Emblematický ráz mu dodala formulace francouzského myslitele Guye Deborda, podle něhož formy našeho společenského prostoru určuje „nepřetržité kupení geologických vrstev zboží“. Samozřejmě, že svoji část těchto nakupenin tvoří také kulturní a v posledním půlstoletí zvláště zřetelně hudební produkce.
Dílo (jako výsadní jedinečně formovaný artefakt) a nakupenina (tradičně spojovaná se surovým materiálem či přímo odpadem) se díky této poznámce ocitají v blízkosti vyvolávající podezření zvláště v tom, kdo svůj nesouhlas ještě podlepí slovy jako hodnota, historie, kvalita, kánon nebo žánr. Pomocí takto či podobně vyrobeného měřítka pak lze s jistým kritickým odstupem vést skrze kupící se vrstvy produktů různé jasně určené sondy: v nakupeninách lze mapovat jistou kulturní oblast a dospívat k soudům, jejichž zárodkem jsou v kontextu hudebního dění remasterovaná vydání a kompilace nejlepších nahrávek a na jejichž vrcholu se hned vedle encyklopedií popu tyčí dějiny moderní hudby.
Nicméně, má-li být nazřena geologie samotného masivu, v němž se v průběhu kupení tvůrčí a odpadní procesy ukazují jako dvojznačné, je třeba přistoupit na deformace, zlomy a přechodné oblasti a najít si měřítko přímo v pohybu vrstev. Příkladem takového měřítka je síť malých, často jen zpola legálních hudebních blogů a osobních internetových stránek některých interpretů. Jen letmý pohled vede k několika náhodným závěrům. Za prvé: vrstvy, které jsme dosud mohli vnímat jako dějinné momenty kupení, se tvoří natolik rychle a nezřetelně, že je snazší sledovat samotné pohyby. Za druhé: kupení probíhá všemi směry, zvláště při okraji jsou prvky hudebního dění v každém okamžiku časově heterogenní. Za třetí: měřítko selhává, jsme uvnitř masivu.
Vše je mlhavé
Prvním bodem hry vedoucí sběratele přímo k úlovku, diletanta k požitku a hudebního kutila k popření stylu je nutnost bloudit, nejasná poloha potvrzená okamžikem, v němž se vnější pohled mimoděk ocitne uvnitř sítě.
Nonhorse, hudební jméno umělce a teoretika magnetofonových pásků G. Lucase Cranea, nabízí pohledu svých posluchačů nezřetelnou miniaturní cedulku na mixážním pultu vlastní výroby: „Je čas, abys prozkoumal všechny ty nové záliby.“ Ve virtuální podobě svých internetových stránek, jejichž vrstevnatá struktura se podobá nakupenině útržků, pak jako komentář ke svému zaujetí hromadou kazet připojuje poznámku, která stejně dobře vystihuje naši pozici mezi jakýmikoli jinými segmenty zmatené hudební produkce, jak se před námi vynořuje v síti blogů: „Graf jejich vzájemných vztahů se podobá mraku či mlze. Vše je mlhavé. Samo vzpomínání je mlhavé.“
Takový pohled jistě nevede k přehlednému uspořádání, ať už promítanému na velké plochy hudebních dějin a žánrů nebo na menší rozkouskovaná políčka scén, vydavatelství a interpretů. Dojem všudypřítomné a zároveň všezahalující mlhy, tvořené chaotickým a stěží hierarchizovatelným pohybem jednotlivých segmentů, jako by spíše počítal s jakousi univerzální okrajovostí: s představou nové – decentralizované a nestabilní – struktury medializování daného kulturního prostoru. Do této mlhy lze přirozeně zasazovat i dosud centrální hvězdné či kanonické stálice. Výsledkem je, že opouštějí svá stabilní, geologicky určená a historicky usazená místa a objevují se v novém kontextu: uvnitř odpadní hmoty nebo v dutině dočasného zájmu.
Geologie nálezu
Celková dystopie nebo, při bližším pohledu, nepředvídatelnost každé nové polohy vrací na území vršící se hudební produkce nejen nutnost hledání, ale také možnost nového nálezu toho, co už dávno nehledáme. Tolik hudby jsme opustili ve chvíli, kdy jsme zestárli, kdy se zamotala nebo ztratila kazeta, anebo když jsme dlouho přehrávaný nosič definitivně zasunuli do mezery mezi ostatní. Teď ji nacházíme na novém místě.
Na blogu hudebníka, který si říká v množném čísle Dirty Beaches, je v sousedství anonce na nahrávku vydanou společně s Generic Shit fotografie Françoise Hardyové pózující na motorce. Obrázek je uveden prostým popiskem: „Její písně jsou okouzlující.“ Na jiném místě se z naplaveniny zájmů a fascinací nenadále vynoří klip k jedné z písní někdejšího dětství. Tím, co ji sem ze šedesátých let zaneslo, nebyl plakát The Doors ani vzpomínka uchovaná v „1000 nejlepších albech všech dob“, ale sedimentace vrstev, díky níž se Alex Zhang Hungtai alias Dirty Beaches potkal s hitem svého mládí v supermarketu. „Dneska je všechno mimo kontext,“ podotýká k tomuto znovuobjevení známého, „zasraně podivná věc.“ Jako bezděčné či ironické stvrzení citovaných slov bez jakékoli souvislosti následuje nová kazeta umělce, který si říká Bernardin Femminielli.
Podobně jako v současném přístupu k hudební tvorbě, určované vrstvením samplů, remixy, eklekticismem a deformacemi, se také naše mlhavé vzpomínky pozvolna mění v koláže založené na práci s vytrženým, zbytkovým materiálem.
Iluze originálu
Tradiční a ve své uspořádanosti poněkud nostalgickou pomůckou soukromých exkursů do zamlžené oblasti hudební produkce je diskotéka v původním slova smyslu, neboli to, co by se postaru dalo nazvat soukromou sbírkou. Její skrytou duší, prozařující vnější nahodilost namátkových znalostí, je povaha majitele, jehož rozpomínání na hudbu (ať už ji ve své sbírce seřadil abecedně nebo podle žánrů) pomáhá ruka, která už ví, kam sáhnout. A podobně jako mu obal desky napovídá melodii, plakáty na stěnách a dveře skříní vyzdobené lístky z koncertů mu připomínají jména, o která se zajímá: vršení má zde, v domácnosti hudebního nadšence, své meze, v nichž lze docela dobře udržet také svůj kousek kulturní paměti.
Předěl, kterým vcházíme do masivu, nemusí být jasně patrný. Pokud síť blogů využíváme k vyhledávání alb, která nám chybějí v přehrávači, a chaos se tak podřizuje vstupnímu heslu, které zadáváme do internetového vyhledávače, hranice mezi domácí sbírkou a blogem se stírá. Podobně blogy sloužící jako elektronická vitrína hmotné kolekce raritních nahrávek jsou jen zástupnou formou zrcadlící kult soukromé, s rozmyslem pořádané sbírky. Ačkoli je stvrzení její existence virtuální, čímž se kopie její ojedinělé struktury nabízí nezasvěceným pohledům, které ji lehce zamění s chaosem anonymní nakupeniny, její smysl je přece jen zaštiťován originalitou samotných artefaktů a hmotným vlastnictvím. Spolu s podepsanými obaly, limitovanými edicemi a raritami je potom třeba vyfotografovat také aspoň kus stolu: jako synekdochu sběratelského doupěte a jeho neomezeného vládce.
Takto pojatý blog je jen dočasnou přehlídkou sbírky, jejímž cílem je poskytnout aspoň zlomku produkce hudebních nosičů, založené na výrobě kopií, iluzi originálu. Odumře-li odkaz ke stažení nahrávky, bude to stejné, jako by se ztratila stránka z katalogu. V hmotném základu sbírky se přitom skrývá paradox: sběratel se brání neosobnímu „kupení geologických vrstev zboží“ tím, že aspoň část hmotné produkce ocení jako originál.
Kopie kopií
Blogy zanořené v masivu – a veškeré hudební dění organizované na způsob mraku – přistupují k tříšti bezbřehé produkce z opačné strany: neredukují mnohost, ale naopak ji znásobují. Původní inspirace sbírkou se stává utopií. Je sice možné, že kdyby každá kopie našla svého sběratele, byly by pohyblivé, sedimentující a roztříštěné vrstvy našeho kulturního prostoru dokonale přehledné, protože se to ale nikdy nestane a produkce volně navazuje na odpadní kanály, nezbývá než sledovat chaotický pohyb kupení.
Základním blogerským mechanismem je znásobení kopie. Zatímco „jedinečná“ položka v kolekci hudebního sběratele je ve skutečnosti už sama o sobě kopií, bloger se soustředí na její další překopírování do nového kontextu. V jakési samozvané pseudoproduktivní roli, kterou lze stejně dobře nazvat hrou jako krádeží, tak odděluje originalitu nejen od díla, ale také od produkce, která se dílem zaštiťuje, a přesouvá ji k vnitřním, nijak neusměrňovaným procesům hromadění. Pokud se takové přeskupování kryje s krádeží, je tato krádež v produkčním přívalu zcela přirozená, protože zde splývá jak se zákony zmnožování, tak s recyklací sedimentujícího zboží, a tím i s oživením, ne-li znovustvořením díla. Naopak vlastnictví se v kultuře založené na kopii ukazuje jako přebytečná kategorie.
Jako médium a zároveň jako měřítko, jehož beztvarost odpovídá chaotickým pohybům v masivu hudebního dění, tak blogy ukazují procesy deformující konzumní a uspořádávající tendenci západní kultury. Tím, že z pozice mimo vlastnictví a trh vykrádají nebo imitují produkční strategie a násobením kopií je přenášejí na rovinu odlesků, totiž v důsledku obcházejí tradiční spotřebu, která ukazuje kopii jako originál. Tato strategie, pro niž postmoderní filosofie a punková etika našly předobraz v postavě kutila, není ani tak parazitická, jako interpretační: mění totiž samotný společenský prostor. Proto také otázky takzvaných autorských práv a legality nekontrolovaného kopírování představují ten nejméně vhodný vstup do dané problematiky. Legalita totiž musí podléhat kulturním zlomům v uspořádání oblasti, na niž je uplatňována, a ne naopak.
Kolážovité vnímání
Silné interpretace ve svých důsledcích často jen umocňují poznaný chaos. „Potřeba zpracovat tolik rozporuplných dat ucházejících se o naši pozornost si žádá, aby se běžný přísun smyslových počitků utvářel do podoby kolážovitého vnímání,“ říká jeden z útržků na Craneových stránkách: tento závěr vede hudební tvorbu k deformační práci s vrstvením magnetofonových pásků libovolného původu. Podobně pro blogerský pohyb uvnitř produkčního masivu platí, že tříšť produktů, jakkoli už je mlhavá, může být určena k dalšímu rozbití, a tím i ke vzniku dalších nahodilých slepenců posilujících heterogenní charakter rozmělňující vrstvy kulturní produkce.
Takové kutilské pojetí práce s kopií pak nově formuluje už zmiňovaný základní vztah mezi materiálem a formou, a tím poměr mezi dílem a nakupeninou nebo odpadem. Tradiční, a ještě pro modernu určující, atributy „surového materiálu“ (jako jsou hromadnost, nedotvořenost, fragmentárnost, nerozlišenost, ale přitom i heterogenita poskytující jistou matrici k přepracování) se totiž skrze spodní vrstvy hromadících se trosek věcí a jejich kutilské použití přenesly také do širšího oběhu kulturních produktů. Díla viděná v mase a roztříštěnosti jako nevyčerpatelná a navíc ještě libovolně znásobitelná zásoba materiálu se stávají zdrojem herních podnětů, nostalgie a zneužití. Přehrabávání této druhotné či zbytkové materie je přitom komentářem k historii umění. Tento komentář, který se v první řadě dívá na kulturu podobně jako kutil na smetiště, posouvá svůj předmět od kategorií žánru, kvality, doby, významu a často i autorství k chaotičnosti přechodných fascinací a nezávaznému požitku ze samotného prohrabávání, které je zdrojem nové aktuality oživující produkt jako materiál.
Na místě jasně strukturovaného prostoru se tak rozviřuje a sráží mrak vířících, roztříštěných, zdeformovaných kopií, jak se ukazují v síti blogů. Jejich virtualita přitom v důsledku nespočívá ani tak v povaze internetu jako technologického média, ale – baudrillardovsky řečeno – v samotné montážní práci na „archeologickém materiálu, jehož objektivní realita je natolik rozdrobena v oddělené kousky, až se stává nehmatatelnou“.
Sestupme o trochu níže
Je-li ideálním předobrazem blogů a jejich právě exklamovaného étosu svět viděný jako smetiště, není těžké v jejich podobě rozeznat onu dlouho podceňovanou odvrácenou stránku moderní kultury, kterou už kdysi zosobňoval přelud „člověka, jehož úkolem je shromažďovati tříšť“. Podobně jako tento Baudelairův hrdina, žijící ve stínu „božstva průmyslu“ na skládce velkoměsta, bloger přebírá a dokonce znásobuje smetí přežvýkané industrializovanou, k produkci zaměřenou kulturou. Recyklační hodnota a pozitivní eklekticismus jeho tápavé činnosti vyplývají především z náhodného míšení známého s tím, co se ztratilo naší paměti anebo do ní ještě nevstoupilo. Opět tak dochází ke kypření sedlin času tlačeného tíhou zkamenělé historie.
I když blog obvykle není o mnoho víc než vizualizovaná konzumace, zásadní je, že se namísto tvorby a uchovávání zaměřuje na hromadění útržků a přehrabávání. Jeho hypertrofovaná mnohorodost na rozdíl od jakékoli formy tradičního kompendia odmítá důslednou recepci. Návštěvník blogu zůstává u dívání a pohybu ruky převíjejícího nekonečný pás přírůstků: klouže pohledem, oči přecházejí (přecházejí po povrchu, v jehož roztříštěnosti se ukazuje vertikální chaos vrstvení) a poslech je jen náhodný. „Kolážovité vnímání“ začíná roztržitostí. Ačkoli se nedá říct, že by blogy nebyly tematické, téma, zahlédnuté v monstrozitě kupení a sugesci náhlého objevu, nám nad koláží složenou z vytržených částí nakonec uniká spolu s nedohledností celku. Hudba ani její tvůrce zde nikdy nevytvoří svůj medailon.
Přelepování idolu
Co jsou Dirty Beaches? Na blogu se jako nečitelný komentář k dílu, jako biografie složená z odpadků anebo jako jejich další přehrnutí prolínají fotografie v plavkách, nové skladby, kritika elektronických cigaret na baterky, stylové fotografie z koncertů, Jim Morrison, Shangri-Las, amatérské fotografie s červenýma očima, klip z Alphaville, obálky vlastních nahrávek, nové klipy, pizza, vzpomínka na filmy Jona Moritsuga, obrázky z Tchaj-wanu šedesátých let, pláže, podivná hudba a popové hvězdy. Roztržitý subjekt „všech těch nových zálib“ nelze identifikovat nejspíše proto, že se namísto trvalé identifikace, pěstující své téma jako idol, zaměřuje na rychlé uspokojení krátkodobých projekcí: nyní stojíme v pokojíčku polepeném mnoha vrstvami plakátů, nemáme ani čas si je prohlédnout. „Čas nám hoří pod nohama,“ píše Alex Zhang Hungtai na svém blogu, „a nezbývá než tomu průseru čelit produktivitou.“ Ani tvorbou, ani výrobou: přehrabáváním kopií.
Kdo je G. Lucas Crane? Nonhorse k této otázce na svých stránkách poznamenává: „Vývoj jedince se v čase otiskuje přetržitě, vede ke kolážovité reprezentaci nebo kupení zvrstvených prvků, k prudkým zpomalením, náhodným protikladům, náhlým spletencům a přebytku témat.“ Paralelně s tímto zjištěním se pak soudobá kulturní či konkrétně hudební produkce – a blog jako její měřítko – vyhýbá sebeidentifikaci a pokusům o uspořádání celku a zaměřuje se naopak na míšení okrajového, centrálního a zasutého. Rodí se tak podivné eklektické zájmy a přechodné fascinace, které asociují kulturu jako pohyb chaotickým a jen aproximativně určeným polem někde na rozhraní módy (je třeba ji uhádnout předem, vynést ze smetiště to pravé) a ironie vůči znaku (jde o to zabránit vymezení své aktivity a spojit jedinečnost nálezu s libovolností složení odpadního materiálu).
Romantismus kýče
Otcovská generace se ptala, jak v době znásobené produkce tvůrce „odolává základnímu instinktu nezanechat po sobě stopu“. Mnozí z dnešních tvůrců se ovšem smířili s pohybem na širokém území, jehož struktura je ovládána právě tímto instinktem. Někteří, jako například americký hudební projekt The Skaters, své stopy dokonce zahlazují s vědomím, že budou objeveni při hlubším šátrání. Tím, že se dílo vydává deformacím, násobení, mizení a náhodnosti výskytu v tektonických procesech masivu, stává se umění věcí postprodukce, ovšem spíše herní a namátkové než tvůrčí: jak jinak – nebýt tohoto zapletení do chaosu – by se tolikrát zformovaná originalita mohla ještě zdát originální?
V tomto smyslu je eklekticismus blogů, recyklujících v prostoru produkce kutilskou zkušenost se skládkou, nositelem nového, stejně tak nezvyklého jako všudypřítomného romantismu kýče. Tento romantismus počítající s věčností odpadu nám při pohledu na produkci nových technologií umožňuje si na sklonku generace, která vyzbrojena cédéčky bojovala proti šumu, osvojovat nová média spolu s vírou v jejich nedokonalost. Výše citovanou představu o grafu vztahů, který se podobá mraku či mlze, lze proto stejně dobře vztáhnout na ohrané kazety jako na síť internetových stránek. „Nejnovější prostředky jsou buďto už rozbité, brzy se rozbijí anebo se rozbíjejí právě teď,“ říká Crane ve své poznámce zpochybňující pevné nástroje kulturní paměti. A právě v přiznaném rozpadu se dnes ukazuje prorůstání ducha, produkce, média a odpadu.