Na den, kdy jsem začal blogovat, si tak úplně přesně nevzpomínám, jen si pamatuji, jak neuvěřitelně jednoduché to bylo. Měl jsem tehdy za sebou několik let vydávání fanzinů a poté i webového časopisu, ale vždycky mě otravovalo, že řešení technických náležitostí zabralo víc času než samo psaní. S internetovým blogem to bylo úplně jinak. Stačilo si založit účet a během pár minut jsem mohl vydat první příspěvek. Nejspíš zněl nějak jako výkřik: „Virtuální světe, jsem tady!“ Byl rok 2004 a tímto způsobem v té době začaly psát tisíce podobných nadšenců.
O blogové žurnalistice se tehdy mluvilo jako o báječném zřídle kreativního potenciálu nových a neokoukaných autorů. Pro hudební publicistiku to byl na začátku tisíciletí skutečný dar z nebes – rozšiřující se spektrum hudebních žánrů a subkultur volalo po stejně košaté pluralitě názorů a právě blogeři dokázali skvěle zachytit bláznivé tempo doby, jež se teprve učila pracovat s decentralizovaným tokem informací. Blogerská komunita propojená diskusními fóry jako ILX často dokázala objevit, oslavit a vzápětí i pohřbít novou hvězdu nebo hudební žánr tak rychle, že to jejich kolegové v tištěných médiích sotva stačili zaznamenat. Jistě, blogy se staly semeništěm hipsterů – samozvaných hudebních fajnšmekrů, kteří odvozují svoji nadřazenost z faktu, že umějí používat torrent protokol na stahování dat z internetu – ale jinak o kouzlu blogů nikdo nepochyboval. Staří hudební žurnalisté se najednou cítili zahanbeni a začali závidět blogerům jejich schopnost psát o hudbě subjektivně a osobněji. Trvalo ale jen chvíli, než jim došlo, že to nejsou jejich nepřátelé. A už vůbec ne konkurenti.
Jak jinak popsat hudbu než na základě silného osobního prožitku, říkali si příznivci resuscitované gonzo žurnalistiky, která se ve své upadlé podobě proměnila v samopalnické chrlení různých „cool“ sousloví a jež svoje mezery ve vzdělání vydávala za přednost. Finálním stádiem tohoto proniknutí blogerského stylu do žurnalistiky byla definitivní rezignace na funkci umělecké kritiky jako poučené analýzy díla. V jednom nejmenovaném českém deníku a zpravodajském serveru zároveň nabírá podobu servilního psaní z pozice nevzdělaného prosťáčka bez vkusu, které je považováno za lék na klesající prodeje papírových médií.
S tím už ale blogeři, ti asociální a příliš vzdělaní podivíni, nemají nic společného. Jejich obsedantní objevování nových žánrů či posedlost obskurními b-stranami singlů jsou pro velká média stejně zajímavé jako současná poezie nebo sběratelé poštovních známek. A těch pár hudebních novinářů, kteří se ze slibných blogerů nakonec stali profesionály? Ti pomalu zjišťují, že se buď podřídí a budou psát o masovém popu, anebo si budou muset najít jiné zaměstnání. A že jim nezbývá nic jiného než se vrátit zpátky na blogy.
Autor je hudební publicista a bloger.