Na webových stránkách literárního časopisu Aluze se začátkem listopadu objevilo sdělení, že letošní rok bude pro tento časopis rokem posledním. „Filozofická fakulta UP v Olomouci pro nedostatek financí Aluzi v příštím roce není schopna podporovat, ke svým prioritám ji neřadí,“ sděluje čtenářům šéfredaktor Jiří Hrabal. A aby se nekončilo na tragickou notu, dodává: „V jaké podobě bude Aluze vycházet dál se rozhodneme do konce roku.“ Její laskavý čtenář jistě pochopí, že chybějící čárka před „se“ je projevem zjitřených emocí, jež nad ztrátou vypiplaného dítěte tryskají proudem. Víra, že v nějaké podobě bude Aluze vycházet i bez institucionální – to jest finanční – podpory, se ovšem rovná víře slávistů, že jejich tým bude na jaře fotbalovým mistrem.
Že Aluze zanikne, je zpráva překvapivá, a zároveň zcela očekávatelná. Překvapivá je z hlediska čtenářského: vždyť přece to byl odborný časopis, který se vskutku dal číst. Nabízel servis, který je u jiných odborných časopisů spíše výjimečný. Rubriky Studie, Rozhovor, Glosy, Recenze i Archiválie přinášely vesměs užitečné texty, které přišly vhod pedagogovi i studentovi oborů literárněvědných. Především překlady podnětných literárněteoretických a filosofických textů, opatřené smysluplnými uvozovacími komentáři, zajišťovaly dostatek kyslíku v bahnitém kalu, jímž soudobé české uvažování o literatuře je. Jejich výběr byl dostatečně promyšlený, aby byl schopen nabídnout jména, která u nás nebudou vycházet v překladech celých knih, ale zvolené texty obvykle představovaly podnětná a produktivní řešení dané problematiky. Tak třeba Zoranova studie K teorii narativního prostoru z prvního čísla roku 2009 řekne čtenáři víc než celé knihy, jež jsou k této tematice i u nás sepisovány a publikovány. Na výběru přeložených, ale i původních příspěvků bývalo prostě vidět, že redakční tým opustil školní lavice v době nedávné, a proto ještě nezabředl do dělání vědy; vybírali a tiskli si to, co by si sami s chutí chtěli přečíst.
Právě toto pojetí časopisu jako služby oboru a živé platformy je ovšem také důvodem, proč zánik Aluze nikterak nepřekvapí. Již v roce 2007 zůstala Aluzi pouze elektronická verze. Byť redakce i nadále dělala časopis, a tudíž v PDF formátech dodržovala stránkování i klasickou časopiseckou sazbu každého čísla, z hlediska byrokratických kritérií odbornosti ztratil časopis už tehdy svoji „váhu“. Co existuje jen formou jedniček a nul, se v našich končinách dosud jako seriózní výstup nepočítá. Proto Aluze neměla šanci být zařazena na Seznam recenzovaných neimpaktovaných periodik v ČR, tedy na soupis toho, z čeho se dle Rady pro výzkum, vývoj a inovace počítají vědecké výkony a body.
Manažeři FF UP jistě mají plné právo rozhodnout si, na co své peníze vynaložit chtějí a na co ne. Rozhodnutí nedotovat nadále Aluzi je nicméně dalším polínkem do ohně, jímž si humanitní a společenské vědy pálí v bytě vlastní nábytek. Z odborných časopisů si děláme kontejnery na popsaný papír, který nejenže není a nechce ani být ke čtení, ale který dává za pravdu „extaktním“ vědcům, kteří se pak podivují, že by se takovéto libůstky měly jako věda platit. Vesele se tedy tisknou „studie“, kde se jen převypravuje, jak ten či onen zahraniční vědec to či ono vykládá. Tisknou se „studie“ plné cizích slov a krkolomných souvětí, které ale po překladu do „normálního“ jazyka nabídnou zcela banální sdělení, za něž by se i student u státnice styděl. Tisknou se „objevy“ tohoto typu: „Surrealismus, rozvíjející se u nás v třicátých letech, navázal na svého francouzského předchůdce z dvacátých let.“ Že je to věta ze středoškolské učebnice? Nikoli, cituji z vědecké studie profesora Vladimíra Křivánka, otištěné v jiném olomouckém odborném časopise – Bohemica Olomucensia (č. 1/2010). A ten se na rozdíl od Aluze počítá, a proto jistě zachován a podpořen bude.
A jsmeli už u kontejnerů na plkání, nemůžeme nechat stranou ani právě vypuknuvší máchovské běsnění. V soutěži o co největší knižní pomník knížeti české poezie tentokrát jednoznačně vítězí nakladatelství Academia. U příležitosti výročí totiž vydalo: Zevrubnou monografii Dušana Prokopa Kniha o Máchově Máji. Posmrtný soubor Růženy Grebeníčkové Máchovské studie ve vskutku precizní a opulentní ediční péči Michaela Špirita. Komplexní literární místopis Cesty s Karlem Hynkem Máchou Jiřího Padevěta. A potud i všechna čest. Pak ovšem také v ediční péči Aleše Hamana a Radima Kopáče vydala Academia sborník Mácha redivivus, a to tedy člověk zírá. Zde se tisknou texty snad všech, kdo zrovna šli kolem. A tak precizní analytické studie Dalibora Turečka či Herty Schmidové se jak deštník se šicím strojem potkávají s žargonovitým tokem slov odnikud nikam u Veroniky Košnarové či s básnivě prázdným mudrováním Alexandra Klimenta: „Mácha žije neřešitelnou rovnici života a smrti, lásky a vraždy.“ Přemýšlivý Štolba, nápaditý Vodseďálek či neotřelý Kroutvor jsou proloženi publicistou Kopáčem (co asi bude škandálnějšího než šifrovaný deník, že?) a Pynsentem, jemuž tentokrát zbyla jen upocená provokativnost, s níž komparuje Máj a Umělohmotný třípokoj Petry Hůlové. Doleželovy činné i trpné fikční světy v jedné knize s cestovním deníčkem Jaroslava Balvína. Stav, v němž se ocitl zlý pes poté, co snědl pejskovi s kočičkou dort, je proti četbě tohoto eintopfu blahým spočinutím.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.