Poslední text z visegrádského cyklu od našeho spolupracovníka, jenž se pohybuje na rozhraní tří kultur, je velmi osobním zamyšlením nad kulturními spletitostmi středoevropského prostoru v elektronickém věku.
Narodil jsem se šest let před smrtí maďarského avantgardního spisovatele a malíře Lajose Kassáka (1887–1967) v jeho rodném městě Nové Zámky (v Kassákově době to byl ještě Érsekújvár). Tehdy to znamenalo narodit se do atmosféry, kdy se ve společnosti začala šířit víra v možnost svobodnějšího a lepšího života; dnes, více než čtyřicet let od smrti tohoto významného literáta, umělce a tuláka, si uvědomuji, že na rozdíl od něho jsem se dožil věku, kdy lidé dobrovolně vyměňují individuální svobodu za její laciná mediální simulakra a kolektivně sdílené technokratické závislosti. Dnes ještě nedokážu posoudit, která z uvedených iluzí je škodlivější.
Z místa na místo
Léta se pohybuji mezi třemi kulturami – slovenskou, maďarskou a českou. Ačkoli mám maďarské jméno, slovenské občanství a české bydliště, nepatřím ani jedné z nich. Moje identita je nomádská, cítím se jako tulák. Civilizace mne „smetla ze státní silnice, což ale neznamená, že tímto gestem se zároveň vyřešil osud člověka, který přičuchl tuláctví“, přesně jak to napsal Kassák ve svém druhém tuláckém spisu z třicátých let minulého století. Moje nomádství je samozřejmě jiné, než bylo tuláctví Lajose Kassáka, a nejenom proto, že necestuji pěšky. Je jiné, protože putuji bez záměru, a přitom před ničím neutíkám. Moje putování, na rozdíl od Kassákova, není cílené a vůbec ne angažované. A nezpůsobuje mi žádné zvláštní potěšení (v podstatě cestuji nerad, ale zvykl jsem si). A taková je i většina mých textů – vznikají sice na cestách, nejsou to ale žádné cestopisy a už vůbec ne deníkové memoáry. I tento píšu ve vlacích mezi Budapeští, Novými Zámky a Brnem. Je tudíž zmatený a vynucený – zakázkou i snahou zahánět dlouhou chvíli během mého přesouvání z místa na místo. Rodí se stejně dlouho jako moje odhodlání cestováním překonávat pohodlnost.
Vnímám, tedy jsem
Moje tuláctví se proto spíš blíží nomádské kreativitě, jak ji chápou Deleuze s Guattarim ve své slavné knize Tisíc plošin (Mille Plateaux, Paris 1980). Navzdory tomu, že překonávám velké vzdálenosti (posledních sedm roků trávím léta v jihovýchodní Asii), není to ambiciózní běh na dlouhé tratě, nestojí za ním žádná dlouhodobá vize; prostor, ve kterém se pohybuji, je prostorem haptickým, a ne vizuálním – lhostejným mne nechávají jeho viditelné koordináty, okupuji ho všemi smysly, značkuji ho výlučně svou bezprostřední, sice fyzickou, avšak přechodnou přítomností. Nechci v něm osazovat žádné kameny ani si ho připomínat jakýmikoliv památníky a už vůbec v něm stavět monumenty; nejsem umělec. Nejsem však ani cestovatel. Svým cestováním jenom realizuji možné, neaktualizuji virtuální, tedy netvořím – jenom jsem. Nerad hledám nová místa, rád se opakovaně vracím na stará, cítím k nim přímo posvátný vztah.
Lajos Kassák naproti tomu cestoval vždy s avantgardní představou budoucnosti (ideologickou i uměleckou); produkoval prostřednictvím idejí, idealizoval, vytvářel monumenty. Tato podstatná odlišnost je zřejmá i ze způsobu, jakým oba své putování reprezentujeme – písmem i obrazem. Kassák na svých obrazech většinou reprezentoval prostor podle přísných konstruktivistických pravidel, naplňuje kanonizovanou poetiku; mě by nikdy nenapadlo aranžovat to, co vidím, do jiných než percepčních rámců. Stylizovaná koláž či fotomontáž u mě nepřichází v úvahu. Vnímám, a tedy jsem. Své reprezentace nekonstruuji, nýbrž asambluji. Nemohu však za to, že jsem se dožil věku flexibilních digitálních technologií audiovizuální reprezentace světa. Svět přináší nečekané zvraty, a když se udějí během jednoho lidského života, může to být zkušenost, pro kterou se opravdu vyplatí žít. Vlastně jsem rád, že jsem se narodil na sklonku Kassákova života v jeho nudném rodném městě, rovněž jsem rád, že se první pokus generace mých rodičů nastolit humánnější společnost nepovedl, a právě tak jsem rád, že ten další měl rychlý a lehký průběh a kromě myšlenkové svobody přinesl též informační revoluci. Vždyť nebýt nenormálně snesitelné lehkosti doby, stěží bych dnes dokázal reflektovat svůj flexibilní prostor v reálném čase a míchat své texty v tak různorodých kontextech.
O čem by dnes Lajos psal
Informační revoluce sice proběhla v nedemokratických podmínkách, přinesla však kvalitativně nový typ demokracie. S velkou dávkou podezíravosti se jí snažím (možná pokrytecky) vzdorovat, její výdobytky však s rozkoší využívám. A tak si občas představuji, jak by vypadala Kassákova intermédia v dnešní globalizované době digitální reprodukovatelnosti a technokratické pornografizace. Jak by asi Lajos báči hackoval a kolážoval bizarnosti dnešního světa? Stavěl by své obrazové architektury v 3D virtuálních prostorech? A pokud ano, v jakých souřadnicích a počítačových programech by je projektoval? A o čem by dnes asi psal? O internetových tulácích? O proletářích v tenise? O robotnících umění? Možná o tom všem, možná o ničem z toho.
S Kassákovým dílem jsem se seznámil až někdy na počátku osmdesátých let, když jsem se amatérsky začal zajímat o umění. Nebylo však pro mě tak silným inspiračním impulsem jako dílo jiných klasických avantgardistů, včetně těch maďarských jako MoholyNagy nebo Vasarely. S moderním uměním jsem se postupně sbližoval na výstavách a koncertech v Budapešti, kde byly kontakty se západní kulturou otevřenější a s emigrací čilejší než v politicky izolovaném Československu. Tam jsem se taky dověděl, že Kassák se narodil a vyrůstal o několik ulic dál, než jsem se narodil a vyrůstal já. A byla to maďarská televize, která zároveň s programem Kunst Stücke rakouské televize (kterou jsme v Nových Zámcích bez problémů chytali) a některými alby Franka Zappy výrazně formovala mé eklektické kulturní povědomí. Do Budapešti (nebo některých dalších maďarských měst) jsem jezdíval prakticky každý víkend; nabídka koncertů, výstav, knih a hudebních nosičů tam byla mnohem pestřejší než v Bratislavě, kam jsem měl sice vlakem stejně daleko, jezdíval jsem tam však velice nerad. Iracionální antipatie vůči bratislavskému prostředí jsem se nezbavil dodnes, ačkoli jsem se o to úporně snažil; naopak, časem ještě víc narostla. Zajímavé je, že maďarské kulturní prostředí mi konvenovalo navzdory tomu, že jsem zpočátku maďarsky nemluvil a ani moc nerozuměl (rodiče mě maďarštinu nenaučili, maďarsky mluvili, jen když chtěli, aby jim děti nerozuměly; babička sice mluvila pouze maďarsky, pochytil jsem od ní ale jen kuchyňskou terminologii a některé nadávky). Jazykový handicap jsem částečně odstranil až intenzivním čtením maďarských překladů knih o umění, spontánními konverzacemi s neznámými lidmi v budapešťských kavárnách a obchodech a samozřejmě zásluhou vysílání maďarské televize a maďarského rozhlasu. Temperament a rafinovanou syntax maďarského jazyka jsem si poprvé uvědomil až díky nápadnému kontrastu mezi maďarským a slovenským televizním a filmovým dabingem.
Špatnou maďarštinou s výborným přízvukem
K maďarskému podílu na mém kulturním růstu je třeba přičíst nezastupitelný vliv českých překladů světové beletrie i odborné literatury. V podstatě můžu říci, že mé vzdělání je produktem vzájemně izolovaného působení maďarštiny a češtiny jakožto jazyků, které mi ve formativních letech zprostředkovávaly nenahraditelné informace ze světa umění, literatury a filosofie. Jako ironický paradox vyznívá fakt, že dokonce i jediné oblíbené slovenské album mého mládí – Provisorium Deža Ursinyho – bylo nazpívané v angličtině, nahráli ho z většiny čeští hudebníci a vydalo pražské vydavatelství.
Cizince obyčejně prozradí akcent jeho mluvy. V mém případě je však situace docela kuriózní: mluvím špatnou maďarštinou, ale s výborným přízvukem. Maďarštinu jsem se nikdy neučil, mám ji však od mládí v uchu; vyrůstal jsem s mnohými jejími manifestacemi – od zemitého palóckého přízvuku mé babičky a bizarní poslovenštělé maďarštiny novozámeckého reálněsocialistického prostředí přes úsměvný žargon maďarských rockových a jazzových fanoušků a noblesní staromilské povídání starých dam, popíjejících své presszó v pešťských kavárnách a cukrárnách, až po aktuální lingvistické kodifikace státních elektronických médií a pozdější newspeak různých typů novozbohatlíků. Jakmile se však konverzace dostává na další stupeň a nutí mne formulovat myšlenky na vyšší obsahové i formální úrovni, přecházím automaticky, k velkému překvapení spolubesedníků, k angličtině. V Maďarsku také přednáším a zapojuji se do odborných diskusí výlučně v angličtině. O to víc obdivuji maďarštinu ve všech jejích podobách, ačkoli jí dobře rozumím a nikdy mi nezněla exoticky. A vůbec mi nevadí, když mi někdy nadávají do Maďarů; naopak, je mi to docela příjemné.
Elektronický displej je málo mezi
Spacializaci narace, se kterou kdysi začali kolážisté a vizuální poeti raných avantgard za cenu oslabení nebo dokonce úplné ztráty jazykové reference, dovršila „posthistorická realita“ s její internetověhypertextovým a esemeskovým skriptem. V jeho dehumanizovaném, formalizovaném, otisků lidských gest zbaveném jazyce se z Kassáka stává bezpohlavní palindrom „kassak“. Zdá se, že znaky nám skutečně přerůstají přes hlavu. A nejenom v umění! Nevěřím proto, spolu s Deleuzem a Guattarim, že zrovna hladký, nezvrásněný prostor (elektronických multimédií) mne zachrání před zničující demotivací. Elektronický displej není vhodné místo pro interakce toho druhu, jaké přináší nevyzpytatelná omnipotentní povaha života, recyklující a asamblující texty, vyvrhované posléze v nepředvídatelných okamžicích ve zcela nových kontextech. Třeba je pro jiné „in“, pro mne je málo „mezi“.
Autor je estetik umění.
Text vznikl za podpory Visegrádského fondu.
Na projektu New Cultural Zone – Cultural Condensation of V4 in A2 se podílejí časopisy Magyar Műhely Alapítvány (Maďarsko), Krytyka polityczna (Polsko), Profil súčasného umenia (Slovensko) a A2.