Krátký esej o nahožábrých plžích (jak jej v červnu 2008 zveřejnil National Geographic) svým čtenářům přibližuje tyto měkkýše jako nechtěné, ale o to působivější manekýny, jejichž životní pohyby splývají se všemi klady jazyka překladu. Jejich blízkost anorganickému světu, stejně jako dekorativní způsob života, který vedou navzdory svému třídnímu určení, jen zdůrazňuje chladnou krásu a vnitřní mlčení slov, která namísto dechu prošla studenou vodou náhražek. Jako druh představují obě strany anonymity: mimikry i extravaganci. Jejich estetizované způsoby jsou strategické („nahožábří nevnímají svou krásu“), s přídechem téže ironie, v níž spočívá přítomnost žahavých buněk, ukradených sasankám, a celé jejich jednoduché tělesné ústrojí, nedostupné člověku, jehož prstu se podobají, a jehož rukám přesto nikdy nepatřili. Ostatně také jejich plodivost, stejně jako plodnost jazyka, je ve skutečnosti spíše ornamentem („kladou vajíčka uspořádaná do smyček, stužek nebo propletených trsů“).
Příbuzní hlemýžďů, kteří před miliony let setřásli ulitu, nemají nic než pokožku, sval a vnitřní orgány. Šinou se po sliznatých stezkách dnem oceánů a korálovými útesy celého světa. Vyskytují se na písečných mělčinách a útesech, ale také na mořském dně v hloubce více než tisíc metrů. Daří se jim v chladných i teplých vodách, dokonce i v horké vodě v blízkosti sopouchů. Patří do třídy plžů a kmenu měkkýšů, jsou velcí asi jako lidský prst, jejich tělo není chráněno žádnou schránkou a na hřbetě mají chomáčkovité žábry.
Samotářští nahožábří plži s malým okruhem působnosti nebo ti, kteří jsou aktivní převážně v noci, se někdy přiklánějí spíše k nenápadnému maskování (i když mají toxické zbraně).
Nápadně zbarvené druhy zase svítí jako zářivé pastelky: jeden hryže korály, druhý oždibuje povrch skalního srázu, třetí se nechává unášet v proudu nad mořským dnem.
Většina z nich nežije déle než rok a potom zmizí beze stopy. Těla bez kostí a bez ulit nezanechají žádné svědectví o krátkém a zářivém životě.