Po téměř čtyřiceti letech vyšla v češtině zásadní kniha Michela Foucaulta, Zrození kliniky, která je přímým pokračováním autorových Dějin šílenství. Soustřeďuje se na dobu přelomu 18. a 19. století, kdy se medicína ustavuje jako věda, což je doprovázeno mnohými změnami v lidském myšlení.
Kniha Michela Foucaulta Zrození kliniky (Naissance de la clinique. Une archéologie du regard médical, 1963), jejíž překlad nyní vyšel česky, spadá formálně do dějin věd. Věnuje se krátkému období dějin, kdy se reorganizuje lékařská věda i praxe a rodí se patologická anatomie. Tematizuje „velký zlom v dějinách západní medicíny“, kdy se klinická zkušenost stala anatomickoklinickým pohledem, tedy kdy se zrodila moderní klinika. Vyznačuje ho prohlášení otce moderní histologie a patologie M. F. X. Bichata z roku 1801: „Otevřete nějaké mrtvoly: ihned uvidíte mizet temnotu, kterou pouhé pozorování nemohlo rozehnat.“
Pro Foucaulta se ovšem toto lékařské myšlení zabývá především filosofickým statutem člověka. Klinická zkušenost, toto otevření se konkrétního individua vůči řeči racionality, k němuž dochází poprvé v západní historii, je především navýsost důležitou událostí ve vztahu člověka k sobě samému. Anatomickopatologické vnímání přináší na světlo to, co pro klasické vědění zůstávalo viditelnou neviditelností. A tím, že se toto neviditelné nabídlo pohledu, umožnilo překročit starý zákaz aristotelismu, totiž vést o individuu vědecký diskurs. Umožnilo vědění o jednotlivci.
Myšlení anatomie proti myšlení kliniky
Foucaultovi tedy nejde o dějiny medicíny, k nimž ostatně zůstává značně podezřívavý. Už na začátku 19. století historici propojili nového lékařského ducha s objevem patologické anatomie. Tvrdilo se, že to byla klinika, kde medicína nalezla možnost svého počátku. Medicína prý mohla objevit přístup k tomu, co ji vědecky zakládalo, pouze tak, že obešla překážky, které náboženství, víra a tupé předsudky kladly. Šlo o otevírání mrtvol. Teprve osvícenství přiznalo podle anatomů smrti právo na světlo a učinilo z ní zdroj vědění. Taková rekonstrukce je ale podle Foucaulta falešná.
Ve své knize proto analyzuje smysl a strukturu klinické zkušenosti, jak se utvářela v 18. století. Ukazuje, že tato zkušenost, v níž se propojuje oblast nemocnice a oblast pedagogiky, se utváří stranou od anatomie. A anatomie, která se také rozvíjí, nenaráží v této době na žádný principiální odpor. Zakladatel patologické anatomie Giovanni Battista Morgagni neměl v polovině 18. století problém provádět pitvy. Vídeňská klinika obsahovala od roku 1754 pitevní sál. Není přitom mezi nimi žádný vztah. „Klinika, neutrální pohled spočívající na projevech, četnostech a chronologiích, zaujatá spřízněností symptomů a porozumění jejich řeči, byla svou strukturou cizí tomuto zkoumání němých a nadčasových těl.“
Foucault tedy ukazuje, že anatomie a klinická zkušenost se utvářely v 18. století nezávisle. „Anatomie a klinika nejsou stejného ducha: jakkoli se nám to dnes může zdát zvláštní, neboť spojení anatomie a kliniky se nám zdá pevné a založené hluboko v čase, bylo to právě klinické myšlení, co bránilo čtyřicet let medicíně porozumět četbě Morgagniho. Nebyl to konflikt mezi mladým věděním a starými vírami, ale mezi dvěma podobami vědění.“
Změna v lékařském vědění na konci 18. století se tedy nezakládala v tom, že se lékař jen více přiblížil nemocnému, přiložil prst a ucho a začal vnímat i to, co bylo bezprostředně za viditelným povrchem. Nešlo jen o to, aby objekt detailněji odhalil tajemství, jež jsou mu vlastní, a aby se subjekt zbavil iluzí, které představují překážku pravdě. „Vstup lékařského pohledu do nitra nemocného těla není pokračováním pohybu přibližování se, jenž by se více či méně pravidelně rozvíjel ode dne, kdy se nepříliš zkušený pohled prvního lékaře přenesl z dálky na tělo prvního pacienta; je to výsledek přeuspořádání na úrovni samotného vědění.“ To, že jde o událost, která se týká uspořádání vědění, bude v knize Foucault dokazovat skutečností, že poznání v řádu anatomickoklinické medicíny se nevytváří stejným způsobem a podle stejných pravidel jako u samotné kliniky.
Uvedení smrti do vědění
K jakému přeuspořádání na rovině samotného vědění tedy dochází? Bylo to „uvedení smrti do vědění“. V medicíně 18. století byla smrt koncem života i koncem nemoci. Pokud zůstaly na mrtvole nějaké stopy po nemoci, pak nikdo nedokázal rozlišit, které z nich pocházejí od nemoci a které od smrti. Jejich znaky se navzájem zkřížily v nerozluštitelném zmatku. Patologická anatomie ale musela smrti dát instrumentálnější status. Bichat proto začne na rozdíl od Morgagniho rozlišovat projevy, které jsou současné s nemocí, a projevy, které předcházejí smrti. Pod chorobným procesem nalézá spojený, ale odlišný proces „mortifikace“.
To, o čem Bichat hovoří, je prostupnost života pro smrt. Bichat je pro Foucaulta velký filosof, protože objevil nový pojem smrti. Smrt už není oním absolutním bodem na konci života, je zmnožená a roztroušená v čase. Osudovou smrt nahradily malé, postupné smrti. „Bichat relativizoval pojem smrti tím, že ji snesl z onoho absolutna, v němž se jevila jako nedělitelná, rozhodující a nenávratná událost: nechal ji rozplynout se a rozložit v životě ve formě podrobných, dílčích a postupných smrtí, smrtí tak pomalých, že se završují až po smrti samotné.“
Z nové skutečnosti smrti Bichat vytvořil základní strukturu lékařského myšlení a vnímání. Spolu s ním tak poznání života nalezlo svůj původ ve zkáze života a v jeho krajním protikladu. Smrt se stala možností dát životu pravdu. Na základě mrtvoly lze nyní porozumět živému. Poznání života zde pozoruje život v zrcadle smrti. To, co skrývá a zahaluje, závoj noci zavěšený nad pravdou, je paradoxně život. Smrt naopak vyvádí na světlo dne temnou schránku těla. Takový je pravý smysl patologické anatomie. „Noc živého se rozplynula ve světle smrti.“
Viditelné tajemství
Medicína v průběhu staletí hledala způsob artikulace, který by dokázal určit vztahy nemoci a života. Teprve intervence smrti umožnila, aby se nad životem přestala rozprostírat tabulka nosologických esencí a nemoc získala tělo v prostoru, jenž se shoduje s prostorem organismu. Teprve od okamžiku, kdy se smrt stala technickým a pojmovým nástrojem, mohla být nemoc individualizovaná, neboť právě smrt konstituuje individuum. Smrt se stala neviditelnou pravdou člověka, jeho viditelným tajemstvím. Jedinec je tedy podle Foucaulta struktura, která vyplývá z vnímání, jež je neseno smrtí.
Již ve Zrození kliniky si tak Foucault vytvořil půdu pro prohlášení, které z něj zanedlouho po vydání knihy učinilo jednoho z nejslavnějších intelektuálů 20. století. Jde samozřejmě o závěrečná slova z knihy, která následuje hned po Zrození kliniky, tedy ze Slov a věcí: „V každém případě je jisté, že člověk není ani nejstarším, ani nejtrvalejším problémem lidského vědění. Vezmemeli poměrně krátký časový úsek a omezený zeměpisný výřez – evropskou kulturu od 16. století –, je možné se přesvědčit, že člověk je v ní nedávným vynálezem. Nebyl to on ani jeho tajemství, okolo čeho vědění dlouho tápavě bloudilo… Archeologie našeho myšlení snadno ukazuje, že člověk je nedávným vynálezem. A že se blíží ke svému konci.“ Tato smrt člověka je totiž od počátku jeho pravdou.
Autor je filosof a redaktor ČTK.
Michel Foucault: Zrození kliniky. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2010, 248 stran.