Éra probouzení

Ve své poslední knize La conscience métisse (Očerněné svědomí, 2012) zmiňuje íránský filosof Daryush Shayegan domněnku alžírskofrancouzského islamologa Muhammada Arkouna, že po období arabského obrození v 19. a první půli 20. století a následujícím období antikoloniálních revolucí po druhé světové válce nastane v severní Africe a na Středním východě éra probuzení. Arkoun zemřel v září 2010, takže nemůžeme vědět, zda by arabské revolty následujících měsíců považoval za první vlaštovky nové historické epochy, v níž se podle něj měly arabské společnosti vymanit z mentálních pastí, do nichž byly chyceny ve druhém, postkoloniálním období.

Dva autoři mladší generace než Shayegan a Arkoun se každopádně shodují v tom, že jsme svědky radikální proměny arabského světa a jeho vztahu k Západu. Moderátor pořadu Empire anglického vysílání televizní stanice Al Džazíra, Palestinec Marwan Bishara, v knize The Invisible Arab. The Promise and Peril of the Arab Revolutions (Neviditelný Arab. Naděje a nebezpečí arabských revolucí, 2012) tvrdí, že arabské občanské probuzení vlilo novou energii do skomírajícího snu o emancipaci arabského národa. Naproti tomu evropský muslim egyptského původu Tariq Ramadan vidí v revoltách Arabů šanci k syntéze islámu s demokracií, z níž by mohl vzejít jiný model společenského rozvoje, než jaký v podobě neoliberálního kapitalismu vnutil světu Západ.

Neviditelní Arabové

Je-li Ramadan kritickým dědicem panislamismu, pak Bishara je neméně kritickým dědicem panarabismu. „Neviditelný Arab“ v titulu jeho knihy vystihuje situaci v minulých desetiletích: ze stanoviště Západu nebyli vidět svobodně jednající lidé, ale pouze loutky, jejichž pohyby se zdály vyvoditelné z kolektivních kategorií, k nimž náleželi, ať již si je západní pozorovatelé představovali jako „Orient“, „islám“ či „arabskou mysl“. Tento kulturní rasismus byl doplněn instrumentalismem: Arabové byli bráni na vědomí vždy pouze jako prostředky naplnění západních zájmů, nikdy jako morální subjekty, jež zohledňujeme pro ně samé, neboť jsou obdařeni stejnou svobodou jako my.

Arabská subjektivita byla popřena i autoritářstvím arabských postkoloniálních režimů, ať již bylo v monarchiích podepíráno tradicionalisticky a v souladu s udržením nadvlády Západu, anebo v republikách nacionalisticky a v protikladu k Západu. Zatímco první typ režimu potlačoval svobodu s odkazem k islámu, druhý tak činil s odkazem k arabskému národu. Arabské revoluce padesátých a šedesátých let se sice dovolávaly národní emancipace, svým odmítnutím demokracie jí však podle Bishary zahradily cestu. Teprve v zápase za doplnění národního sebeurčení (tj. dekolonizace) sebeurčením občanským (tj. důsledným zajištěním lidských a politických práv) se Arabové vymaňují z postavení objektů záměrů a zájmů jiných a stávají se subjekty svých individuálních i kolektivních osudů.

Podle Bishary lze rozdíly v úspěšnosti jednotlivých arabských revolt vysvětlit tím, že v některých zemích jsou režim a stát institucionálně a mentálně odlišeny, v jiných naopak prostoupeny a prolnuty. V Egyptě i Tunisku předcházelo budování státnosti západní kolonizaci a dekolonizaci. V Egyptě s ním započal v prvních desetiletích 19. století reformátor Muhammad Ali. Tunisko přijalo svou první ústavu roku 1861, dvacet let předtím, než se stalo protektorátem Francie. I když v obou zemích byly armády přirozeně součástí daných režimů, uchovaly si od nich jistý odstup, což jim v klíčových revolučních chvílích umožnilo chopit se moci jménem vzbouřeného lidu. Zhroucení režimu nepřineslo tedy nutně zhroucení státu.

Naopak v Libyi, Sýrii a Jemenu nejenže neexistuje tradice státnosti, která by předcházela západní kolonizaci, ale navíc se diktátorům podařilo úzce propojit státní a režimní aparát a bezpečnostní složky, takže po pádu režimu bezprostředně hrozí rozpad státu a občanská válka.

Podtitul Bisharovy knihy odkazuje na naděje i hrozby arabského revolučního procitnutí. Číhá­-li na země bez zakořeněné tradice vlastní státnosti nebezpečí občanské války, která bude krví vyznačovat hranice nových politických společenství, pak nadějným příslibem těch šťastnějších je proces vzájemného uzpůsobování nacionalismu, islámu a demokracie.

Panarabismus a dvě iluze Západu

Nadšeným západním pozorovatelům, kteří s úlevou referovali o absenci protiizraelských a protizápadních hesel na prvních demonstracích v Egyptě, Bishara připomíná, že revoluční mobilizace měla své opěrné body v již existujících občanských asociacích, v jejichž programech na čelném místě figurovalo osvobození arabských území z izraelské a americké okupace – například v Lidových výborech solidarity s Palestinou (zakládaných na začátku druhé intifády roku 2000) či v hnutí Kifája (Dost!), založeném roku 2004. I vlny odporu vůči izraelským „trestným výpravám“ do Libanonu nebo Gazy či americkým intervencím na Středním východě posilují panarabskou identitu. Bishara cituje Roberta Malleyho a Husseina Aghu, podle nichž byl před padesáti lety pocit panarabské vzájemnosti artikulován charismatickým vůdcem Násirem, zatímco dnes stejnou funkci plní Al Džazíra. Podle Bishary by se o tuto kulturní integraci měla opřít postupná integrace politická, kterou po druhé světové válce slibovala, ale nenaplnila Arabská liga. Občanské sebeurčení však musí nejprve proběhnout v existujících státech.
Z Bisharova textu plyne, že úspěšné uzpůsobení nacionalismu s moderní demokracií bude muset zajistit, aby základní práva a svobody jednotlivců a menšin nemohly být pošlapávány s odkazem na vůli národa či jeho většiny. Podobně i spolupůsobení moderní demokracie a islámu bude muset zajistit občanskou rovnost muslimů a nemuslimů i mužů a žen. Takovou rovnost nemůže zabezpečit islámský, ale jen občanský stát. Bishara připomíná, že sekulární diktatury v Egyptě či Tunisku se v posledních dvaceti letech mimo jiné opíraly o vyvolávání strachu z islamistů a prohlubování propasti mezi nimi a sekulární opozicí. Předpokladem úspěšného vykročení k demokratické budoucnosti proto je utváření aliancí islamistů a sekularistů, kteří mezi sebou musejí vyjednat takový ústavní rámec života vespolek, jenž bude respektovat většinově muslimský charakter arabských společností, aniž by obětoval princip občanské rovnosti.

Tariq Ramadan se v knize L’islam et le réveil arabe (Islám a arabské probuzení, 2011) k podobným závěrům dopracovává z pozice reformního islamisty. Na Západě jsou nacionalismus a islamismus většinou chápány jako zdroje problémů arabského světa, nikoliv jako opěrná východiska k jejich řešení. To se projevovalo v úlevných reakcích na jejich zdánlivou nepřítomnost v prvních týdnech arabských revolt. Iluzi o zmizení nacionalismu zabily protiizraelské demonstrace v září 2011 (včetně útoku na izraelskou ambasádu v Káhiře), iluzi o marginalizaci islamismu pak výsledky voleb v Tunisku v říjnu 2011 a v Egyptě v lednu 2012. Byl-li první klamný vjem Západu spjatý se snem o úniku z historie západní kolonizace Arabů, druhý zase souvisí se snem o vymazání jejich kulturně-náboženské odlišnosti.

Reforma islámu i demokracie

Jak si všímá Ramadan, nepřítomnost odkazů k islámu u demonstrující egyptské či tuniské mládeže vyvolávala u západních pozorovatelů dojem, že demonstranti přijali jejich liberálně-demokratické hodnoty a současně se zbavili svých islámských kořenů. Jako by se západní liberálové mohli solidarizovat s nezápadními bojovníky za občanskou svobodu jen pod podmínkou, že ti popřou svou odlišnost a stanou se stejnými jako oni. Jako by přístup k univerzálním hodnotám moderní demokracie byl možný jen za cenu odhození vlastní kulturní a náboženské identity.

Takový abstraktní univerzalismus podle Ramadana jen skrytě pokračuje v západní kolonizaci. Ta se totiž netýkala jen arabského území a obyvatelstva, ale také arabské kultury, k níž patří islám. Nemá­-li se stát jen dalším převlekem této „kolonizace ducha“, nesmí být přijetí demokracie postaveno na popření islámu, ale na jeho kritickém osvojení. Arabové a muslimové musejí k univerzálním hodnotám rovné důstojnosti, svobody a demokracie docházet za použití vlastních duchovní zdrojů.

To ovšem znamená, že budování demokracie v arabských zemích nebude jednosměrný proces, ale přinese proměnu obou pólů – islámu i demokracie. Na jedné straně bude muset být revidována představa, že moderní demokracie se nemá opírat o žádný duchovní základ – že má spočívat na čistě formálních, eticky neutrálních procedurách. Taková evakuace smyslu a dobra z veřejného prostoru podle Ramadana moderní společnost neosvobozuje, ale dává prostor konzumerismu a moci peněz, které v posledku podkopávají i samotné demokratické procedury.

Na druhé straně však musí být také přehodnocena myšlenka islámského státu, jenž by řídil životy svých občanů podle pravidel šaríi v té podobě, v jaké byla v prvních několika stoletích rozvoje islámské civilizace vyvozena z Koránu a hadísů (zpráv o životě proroka). Aby muslimové mohli plně přijmout ideu občanského státu, musí si uvědomit, že jádro islámu nespočívá v doslovně pojatých pravidlech dovoleného a zakázaného (halal – haram), nýbrž v obecných hodnotách, jako je důstojnost, spravedlnost, charita atd. Má­-li šaría figurovat v nových demokratických ústavách arabských zemí, pak jedině ve smyslu orientačního ukazatele. Přihlášení se k islámu nemá nahrazovat současnou západní plutokracii teokracií, ale zasazovat sekulární, občanskou politiku do širšího duchovního rámce. Ten ji omezuje a současně obohacuje tím, že ji vztahuje k etickým principům, které přesahují vyrovnávání a agregaci partikulárních zájmů.

Ramadanův reformní islám se podobá reformnímu judaismu. Jeho zakladatelé učinili v 19. století stejný krok od observance talmudických pravidel dovoleného a zakázaného (kašer – pasul) k humanisticky pojatému etickému obsahu judaismu. Ponechali-li si reformní Židé ideu židovského vyvolení v podobě úkolu šířit toto univerzalistické krédo mezi ostatními národy, pak Ramadan svěřuje muslimům misi překonávání odvrácené strany, s níž byl historicky spjat rozvoj západní demokracie – ekonomického, kulturního a politického útlaku celých tříd, národů a ras.

Svůj projekt demokracie sycené hodnotami islámu chápe Ramadan jako vykročení za dichotomii Západ – Orient, která implikovala neslučitelnost demokracie (jako atributu Západu) s islámem (jako atributem Orientu). Krok za volbu mezi dvěma póly, definovanými vylučujícím se protikladem, má svůj geopolitický protějšek v současném nahrazování poststudenoválečné unipolarity polycentrickou strukturou, v níž hrají stále důležitější ekonomickou a politickou roli země BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika) či regionální velmoci typu Turecka. Vznik alternativních politických a kulturních center světového dění bere Západu výjimečné postavení jediného středu světa a předvoje lidstva.

Jestliže se politické vize nacionalisty Bishary a islamisty Ramadana překrývají, pak to není jen v přijetí hodnot občanské svobody a demokracie, ale také v přesvědčení, že probouzení arabského světa přináší možnost nastolení takového vztahu mezi Evropany a Araby, v němž vzájemné uznání rovnosti již nebude podmíněno popřením odlišnosti.

Autor je výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů v Praze a přednáší na FF UK.