Rozhovor s chilským prezidentem Sebastiánem Piñerou přinesl 7. listopadu madridský El País. Pod titulkem „Vytváříme novou pravici“ se letos inaugurovaný státník, první chilský demokratický prezident vzešlý z pravicového tábora od roku 1964, vyjadřuje nejenom k současnému dění ve své zemi a v Latinské Americe, ale také k perspektivě chilské pravice, donedávna ještě obviňované z přílišného symbolického spojení s Pinochetovým režimem. Svěže působící prezident, který ve svých 61 letech dle deníku „srší energií“, si nejprve novinářům postěžoval na nedávný pád z kola při vyjížďce do hor s vnoučaty. V zemi má nyní dle jednoho průzkumu 63procentní podporu, mezi mladými (od 18 do 24 let) pak dokonce 68procentní. Cílem jeho vlády je „porazit extrémní chudobu a omladit demokratický systém“ tak, aby Chile bylo před rokem 2020 „rozvinutou zemí“. Vedle vytvoření 300 000 pracovních míst v letošním roce má být v zemi konečně zavedena automatická registrace voličů (dosud je dobrovolná a velké množství se neregistruje; ti, kteří se registrují, jsou pak, paradoxně, povinni chodit volit), možnost volby v zahraničí (za diktatury spousta Chilanů emigrovala) a primární volby. Jak El País upozorňuje, když Piñera mluví o politicích, používá třetí osobu množného čísla, čímž dává jako člověk vzešlý z byznysu najevo, že on je efektivním správcem a vládne jinak než ostatní, než „oni“. Když pak referuje o vývoji dvou stran, které ho podporují a jejichž osudem po odchodu Pinocheta do ústraní bylo existovat 20 let v opozici vůči středolevé vládě, mluví o procesu budování „nové pravice… vzdálené totalitarismům a porušování lidských práv, spojené se svobodou a budoucností“. Během dvou dekád, kdy vládla bývalá protipinochetovská opozice, si podle Piñery mnozí mysleli, že chilská pravice zemře v opozici, ale pak se prý ukázalo, že „mýtus o Chile jako kulturně středolevicové zemi nebyl pravdivý“. Sám se pak srovnává s Davidem Cameronem („oživil konzervativní stranu, která byla zastaralá, tradiční a udělal něco nového, čerstvého), obdivuje odvahu Nicolase Sarkozyho („schopného postavit se tolika mýtům francouzské kultury“) a také si váží Angely Merkelové.
O nedobré bezpečnostní situaci a vysoké míře násilí v regionu Střední Ameriky si může čtenář přečíst v guatemalském Diario de Centro América z 29. listopadu. Deník nejprve informuje o podpoře, již katolická církev v El Salvadoru dala vládnímu nápadu poslat do tamních věznic armádu s cílem zpacifikovat tato stále nebezpečnější místa koncentrace násilných zločinců. V salvadorských věznicích je 25 000 vězňů, ačkoli jejich kapacita činí pouze 8 000 osob, a není tedy divu, že vězení jsou pravidelně zasažena rebeliemi a vzájemným násilím. Armáda je postupně přebírá do gesce, aby zabránila pronášení drog a mobilních telefonů, skrze něž gangy komunikují s vnějším světem. Při posledních nepokojích ve věznicích 10. listopadu uhořelo 27 odsouzených při úmyslně vyvolaném požáru. Střety se však v zemi odehrávají i jinde: jenom nedávný policejní zásah proti ilegálním pouličním prodejcům si vyžádal přes dvě desítky zraněných. I k němu se církev vyjádřila kriticky. V sousedním Hondurasu pak při příležitosti Mezinárodního dne proti násilí na ženách publikovaly 25. listopadu nevládní organizace dokument konstatující, že z 944 ohlášených případů zavražděných žen v letech 2008 až 2010 bylo pouze 61 případů uzavřeno vynesením rozsudku nad pachatelem. V letošním roce bylo v Hondurasu ohlášeno již 285 případů vražd a ženské organizace mluví o „kolapsu státu, s oslabenými, neúčinnými a neodpovědnými institucemi“. Statistika shrnující léta 2003–2010 vykazuje 1464 násilných úmrtí žen, z nichž skoro polovině bylo 15 až 29 let a 80 procent z nich zemřelo v důsledku použití střelné zbraně.
Španělský konzervativní list ABC informoval 29. listopadu o dalším vývoji sporu ohledně zákazu býčích zápasů v Katalánsku. Tamní regionální parlament zakázal zápasy letos v létě hlasy katalánských nacionalistů a části socialistů, proti vůli celošpanělské pravicové Lidové strany (PP). Jejích 50 senátorů pak podalo stížnost k Ústavnímu soudu, v kontextu předvolební kampaně v této autonomní oblasti a v době stálých sporů o nový katalánský autonomní statut. PP argumentuje tím, že rozhodnutí barcelonského parlamentu je protiústavní, neboť narušuje „svobodný přístup všech Španělů ke kulturním událostem“ či k „umělecké tvořivosti“, nemluvě o „svobodě podnikání“. Autonomní autority prý mohou kulturní a zábavní aktivity regulovat, pořádat či propagovat, ale nikoli zakazovat. Katalánský zákon údajně narušuje řadu svobod a ústavní právo na rovnost všech Španělů, nebo ústavou dané povinnosti veřejných institucí podporovat obohacování španělského kulturního a historického dědictví. Autonomní parlament si tak údajně uzurpuje jemu nenáležející práva a kompetence centrálních autorit a ignoruje fakt, že býčí zápasy jsou vyjmuty z obecné reglementace v oblasti dobrého zacházení se zvířaty. Ústavní soud lidoveckou stížnost přijal a zatím ji hodlá studovat. Můžeme tak očekávat, že katalánská otázka, oživená paralelně proběhlými autonomními volbami, bude i nadále nejenom stále političtějším tématem, ale také justiční kauzou.
Interview s generálním tajemníkem historického hegemona venezuelské politické scény, strany Demokratická akce (AD), Henrym Ramosem Allupem, jedním z možných protikandidátů Huga Cháveze v prezidentských volbách v roce 2012, přináší caracaský deník El Nacional. V reakci na rostoucí radikalizaci Cháveze, na podzim tohoto roku volebně oslabeného právě i kvůli úspěchu AD v parlamentních volbách, Ramos Allup říká: „(Chávez) nemá alternativu. Pokud zmírní, změní kurs a uzná jiné hlasy, tak ztratí půdu pod nohama. Jediné, co mu zbývá – a to je špatné –, je radikalizace.“ Podle Ramose Allupa bude Chávez prý i nadále zneužívat soudní systém ve svůj prospěch, snažit se dávat najevo, že ho podporuje armáda, a ekonomicky drtit ty, kteří s ním nesouhlasí. „Po letech nebude měnit žádnou ze svých hlavních linií. Představte si, co by se stalo, kdyby zítra svolal všechny skupiny v zemi k velkému celonárodnímu dialogu,“ říká vůdce strany, která ve Venezuele spolurozhodovala skoro půl století. Chávez by podle něj takovou iniciativu chápal jako chování boxera, který se dostal do rohu, kde by ho soupeř drtil, a proto prý „nemá alternativy“. Chávez se zadlužil a dostal finance do deficitu i v situaci, kdy cena barelu ropy přesahovala 100 dolarů. „Co bude dělat nyní, když upadá těžba, barel je mezi 60 a 70 dolary a PDVSA (státní ropná společnost) je zadlužená…?“ ptá se Ramos Allup a dodává: „Nyní se nemůže dostat ze slepé uličky, udržet sociální programy ani pokračovat v klientelistické politice, která mu přinesla úspěchy.“ Reprezentant dříve hodně demoralizované opozice věští Chávezův volební pád: „Neoběsí ho, ani mu nijak neublíží, ale bude muset předstoupit před znovu vybudovanou justici.“