Španělský tisk se v poslední době věnuje především stále napjatější domácí politické situaci. Na ní má velký podíl hlavně politika ústřední vlády ve vztahu k rostoucím požadavkům na autonomii ze strany katalánských nacionalistických republikánů (ERC). Menšinový socialistický kabinet je totiž na podpoře této strany v madridském parlamentu závislý. Kritizován je především fakt, že částí socialistů tak vzývaný dialog je veden pouze s nacionalistickými silami, zatímco názory pravicové Lidové strany (PP) jsou ignorovány. I levicově liberální El País (11. října) Zapaterovu politiku ve vztahu k pravici přirovnal k politickému stylu hlavního představitele druhé republiky Manuela Azaňi. Zapatera má s Azaňou spojovat přesvědčení, že „je možné se politicky obejít bez části španělské společnosti, již můžeme označit za pravicovou“. Podobně jako ve 30. letech je pravice označována za čistě „reakcionářskou“, což sice je „pravděpodobně jisté“, ale stejně jako tehdy by to levici nemělo uspokojovat. „Nebo je snad naším zájmem, aby se pravice radikalizovala (...) a cítila vyloučena ze systému dohod?“ Je-li Zapatero proti ignorování silné nacionalistické menšiny v Baskicku, proč mu nevadí ignorování menšin ve zbytku Španělska?, ptají se španělští novináři.
Říjen je ve španělsky mluvícím světě také měsícem, v němž se připomíná první kontakt Kolumba s Amerikou a koná se pravidelné setkání hlav latinskoamerických států s premiéry Španělska a Portugalska. Letošní summit v Salamance byl podnětem k řadě širších úvah o stavu Latinské Ameriky a španělské (potažmo evropské) politice k ní. Vedle neúčasti Fidela Castra na setkání se hlavním tématem novinových debat stal údajný vzestup populismu na kontinentu, demonstrovaný především na současné Venezuele. Mexický spisovatel Enrique Krauze v listu El País (14. října) rozebral 10 základních rysů populismu: 1/ „exaltaci charismatického lídra“; 2/ demagogický jazyk jako nástroj jeho politiky; 3/ překrucování pravdy; 4/ zneužívání veřejných fondů pro stranickou politiku a ztotožnění státní pokladny se soukromou; 5/ přímou distribuci bohatství; 6/ vyvolávání nenávisti k určitým skupinám, v daném případě k majetným; 7/ permanentní mobilizaci a exaltaci „lidu“; 8/ hledání „vnějšího nepřítele“; 9/ odmítání psaných zákonů a zavádění „přímé spravedlnosti“; 10/ potlačení institucí liberální demokracie.
Krauzeho středoškolský rozbor je v mnoha ohledech přesný, ale místy není jisté, o které z Amerik to autor vlastně mluví, respektive nemluví-li náhodou o faktorech přítomných v dnešní době i v konsolidovaných „liberálních demokraciích“. O den dříve si ve stejném deníku povšiml Felipe González jiného jihoamerického problému a zdroje „populismu“: „V pozadí nestability a sociálních konvulzí můžeme vidět, jak slabě roste bohatství – skoro stejným tempem jako populace – a jak je jeho distribuce ještě horší, než byla kdysi. Toto je základní element občanské frustrace a (...) staví region do čela světové nerovnosti. (...) Ani populismus – pravicový či levicový – ani neoliberální fundamentalismus nedokázaly těmto výzvám úspěšně čelit.“
Ani ve Španělsku (nemluvě o Latinské Americe) se nepřestává debatovat o minulosti a zločinech spáchaných za autoritářských režimů. Na rozdíl od českého „vyrovnávání se s minulostí“ a jeho propagátorů nechce nikdo ve Španělsku zakazovat ani strany, ani ideje, neboť to už země opravdu zažila. Nikdo dokonce ani netvrdí, že celý národ musel jenom trpět. Ale ani zde nepanuje plná spokojenost, především v části badatelské obce. Známý historik Julián Casanova (El País 12. října) upozornil na nedávné debaty o minulosti v Argentině, která za vojenské vlády v letech 1976–1983 zažila období nejkrvavějších represí na celém subkontinentu. V zemi byly v posledních letech znovuotevřeny dříve zastavené procesy proti viníkům a zpřístupněny cenné dokumenty a archivy. Španělsko se dle Casanovy musí trochu červenat, když žije „více let v demokracii, (má) více prostředků a staleté univerzity, (a přesto) se v tomto směru sotva pohnulo. (...) Když se mluví o odškodnění obětí, objeví se zase jednou stín frankismu, jenž změnil krvavý převrat v červenci 1936, původ občanské války, v oprávněný akt proti republice, jedinému opravdu legitimnímu režimu, který tehdy ve Španělsku byl. Třicet let po smrti diktátora, kdy je jasně prokázáno fungování kruté justice (...), se zase trvá na tom, že i ti, kteří bojovali na vítězné straně, potřebují kompenzaci za to, co jim udělali během války rudí“. S ohledem na historický vývoj frankismu a klesjící míru represe v jeho pozdní fázi však ani Casanova nevolá po dodatečném zatýkání nebo zakázech.
ABC
Ale ani pravicový tisk se tématu minulosti nevyhýbá, a i zde se může český čtenář poučit. Při příležitosti 25. výročí smrti významného reprezentanta předválečné pravice Josého Maríi Gila Roblese (otce bývalého předsedy Evropského parlamentu) si konzervativně pravicový ABC (11. října) posteskl, že se tomuto „velkému konzervativnímu politikovi“ současná PP příliš nevěnuje a zapomíná na něj. „Zatímco socialisté legitimně umísťují své idoly na nejviditelnější místa (v Madridu), jako Indalecia Prieta či ‚španělského Lenina’ Largo Caballera (...), konzervativci, s magistrátem hlavního města a autonomní oblastí Madrid ve svých rukou, nejsou schopni vzdát hold jednomu ze svých velikánů.“
EL ESPECTADOR
Jiný přístup k „vyrovnání s minulostí“ pak představuje aktivita španělské justice, jmenovitě soudce Garzóna, především ve vztahu k děsivým událostem v Guatemale 80. let, ale i jinde. Překvapivě se ale ke snaze Španělů stíhat genocidy spáchané kdekoli ve světě postavil prestižní kolumbijský deník El Espectador. Aktivitu španělských soudních orgánů označil za „imperialismus light“. Soudci si prý pro uplatňování zavrženíhodného „španělského progresismu“ vybrali slabou Guatemalu. A stali se tak vedle dalších jevů, jako například v Latinské Americe tak nenáviděných španělských investorů a poradců ze Světové banky, ukázkou nové formy imperialismu. Dle autora článku je nutno říci: „Paternalisté, go home. Počínaje, samozřejmě, soudcem jménem Garzón.“
Ze španělskojazyčného tisku vybral Radek Buben.