Minulost se do některých jihoamerických zemí nepřestane vracet, zvláště dokud budou žít ti, kvůli nimž vzpomínka na ni vypadá jako zlý sen. Paraguayský deník ABC 4. května informoval o návratu Sabina Augusto Montanara, bývalého ministra vnitra a „pravé ruky“ proamerického diktátora Stroessnera (ve funkci v letech 1954–1989). Montanara ve svých 86 letech překvapivě opustil Honduras, v němž trávil posledních 20 let života. Parkinsonova nemoc a celkově špatný stav zatím vedly k jeho okamžité hospitalizaci v policejní nemocnici, ale v zemi již zuří spory o to, co se symbolem režimu, který ekonomicky nepřinesl nic a jehož represivní bilance činí alespoň 400 zmizelých. „Obraz Montanara, přijíždějícího na kolečkovém křesle, viditelně nemocného a fyzicky oslabeného, kontrastuje se vzpomínkou na robustního ministra, oporu represivní policie…“ píše deník. Potomci obětí diktatury žádají prezidenta Luga, aby zajistil soudní stíhání Montanara na základě obvinění ze zločinů proti lidskosti, ale také z korupce. Napětí se přenáší i do mezinárodních vztahů a Paraguay se již ptá Hondurasu (jinak spíše svého spojence, alespoň z hlediska vztahů s Venezuelou), jak je možné, že středoamerický stát neinformoval svého partnera o odjezdu hledané osoby, jež rezignovala na politický azyl a vycestovala na prošlý paraguayský pas. Judith Rolónová, dcera zavražděného vůdce Rolnické ligy, jehož ostatky se od roku 1976 dosud nenalezly, již vyzvala vládu, aby zajistila převoz nemocného z policejní nemocnice, určené primárně pro bývalé či zraněné policisty, do běžného vězení. Dodává přitom, že jí o pomstu nejde. Sám Montanaro však prý podle lékařů zatím nepoznává ani své děti.
Minulost, tentokrát nedávná a spíše korupční, se vrací i do Chile. List El Mercurio se 5. května věnoval vyšetřování úplatků, jež doprovázely v roce 1998 nákup 202 tanků Leopard z Nizozemí. Až do roku 2005 totiž řadě vysoce postavených důstojníků chilské armády záhadně přicházely na účty vysoké sumy peněz. Celá operace má souvislost s korupčními kauzami, v nichž byl vyšetřován i Augusto Pinochet. Během transakce odeslala zprostředkovatelská nizozemská firma zapleteným vojákům 7,5 milionu dolarů. A tatáž firma RDM poslala 1,6 milionu dolarů i člověku, jenž je označován za „zprostředkovatele“ Augusta Pinocheta. Tuto skutečnost již v roce 2005 potvrdila sama RDM. V kauze figuruje i generálův osobní tajemník, který se obohatil o zhruba půl milionu dolarů. Dohodu o nákupu vyřazených tanků přitom Chile podepsalo v roce 1997, tedy v době, kdy v čele jeho pozemní armády stále ještě stál právě Augusto Pinochet.
O širších souvislostech historické změny v čele baskické autonomní vlády se 4. května rozepsal španělský deník El País. Po 10 letech totiž opouští vedení kabinetu ve Vitorii nacionalista Juan José Ibarretxe, člen historicky spíše umírněné Baskické národní strany (PNV), která díky němu nabrala jednoznačně separatistický kurs. Událost je o to významnější, že zároveň s ním odchází i jeho strana PNV, která dosud vždy v Baskicku vládla, do opozice. Kdykoli mělo Baskicko autonomii (před občanskou válkou a krátce během ní, a poté po smrti Franka), stáli v jeho čele lidé z této křesťanskodemokratické formace. Nyní je vystřídá vůdce baskických socialistů Patxi López, jehož podpoří i Lidová strana (PP), jinak hlavní rival socialistů na celošpanělské scéně. Avšak v Baskicku funguje politická logika trochu jinak. PNV zde vládla od roku 1979, ale teprve Ibarretxe dal jejímu působení radikální orientaci a dostal se do křížku s madridskými vládami, vedenými jak pravicovým Aznarem, tak levicovým Zapaterem. Tím si získal vyhraněnější voliče a spojence, kteří kdysi od PNV odpadli, ale vzdálil stranu politickému středu a spálil mosty, jež mu umožňovaly paktovat se buď s PP či se socialisty. V roce 2005 Ibarretxe přišel s plánem na dosažení statutu samostatného státu, jenom volně připojeného ke Španělsku. V roce 2008 se pokusil vypsat o tomto projektu referendum. Spory měl i s oběťmi terorismu ETA, které takové návrhy považovaly za nevhodné v době, kdy radikálové s podobnými cíli stále ještě vraždili. Deník píše, že tváří v tvář obětem či výhrůžkám atentáty byly Ibarretxeho reakce někdy „chladné“. Když ETA pohrozila přímo Lópezovi a označila ho za „prvořadý cíl“, byl baskický premiér „zticha“. Vyhrocenost jeho postojů údajně zhoršila i vyjednávací pozici celého Baskicka v době, kdy si jiné regionální vlády dohadovaly nové autonomní statuty a svou vyjednavačskou schopností získávaly řady výhod a kompetencí. Naopak, Baskicko za celých 10 let nezískalo žádné nové kompetence a jeho vláda byla spíše v izolaci. Celkovou míru radikalizace, již PNV pod Ibarretxem zažila, může demonstrovat fakt, že odcházející politik neuznává ani legitimitu svého nástupce s tím, že prý není odvozena od vítězství ve volbách, ale od soudního rozhodnutí, které znemožnilo kandidaturu separatistických levicových hnutí, s nimiž se právě Ibarretxe sblížil a jejichž hlasy mu pomáhaly v parlamentu. Přitom to byli právě socialisté, kteří už dříve v koalici s PNV vládli a jejichž vedení je požadavkům periferních nacionalismů nakloněno spíše než vedení lidovců.