O tom, že rok 1989 nebyl rokem změn jenom v komunistické Evropě, přesvědčoval své čtenáře paraguayský deník ABC. List totiž 4. února v článku vydaném u příležitosti výročí pádu tamního pravicového autoritářského režimu generála Alfreda Stroessnera (u moci v letech 1954–1989) rozebíral okolnosti, za kterých byl Stroessner ve dnech 2.–3. 2. 1989 sesazen svou vlastní armádou, vedenou generálem Andrésem Rodríguezem, diktátorovým příbuzným. Akce si tehdy vyžádala život asi 36 vojáků a jednoho civilisty. Výročí puče tamní veřejnost stále rozděluje. Nemluvě o tom, že se zcela zásadně liší i interpretace a pojetí celé události. I když si vojáci oficiálně připomněli hrdiny ve svých řadách a slavili převrat, přece jen i z lůna ozbrojených sil zazněla kritika, která se zaměřila na to, jak se po převratu zachovala k ozbrojeným složkám civilní sféra. Po zavedení demokracie prý byla zbytečně zrušena povinná vojenská služba a snížen rozpočet na obranu. Stejně kritičtí jsou ale i civilisté, kteří Stroessnerově vládě čelili desítky let, zatímco pozdější vůdci puče si ještě užívali armádních privilegií. Národní rolnická federace vydala prohlášení, v němž tvrdí, že pučistům nešlo o plnou demokracii, ale jen o jejich osobní výsady a zájmy. Podle federace se nyní lidé, kteří dlouho schvalovali mučení, vyhánění do exilu a smrt „tisíců bojovníků za demokracii“, tváří jako „hrdinové a protagonisté eposu“. Přitom praví hrdinové jsou ti, kteří pokládali své životy během 35 let trvání nedemokratického antikomunistického režimu. Federace také upozornila na neblahou roli, kterou v dalším politickém vývoji sehrál jeden z pučistů, generál Lino Oviedo, stálice paraguayské politické scény. Ten je dnes opět aktivním poslancem, ačkoli je činěn zodpovědným za smrt řady manifestantů během tzv. paraguayského března 1999, jež tehdy zastřelili jeho stoupenci. K výročí událostí z roku 1989 se vyjádřil i bývalý politický vězeň a sociolog José Nicolás Morínigo, podle nějž rok 1989 nebyl „revolucí“, nýbrž pučem, jelikož „režim pokračoval s trochu jinou koncepcí až do dubna 2008 (datum zvolení současného levicového prezidenta Luga – pozn. aut.)“. Demokracie po roce 1989 tak podle něj měla sloužit zachování stejného systému. Jedinou zásadní změnou byl Stroessnerův odjezd do brazilského exilu. S tímto hodnocením souzní teze paraguayské levice, která vidí začátek opravdového přechodu k demokracii až ve zvolení levicového kněze Luga. Podle ní se totiž i po roce 1989 „kriminalizoval a penalizoval sociální boj, dělníci a rolníci byli pronásledováni… jako delikventi a přes sto rolníků bylo zavražděno“. Nyní levicové organizace požadují, aby byli trestáni viníci „stroessnerovské genocidy, která ještě dnes zůstává kryta imunitou“ a „chráněna zkorumpovaným a diktátorským soudním systémem“. Oslavy výročí převratu také přispěly do současné politické debaty tím, že znovu rozvířily otázku možného znovuzvolení prezidenta Luga do funkce. Právě současný opozičník Lino Oviedo se při vzpomínkové akci podobným nápadům vysmál s tím, že prezident prý „ještě ani nezahřál své křeslo“, a připomněl, že „Stroessner byl u moci 35 let“. Dodejme, že zemřel před třemi lety v brazilském exilu.
„Zabíjet a umírat pro Hugo Cháveze“, hlásal 26. ledna titulek ve španělském El Paísu. Reportážně pojatý článek se věnuje aktivitám paramilitární provládní organizace La Piedrita (Kamínek), která působí po léta v caracaské čtvrti, pojmenované prostě „23. leden“. V tento den v roce 1958 vyvrcholil sled povstání a manifestací, jenž ukončil vládu proamerického diktátora Marcose Péreze Jiméneze, přičemž na jeho sesazení měli nemalý vliv studenti. La Piedrita je skupinou asi 50 mužů, kteří kontrolují velmi chudou čtvrť stejného jména. Slouží jim jako svého druhu výcvikový tábor. Ačkoli nejde o jedinou ozbrojenou organizaci podobného typu v zemi, La Piedrita je dnes díky svým akcím rozhodně nejznámější a oprávněně nejobávanější. Podle deníku plní do určité míry policejní úkoly, ale současně tlačí na odpůrce Chávezovy vlády. Její členové tak nechávají explodovat dýmovnice v sídle vatikánské legace, ohrožují pracovníky opozičních médií, třeba vlivné soukromé televize Globovisión, či s vládou nesouhlasící poslance. Za „vojenské cíle“ skupina označila především soukromá média. Jak řekl reportérce deníku vůdce organizace Valentín Santana: „Oni otevřeně konspirují proti bolívarovské revoluci… Pokud je ulovíme, tak si buď jistá, že je popravíme.“ Santana je přitom současně bezpečnostním pracovníkem hlavní venezuelské univerzitní instituce, Universidad Central de Venezuela (UCV), jejíž studenti jsou dnes nejviditelnějším opozičním hnutím proti Chávezově vládě. UCV přitom historicky byla centrem radikální levice a lidé z paramilitárních skupin s částí studentů spolupracovali. Tyto časy již ale minuly, což Santana prý respektuje. Reportérce El Paísu řekl, že studentům vzkázal: „Zkuste si se mnou něco a já vám utrhnu hlavu.“ Chávezova vláda má k této samozvané skupince ambivalentní vztah. Policie ji de facto respektuje a nevstupuje do její zóny. Sám prezident ji pak jednou označil za „teroristy“, ale nedávno jí zase poděkoval – jako jednomu z kolektivů zapojených do jeho kampaně za změnu ústavy (ta by mu měla umožnit znovuzvolení hlavou státu). Ministr vnitra její akce omlouvá a tvrdí, že La Piedrita by se neměla „stigmatizovat“. Ombudsmanka a vládní poslankyně však požaduje vyšetřování útoků na studentské protestní pochody, jelikož „volební boje se vyhrávají hlasy, nikoli kulkami“. Velitel Santana má na situaci následující pohled: „Když mluvím o něčím zabití, mluvím o nepříteli. Tito carajos nás donutili se takto aktivizovat. V prvních pěti letech byla La Piedrita čistě kulturní záležitostí. Avšak pravice začala postupovat. Zabili mi syna, pravice ho zabila. To nás donutilo se vycvičit, připravit. Když mi vzali syna, tak se část mého já změnila v monstrum.“ Je zřejmé, že aktivity těchto „nátlakových skupin“ a bojůvek výrazně mění atmosféru politického střetu ve Venezuele. Tolerance (pokud bychom nemluvili přímo o podezření z koordinace) těchto skupin částí vládní elity z nich činí faktor snižující zbylé demokratické a pluralitní tendence „bolívarovské revoluce“. Zdá se dost možné, že se Hugo Chávez již naplno vydal obdobnou cestou, kterou před více než půl stoletím sledoval třeba argentinský generál a prezident Juan D. Perón.