William Burns

Temná povídka autora Divokých detektivů nás zavádí do domu, v němž má muž chránit dvě ženy před vrahem. Nejedná se ale o detektivní příběh. Spíše jde o rozmarné hnutí osudu, který splývá s neštěstím.

Tenhle příběh vyprávěl William Burns z Ventury v jižní Kalifornii mému kamarádovi Panchovi Mongemu, policistovi ze Santa Teresy v Sonoře, a ten ho zas dál předal mně. Podle Mongeho byl Američan kliďas a nikdy neztrácel nervy, ovšem následující vyprávění je s tímto tvrzením zjevně v rozporu. Mluví Burns:

Bylo to smutné období mého života. V práci se nedařilo. Svrchovaně jsem se nudil, já, který jsem se nikdy dřív nenudil. Chodil jsem se dvěma ženami. Na to si zřetelně vzpomínám. Jedna byla spíš veteránka, mého věku, druhá skoro ještě dítě. I když někdy obě působily jako nemocné zahořklé stařeny a jindy zase jako dvě holčičky, které baví jenom si hrát. Věkový rozdíl nebyl takový, aby je člověk mohl považovat za matku a dceru, i když skoro. Ostatně takové věci může člověk jen předpokládat, nikdy se neví. Tyhle dvě ženy měly zkrátka dva psy, jednoho velkého a druhého malého. A já jsem nikdy nevěděl, který pes patří které ženě. Tehdy spolu bydlely v domě na samotě u horského městečka, na místě, kam se jezdí na letní rekreaci. Když jsem se o tom někomu zmínil, příteli nebo známému, že tam budu nějakou dobu bydlet, doporučil mi, abych si s sebou vzal rybářský prut. Další mi vykládal o obchodech a bungalovech, báječný život, odpočinek pro hlavu. Jenže já s nimi nejel na dovolenou, ale abych je hlídal. Proč po mně chtěly, abych je hlídal? Prý existuje nějaký chlap, který jim chce ublížit. Říkaly mu vrah. Když jsem se jich zeptal na motiv, nevěděly, co říct, nebo možná raději nechtěly, abych o tom něco věděl. Takže jsem si o tom pomyslel svoje. Mají strach, domnívají se, že jim něco hrozí, možná to všechno je jen planý poplach. Ovšem já tam nebyl od toho, abych někomu něco vyvracel, tím méně, když mi šlo o práci, a tak jsem usoudil, že po měsíci dojdou ke stejnému závěru samy. Takže jsem s nimi a s jejich psy odjel do hor a ubytovali jsme se v domě ze dřeva a z kamenů, plném oken, možná jsem ještě nikdy na žádném domě tolik oken neviděl, každé jinak velké, všechna náhodně rozmístěná. Zvenčí to podle oken vypadalo, že dům má tři patra, ačkoli ve skutečnosti měl jenom dvě. Zevnitř, zejména v obýváku a v některých pokojích v přízemí, to vyvolávalo pocit nevolnosti, poblouznění, šílenství. V pokoji, který mi přidělily, byla okna jen dvě, nepříliš velká, horní se téměř dotýkalo stropu, spodní nebylo ani čtyřicet centimetrů od podlahy. Nicméně žilo se tam příjemně. Starší žena každé dopoledne psala, ale nezavírala se přitom, jak prý dělávají spisovatelé, nýbrž si roztahovala přenosný počítač na stole v obýváku. Mladší žena se věnovala zahradničení, hrála si se psy a povídala si se mnou. Vařil jsem většinou já, a ačkoli nejsem žádný skvělý kuchař, moje jídla chválily. Mohl bych tak prožít celý život. Ale jednoho dne se ztratili psi a já je vyrazil hledat. Vzpomínám si, že jsem jen s baterkou prošel blízký les a nahlédl do zahrad neobydlených domů. Nikde jsem je nenašel. Když jsem se vrátil domů, ženy se na mě dívaly, jako bych za zmizení psů mohl já. A tehdy vyslovily jedno jméno, vrahovo jméno. To ony mu tak od začátku říkaly. Nevěřil jsem jim, ale vyslechl jsem, co mi potřebovaly povědět. Mluvily o školních láskách, ekonomických potížích, nahromaděné zášti. Nešlo mi do hlavy, jak se vzhledem k věkovému rozdílu mohly obě ve škole stýkat se stejným mužem. Ale víc mi říct nechtěly. Tu noc navzdory předchozím výčitkám jedna přišla do mého pokoje. Nerozsvítila, já byl rozespalý a nakonec jsem nezjistil, která to byla. Když jsem se s prvními paprsky svítání vzbudil, byl jsem sám. Toho dne jsem se rozhodl zajet do městečka a navštívit muže, kterého se bály. Požádal jsem je o jeho adresu a přikázal jsem jim, ať se zavřou doma a nehnou se odtamtud, dokud se nevrátím. Sjel jsem do městečka dodávkou starší ženy. Těsně před obcí jsem na opuštěných pozemcích na místě bývalé konzervárny zahlédl psy a zavolal na ně. Přiběhli s poslušným výrazem a vrtěli ocasem. Naložil jsem je do dodávky, mé obavy z předešlého večera mi přišly k smíchu a rozhodl jsem se projet se po městečku. Nevyhnutelně jsem se přiblížil k adrese, kterou mi daly ženy. Řekněme, že se ten chlap jmenoval Bedloe. Měl v centru krámek, obchod pro turisty, kde prodával všechno možné, od rybářských prutů po kostkované košile a čokoládu. Chvilku jsem bloumal mezi regály. Muž vypadal jako filmový herec, nemohlo mu být víc než pětatřicet let, byl urostlý, měl černé vlasy a četl si noviny rozložené na pultu. Na sobě měl plátěné kalhoty a košili. Obchod mu musí dobře vynášet, leží ve středu městečka na ulici, po níž jezdí auta i tramvaje. Zboží je tu drahé. Chvíli jsem si prohlížel ceny a zboží. Na odchodu jsem měl nevím proč dojem, že ten chudák je ztracený. Neušel jsem ještě ani deset metrů a všiml jsem si, že mě sleduje jeho pes. Až do té chvíle jsem si jeho přítomnost v obchodě neuvědomil, byl to velký černý pes, možná nějaký kříženec německého ovčáka a jiné rasy. Já psa nikdy neměl, netuším, proč občas udělají zrovna tohle a ne něco jiného, jisté však je, že Bedloeův pes šel za mnou. Samozřejmě jsem se pokoušel přinutit psa k návratu do krámu, ale neposlouchal mě. Tak jsem se vydal zpátky k dodávce se psem po boku, a v tu chvíli jsem uslyšel hvízdnutí. Majitel krámu stál vzadu a hvízdal na svého psa. Neobrátil jsem se, ale vím, že vyšel ven a hledal nás. Zareagoval jsem automaticky, bez přemýšlení: snažil jsem se, aby mě neviděl, aby nás neviděl. Vzpomínám si, že jsem se schoval, se psem u nohy, za tramvaj tmavě červené barvy, jakou má zaschlá krev. Když jsem se cítil nejvíc v bezpečí, tramvaj se rozjela a z protějšího chodníku mne nebo svého psa uviděl obchodník a začal na mě mávat, mohlo to znamenat, že mám vzít psa do náruče nebo ho oběsit nebo také že se odtamtud nemám ani hnout, než přejde ulici. Což bylo přesně to, co jsem neudělal, otočil jsem se k němu zády a ztratil jsem se v davu, zatímco on křičel něco jako stůjte, můj pes, příteli, můj pes. Proč jsem se takhle zachoval? Nevím. Jisté je, že obchodníkův pes šel poslušně za mnou až na místo, kde jsem měl zaparkovanou dodávku, a sotva jsem otevřel dveře, než jsem stihl zareagovat, skočil dovnitř a nedal se nijak vystrnadit. Když mě ženy viděly vracet se s třemi psy, neřekly nic a jen si se zvířaty hrály. Obchodníkův pes jako by je znal odjakživa. Ten večer jsme si povídali o všem možném. Nejdřív jsem jim vyprávěl, co se mi stalo v městečku, pak ony mluvily o své minulosti a o své práci, jedna byla učitelka, druhá kadeřnice, obě už svá zaměstnání opustily, jen občas se prý starají o problémové děti. V nějaké blíže neurčené chvíli jsem se přistihl, jak říkám, že dům se musí nepřetržitě hlídat. Ženy na mne pohlédly a s úsměvem přikývly. Zalitoval jsem, že jsem to řekl. Pak jsme se najedli. Ten večer jsem nevařil já. Rozhovor skomíral, až se rozplynul v ticho rušené jen našimi čelistmi, našimi zuby a pobíháním psů venku kolem domu. Později jsme začali pít. Jedna z žen, už si nepamatuji která, mluvila o kulatosti Země, o zachování, o hlasech lékařů. Já myslel na něco jiného a nevěnoval jsem jí pozornost. Předpokládám, že měla na mysli indiány, kteří kdysi obývali svahy těchto hor. Už jsem to nemohl déle vydržet a vstal jsem, sklidil ze stolu a zavřel se v kuchyni, abych umyl nádobí, ale i tam jsem je dál slyšel. Když jsem se vrátil do obýváku, mladší žena ležela na pohovce, napůl přikrytá dekou, a druhá teď mluvila o nějakém velkém městě, jako by vychvalovala život ve velkém městě, ale ve skutečnosti se mu vysmívala, což jsem poznal, protože chvílemi se obě smály. Nikdy jsem humor těch žen nepochopil. Líbily se mi, vážil jsem si jich, ale jejich smysl pro humor mi zněl falešně, nuceně. Láhev whisky, kterou jsem sám po večeři otevřel, byla z poloviny prázdná. To mě zarazilo, neměl jsem v úmyslu se opít, nechtěl jsem, aby se opily a nechaly mě samotného. Takže jsem si k nim přisedl a řekl jim, že bychom měli vyřešit pár věcí. Jakých věcí? zeptaly se s předstíraným překvapením, nebo možná byly opravdu trochu překvapené. Dům má příliš mnoho slabých míst, řekl jsem jim. To musíme vyřešit. Vypočti je, řekla jedna z nich. Dobře, já na to, a začal jsem vzdáleností od města a opuštěností, ale brzy jsem postřehl, že mě neposlouchají. Dělaly, jako by mě poslouchaly, ale neposlouchaly. Kdybych byl pes, pomyslel jsem si uraženě, braly by mě tyhle ženy vážněji. Později, když jsem si uvědomil, že ani jeden z nás tří nemůže usnout, mluvily o dětech a z jejich hlasů se mi svíralo srdce. Už jsem v životě viděl různé děsivé věci, zločiny, před jakými couvnou tvrdí chlapi, ale když jsem té noci poslouchal ty ženy, srdce se mi svíralo, až se mi scvrklo téměř v nic. Chtěl jsem to zarazit, chtěl jsem vědět, jestli vzpomínají na vlastní dětství nebo mluví o skutečných dětech, dětech, které jsou ještě dětmi, ale nemohl jsem. Jako bych měl hrdlo stažené obvazy a plné sterilních gáz. Najednou mě uprostřed rozhovoru či dvojhlasého monologu přepadla předtucha a obezřetně jsem přistoupil k jednomu oknu salonu, maličkému absurdnímu okénku podobnému světlíku, v rohu, příliš blízko k hlavnímu oknu, než aby mohlo mít nějaký účel. Vím, že v posledním okamžiku se na mě ženy podívaly, uvědomily si, že se něco děje, já jsem stihl jenom dát jim znamení, aby mlčely, ukazováček na ústa, a pak jsem rozhrnul závěs a na druhé straně jsem spatřil hlavu Bedloea, hlavu vraha. To, co následovalo, je zmatené. Je to zmatené, protože panika je nakažlivá. Vrah, to jsem hned poznal, začal obíhat kolem domu. Ženy a já jsme běhali uvnitř. Dva okruhy: on, hledající vchod, nejspíš okno, které jsme nechali otevřené; ženy a já, ověřující, zda jsou zamčené dveře, zavírající okna. Vím, že jsem neudělal, co jsem měl: měl jsem jít do svého pokoje, vzít zbraň a toho muže zlikvidovat. Místo toho jsem začal myslet na to, že nejsou doma psi, a přát si, aby se jim nic nestalo, fena byla březí, to si myslím vybavuji, nejsem si jistý, někdo mi něco takového říkal. Každopádně v tu chvíli jsem v plném běhu slyšel, jak jedna žena říká: Ježíši, fena, fena, a pomyslel jsem na telepatii, pomyslel jsem na štěstí, dostal jsem strach, že ta, která to řekla, ať už to byla kterákoli, vyjde ven hledat fenu. Naštěstí ani jedna nenaznačila, že by chtěla vyjít ven. Ještě že tak. Ještě že tak, pomyslel jsem si. Právě v tu chvíli (na to nikdy nezapomenu) jsem vešel do jednoho pokoje v přízemí, který jsem neznal. Byl podlouhlý a úzký, tmavý, osvícený jenom měsícem a tlumeným světlem od lamp u vchodu. A v té chvíli jsem věděl, s jistotou podobnou děsu, že mě tam zavedl osud (nebo neštěstí, což je v tomto případě totéž). V pozadí za oknem jsem viděl siluetu prodavače. Skrčil jsem se, stěží ovládaje třas (chvěl jsem se po celém těle a tekly po mně potoky potu), a vyčkával jsem. Vrah otevřel okno se snadností, která mě překvapila, a tiše vklouzl do místnosti. V ní stály tři úzké dřevěné postele s nočními stolky. Několik centimetrů nad čely postelí jsem spatřil zarámované reprodukce. Vrah se na okamžik zarazil. Slyšel jsem jeho dech, vzduch mu vcházel do plic se zdravým chrčením. Potom poslepu tápal mezi stěnou a spodkem postelí přímo k místu, kde jsem ho očekával. Pochopil jsem, že mě neviděl, zdálo se mi to neuvěřitelné, poděkoval jsem v duchu štěstěně, a když se ke mně přiblížil, popadl jsem ho za nohy a podrazil mu je. Na podlaze jsem ho zkopal s úmyslem co nejvíc mu ublížit. Tady je, tady je, zavolal jsem, ale ženy mě neslyšely (ani já jsem je v tu chvíli neslyšel pobíhat) a neznámý pokoj mi náhle připadl jako obraz mého mozku, jediný dům, jediná střecha. Nevím, jak dlouho jsem tam zůstal a bušil do ležícího těla, jen si vybavuji, že někdo za mnou otevřel dveře, slova, jejichž smysl jsem nepochopil, ruku na svém rameni. Pak jsem zase osaměl a přestal jsem mlátit. Chvíli jsem nevěděl, co mám dělat, cítil jsem se omámený a unavený. Nakonec jsem se vzchopil a odvlekl tělo do obýváku. Tam jsem našel ženy, jak sedí těsně vedle sebe na pohovce, téměř se objímaly (ale neobjímaly se). Nevím, proč mi něco v té scéně připomnělo narozeninovou oslavu. V jejich pohledech jsem objevil neklid, jiskru strachu, avšak ne kvůli tomu, co se právě stalo, ale kvůli tomu, v jakém stavu jsem zanechal zmláceného Bedloea. A právě kvůli jejich pohledům nechávám tělo sklouznout na koberec, dopouštím, aby mi vyklouzlo z rukou. Bedloeův obličej byl zakrvácená maska, syrově zvýrazněná světlem v obýváku. Tam, kde býval nos, zela jen rudá krvavá hmota. Hledal jsem, jestli mu tluče srdce. Ženy na mě hleděly bez sebemenšího pohybu. Ten chlap je mrtvý, řekl jsem. Než jsem vyšel před vchod, zaslechl jsem, jak si jedna povzdechla. Vykouřil jsem si cigaretu a díval se na hvězdy, myslel jsem přitom na vysvětlení, které posléze budu muset poskytnout úřadům ve městě. Když jsem se vrátil dovnitř, klečely u mrtvoly a svlékaly ji, nedokázal jsem potlačit výkřik. Ani se na mě nepodívaly. Myslím, že jsem vypil skleničku whisky a znovu vyšel ven, myslím, že jsem si vzal láhev s sebou. Nevím, jak dlouho jsem tam zůstal a kouřil a pil, abych ženám poskytl čas dokončit práci. Pomalu jsem si začal dávat zpětně dohromady fakta. Vybavil jsem si muže, který se na mě díval oknem, vzpomněl jsem si na jeho pohled, a teď jsem poznal strach, vybavil jsem si ho, když ztratil svého psa, a nakonec jsem si ho vybavil, jak čte noviny vzadu ve svém obchodě. Také jsem si vybavil světlo předchozího dne a světlo uvnitř obchodu a světlo u vchodu viděné zevnitř z místnosti, kde jsem ho zabil. Pak jsem se věnoval pozorování psů, kteří také nespali a pobíhali z jednoho konce dvora na druhý. Dřevěný plot byl místy děravý a někdo ho bude muset někdy opravit, pomyslel jsem si, ale ten někdo nebudu já. Na druhé straně hor začínalo svítat. Psi si přiběhli ke vchodu pro pohlazení, možná unavení z dlouhých nočních hrátek. Jen ti dva jako dřív. Zahvízdal jsem na dalšího, ale neobjevil se. Když jsem se poprvé otřásl zimou, osvítilo mě. Mrtvý muž nebyl žádný vrah. Ten pravý, skrytý na nějakém dalekém místě, nebo možná osud, nás oklamal. Bedloe nechtěl nikoho zabít, hledal jen svého psa. Chudák nešťastný, pomyslel jsem si. Psi se znovu začali honit po dvoře. Otevřel jsem dveře a podíval se na ženy, neměl jsem sílu vkročit do obýváku. Bedloeovo tělo bylo už zas oblečené. Dokonce lépe oblečené než předtím. Chtěl jsem jim něco říct, ale přišlo mi to zbytečné a vrátil jsem se ke vchodu. Jedna žena vyšla za mnou. Teď se musíme zbavit mrtvoly, řekla za mými zády. Ano, přisvědčil jsem. Potom jsem pomohl naložit Bedloea dozadu do dodávky. Vyrazili jsme do hor. Život nemá smysl, řekla starší žena. Neodpověděl jsem, vykopal jsem hrob. Po návratu, zatímco se sprchovaly, jsem vyčistil dodávku a pak si sbalil. Co teď budeš dělat? zeptaly se mě, zatímco jsme snídali v podloubí u dveří a pozorovali oblaka. Vrátím se do města, řekl jsem jim, navážu na vyšetřování přesně v bodu, kde jsem se ztratil.

O šest měsíců později, končí vyprávění Pancho Monge, byl William Burns zavražděn neznámými pachateli.

Ze španělského originálu William Burns, zveřejněného v souboru povídek Llamadas telefónicas (1997), přeložila Anežka Charvátová.