Vážená a milá Lori. Jestli se neurazíš, budu Ti tykat. My Tě totiž dnes všichni známe hlavně jako sedmnáctiletou dívku z Truhlářské ulice. Ano, už tušíš, že zas bude řeč o Tvém dávném milenci Ignáci Máchovi. S jeho, jak se neúnavně traduje, uhrančivýma očima a vznětlivou povahou; jednou něžný, pak zas krutý a jízlivý, málem rád, že Tě může rozplakat. Ty o našich věčných dohadech ovšem víš své. O panu Máchovi se nicméně stále mluví, dokonce s přibývajícími léty víc a nejhůř letos, kdy od jeho narození uplynulo dvě stě let. A mluví-li se o něm, zákonitě dojde i na Tebe. Na internetu jsem třeba našel báseň celou věnovanou Tobě. Jedna slečna se v ní, představ si a zároveň promiň, chce stát konečky Tvých prstů, dokonce hroty Tvých bradavek, jež „vzácná dlaň kdysi hladila“. A tvrdí: „Závidím Ti hlavně to, žes byla jeho múzou…“ O Tvých pocitech ani verš.
Jistě se ale ptáš na ten internet. No, to je… Zkrátka obří kniha, dokonce s obrázky, mapami, videi. Jen vůbec nemá stránky, aby se daly obracet. Zato ji má každý doma… Ne, nemluvím v hádankách. Těžko se to vysvětluje, ale jde o vcelku obyčejnou věc, dokonce banální. Vidíš, to bys mi mohla přes staletí prozradit: užívalo se tehdy slovo banální? My jsme totiž dnes stiženi banálním. Dnes jet do Benátek či vylézt na Sněžku je docela banální. Na hradech vybírá se banální vstupné, na YouTube (to Ti pak vysvětlím) se z banality bezděky, ale nezadržitelně rodí velké téma. Lidé, aby se vytrhli z banality, vytvořili zábavní průmysl, cestovní ruch, mediální infotainment, jenže nakonec právě tyto věci se staly nejbanálnějšími. Láska/páska – dnes nejbanálnější rým. Nevím, jak se Ti zdál Ignácův Máj. Ale kdybys dnes četla třeba skladbu Jám Lubora Kasala, přišla by Ti jako psaní z cizí planety. Přitom zrovna tahle báseň vznikla z lásky k Máji Tvého Ignáce a jde o jeden velký pláč nad naší dnešní banalitou, kdy Máj je tak akorát jméno obchodního domu.
Někdo by pomyslel, že bys mohla něco o banalitě vědět, kdyžs měla na Betlémském náměstí ten niťařský krámek. Já ale říkám, že obyčejnost a banalita ještě nejsou to samé. Banalita se děje až nám, v době zmasovění všeho. Vidíš – niťařství. Sto let po tom Tvém vstoupí jedno podobné do dějin. Rozpoutá se kolem něj „banální“ tragédie, sepsaná Ladislavem Grosmanem a později zfilmovaná pod jménem Obchod na korze. Ale to odbíhám. Buď ráda, že nevíš, o co jde.
Když o Tobě, Lori, padne zmínka, tak vždy něco jako: prostá, nezkušená, naivní, bezvýrazná, obyčejná, dokonce malá… Anebo: porodila mu (básníkovi) syna. Vlastně Ti píšu proto, abych Tě uprostřed podobných řečí ujistil, že vše lze vidět i jinak. Že ne všichni Tě dnes vnímáme jen jako prostoduchý (či dráždivě skandální) básníkův přívěšek, kohosi prostředního, od něhož se teprve odráží lesk básníkova génia. Považ, že o Tobě napsali třeba toto: „Ty jsi se vdala, Lori?/ Jaks mohla, když tě milovala hvězda!?/ Když rudý Aldebarán své koksové pece,/ ramena protuberancí, plamenné rozeklany svého jazyka,/ v prázdnotách lačnícího po spočinutí na jahodě jistiny –/ vztahoval na tebe!?/ Že si přec nepokazíš život – tak sis uboze šeptala, sotvaže jeho hořící chochol/ splynul s ohněm litoměřického mlýna,/ ale tos nedomyslila,/ že z popela schrány co nevidět/ vzlétne oranžový fénix…“ A dál: „Cožpak tím,/ že ti paprika rozvázal sukni a střevíce zul filistr, sis život zachránila? Co totiž – ani ne drtný došek, zatímco předtím/ objímalas libanonský cedr –“ Paprikou a drtným doškem míněn jest nejspíš policejní oficiál František Sieh, jenž se zastal Tvého otce a potom sis ho vzala, časem šli jste až do Krakova a Lvova. A ten jistý slavný český básník Ti spílá dál: „Ubohá Lori! Paňmaminko… Matrono!“ Být mladší, tak toho Ivana Diviše vyzvu na souboj. Nebo snad svou báseň už tehdy, začátkem let šedesátých, myslel nějak „na druhou“? Sotva; člověk si však, milá Lori, dnes není jist. V mých očích jde o patetický blábol, jehož povýšeneckému vzteku ses prostě připletla do cesty. Báseň mi připomíná vzpomínku Jaroslava Seiferta (z knihy Všecky krásy světa) na pohřeb Jiřího Wolkera. Matka zesnulého básníka tam přede všemi požádala mladičkou Wolkerovu milou, aby na básníkovu památku již navždy zůstala nedotčenou (!). Děsné, když se z vzletných absolutistických představ o poezii stane železná panna.
A tak Ti, Lori, píšu drobný bríf, abych Tě ujistil, že si dovedu představit i oficiála Sieha coby zdatného milence, navíc Tě možná netrápil a hlavně – co je nám po tom. Rád si představuji, že jste měli krásná léta v Krakově, roky, o nichž nic nevíme a tak to má být (i když zvědaví být nepřestanem). Dopisy se píší všelijaké. JUDr. Franz Kafka třeba (nakonec nevím, kdo z nich byl víc existencialista, víc romantik – on, nebo Tvůj Ignác?) napsal šedesátistránkový, nikdy neodeslaný dopis svému otci. V něm do závratných detailů s výčitkou pitvá svůj vztah k otci, z jehož obřího stínu po většinu života nevyvázl. O půl století později sepsala jihoafrická držitelka Nobelovy ceny Nadine Gordimerová za mrtvého otce odpověď. Její Dopis od otce je brutální, ale vtipná a po svém trefná obhajoba robustního, udřeného, realistického otce proti synovské neurastenii. Česky před lety vyšel v Lettre Internationale. Po jeho přečtení jsem Kafku syna nepřestal milovat, jen mi navíc začal být blízký i Kafka otec.
Ještě že Jaroslav Seifert o tobě psal jinak. On věděl, že i Tys měla svou slast a radost, byť o nich v Ignácově deníku nic. A že ti dlužíme život posněžený prchavostí a důvěrností, jež Ti bereme zbožštěním dávného milého. „Když v noci padá na Petřín sníh,/ Mácha se zrána dívá/ do kytice sněhobílých růží/ obestřených milostným závojem./ Kovový šeřík je básníkův,/ ale ta kytice patří jeho milence./ Ubohá Lori!“
Ubohá – snad jen v našich očích.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.