Na této stránce byly každý měsíc uveřejňovány ukázky z děl dvanácti autorů, kteří získali Cenu Evropské unie za literaturu v roce 2009. Na letošním říjnovém frankfurtském knižním veletrhu už byli oznámeni i letošní laureáti. Do roku 2011 budou oceněni spisovatelé z každé z 35 zemí účastnících se programu EU Kultura, příští rok dojde i na Českou republiku. Uvádíme poslední ukázku, tentokrát z knihy chorvatské laureátky Ledová dívka a jiné pohádky. Tím seriál v A2 končí.
Ledová dívka
Kdysi dávno, dočista dávno, v jednom malém a docela neznámém království žila dívka celá z ledu. Neměla rodiče nebo aspoň žádné nikdy nepoznala. Neměla ani přátele, protože byla příliš chladná, aby si s ní někdo vydržel hrát.
Žila ve sněhobílé chaloupce na špičce hory z hvězd a sněhu. Každého rána vycházela z chaloupky a pozorovala slunce. Nemohla se dívat moc dlouho, aby neroztála.
Na sousední hoře žil nafoukaný král s rodinou: zlou královnou a jediným synem. Princ byl mladý, čestný a krásný jako slunce. Pravý opak zlých a ošklivých rodičů. Jednoho dne se šel projít, a jak už to tak bývá, potkal dívku. Okamžitě se do ní zamiloval. Byla bílá a krásná jako led. Dennodenně po východu slunce se chodil dívat, jak pozoruje slunce. Na královský dvůr se pak vracel nezvykle šťastný. To rodičům začalo vadit, a tak se rozhodli zjednat nápravu.
Vydali se k vesnickému čaroději, jejich ubohému služebníku. Čaroděj byl šedivý jako myš, tenký jako proutek a z krví podlitých očí mu čišela zloba. Když ve dveřích spatřil královský pár, uklonil se tak hluboce, jak to patolízalové dokážou. Ale nebyl to čaroděj ledajaký. Dokázal velmi zvláštním způsobem vyjevit pravdu. Vzal dvě hliněné nádoby, jednu naplnil vínem, druhou mlékem, a potom přeléval tekutiny z jedné do druhé tak dlouho, dokud uvnitř nespatřil pravdu. Čaroděj tedy vykonal své kouzelnické umění a potom králi s královnou řekl: „Vaše problémy se vyřeší. Ta, do níž se zamiloval váš princ, se přátelí s koněm.“
Neuspokojeni odpovědí vrátili se král s královnou zpět do paláce, přičemž vůbec nepochopili, co chtěl čaroděj svými slovy říct.
Tou dobou vyrazil mladý princ za ledovou dívkou, jenže cestou potkal zvláštní osobu. Byla celá zakuklená, šedá jako myš a z rudých očí jí vyzařovalo neurčité světlo. Princ byl ještě mladý a nezkušený, takže nedokázal rozpoznat, že je to zlobné světlo. Přistoupil tedy k osobě, jež se mu představila jako kočovný obchodník kouzelnými lektvary. A tak si princ, přestože nevěřil v kouzelnou moc takových nápojů, jeden koupil. Chtěl tím osobě jen pomoct. Jakmile si koupil tmavorudou lahvičku, osoba zmizela. Když potom princ dostal hroznou žízeň, přihnul si z lahvičky a v tom okamžiku se proměnil v koně.
Princ-kůň dnem nocí cválal po kopcích a po horách. Cítil se osaměle a byl vyděšený. Až jednoho jitra spatřil malou ledovou princeznu, jak pozoruje slunce. Osmělil se a vydal se k ní. Teď, když byl koněm, si to konečně mohl dovolit. Dívce se hřebec velmi zalíbil, a tak si s ním začala hrát. Radost jim vydržela celý den, ale stalo se neštěstí. Když byla hra v nejlepším, podklouzlo hřebci kopyto a dívku na místě rozdrtil. Kůň v úžasu zařehtal, odcválal a už ho nikdo nikdy nespatřil.
Zanedlouho přišla i Smrt. Byla bílá jako sníh. Poklekla u rozházených ledových střípků, posbírala je a odnesla do svého podzemního království. Po dívce nezůstalo zhola nic, jako by nikdy nebyla.
Kolemjdoucí pocestní se vždy jen zeptali: „Kdo žije v té sněhobílé chaloupce na vrcholu hory z hvězd a sněhu?“ A ozvěnou se jim neslo: „Nikdo. Je to už moc dávno.“
Bílý
Když zemře klaun, jeho červený nos se promění v hvězdu. (Společně pak tvoří souhvězdí Velkého komedianta, které je vidět pouze z druhé strany severu.) Zatímco nos září nocí, klaunova nesmrtelná duše odletí do Země Měsíce, kde odpočívá od šprýmů…
Kdysi dávno někde v poušti se potloukal docela mladý a úplně bezejmenný klaun. Neměl domov, dokonce ani takový, který by všude tahal s sebou. Všechno, co měl a co mu v poušti bylo k užitku, byla píšťala, s níž přivolával ptáky. Měl také veliký koš, v němž opatroval své ne zrovna vděčné publikum – velikého sivého kocoura Aurora.
A tenhle bezejmenný klaun se den za dnem protloukal pouští a hledal, koho by rozesmál. Kohokoli, jehož smích by byl skutečný. Auror se smát neuměl. Neuměl ani mluvit a nebyl ani moc dobrý přítel. Nejlepším pouštním publikem tak byli ptáci, které klaun přivolával píšťalou. Často se mu zdálo, že v jejich cvrlikání slyší dětský smích, což ho činilo šťastným.
Jednoho dne, zatímco seděl na své oblíbené duně a čekal na východ slunce, vytáhl klaun píšťalu a v naději, že přiletí ptáci, začal hrát svou nejhezčí melodii. Jenomže ptáci toho dne nepřilétli, bylo na ně příliš brzy. Přilétají až se sluncem. Koneckonců i Auror ještě dřímal v koši. Jen jeden barevný a nijak zákeřný pouštní had se přikradl ke klaunovým zádům, aby si poslechl koncert. Ve chvíli, kdy klaun dospěl k nejkrásnější pasáži písně, had ho nerad, vlastně náhodou uštknul a klaun v mžiku usnul.
Po ptácích nadále ani slechu, od přírody líný Auror se v koši také nehnul. A had se odplazil, jako by se nic nestalo.
A klaun? Jeho červený nos se vznesl mezi hvězdy a září teď nejjasněji z celého souhvězdí. Na písku zůstalo ležet oblečení, jehož barvy časem vyblednou pod paprsky slunce.
V Zemi Měsíce od svých šprýmů odpočívá nesmrtelná duše bezejmenného klauna, který až teď… hle!… získal jméno – Bílý.
Tma
Kdysi dávno, dočista dávno, když ještě rozdíl mezi dnem a nocí nebyl nijak závratný, žil v Šeptající zemi stařec, jehož jediným pokladem byly tři dcery. Byli chudí a žili velice skromně v malé kolibě na vrcholu kopce. Daleko od nejbližší vesnice.
Byla zima a blížily se narozeniny všech dcer. Stařec neměl peníze a přemýšlel, jak by je mohl obdarovat. Vydal se do vesnice v naději, že třeba nalezne, co by jim mohl dát. Cestou potkal starou čarodějnici a poprosil ji o pomoc. Slíbila mu, že pomůže. Měla však jen dva dary: stříbrnou krabičku a zelený prsten, který z dalekých hor přinesli dva majestátní orlové. Oba dary čarodějnice věnovala starci. Jediné, co po něm chtěla nazpět, byl slib, že je starcovy dcery budou hlídat jako oko v hlavě. V opačném případě je stihne strašlivý trest. Stařec čarodějnici slíbil, že na dary dá pozor. Domů se však vydal smutnější než kdy dřív, protože si uvědomoval, že své nejkrásnější dceři Tmě stále nemá, co by dal.
Proto se při návratu domů zastavil u Kamenné řeky, kde našel malého kamenného úhoře. Byl nádherný, a tak se stařec rozhodl, že ho dá Tmě. Když po příchodu do koliby daroval nejstarší dceři stříbrnou krabičku, sotva pokrčila rameny. Prostřední dal zelený prsten, ta jen bezděčně poděkovala. Tmě daroval kamenného úhoře. Byla tak šťastná, že jí sestry ihned začaly závidět.
Jednou večer, když Tma spala, rozhodly se zlomyslné sestry, že jí kamenného úhoře ukradnou. Záhy se jim povedlo tu darebárnu provést. Když se ovšem začaly o svůj lup přetahovat, úhoř jim spadl na zem a na místě ožil. Vyplašené sestry utekly do svých pokojů, ale úhoř se vydal za nimi.
Hladový úhoř žil tak dlouho v kameni, že nyní pozřel vše, co mu přišlo do cesty. A tak snědl i stříbrnou krabičku a zelený prsten.
Stará čarodějnice ihned zjistila, co se stalo. Čarodějnice se totiž vždy všechno nějak dozvědí. Nedbalost dcer ji strašlivě rozlítila, a tak se rozhodla ztrestat je strašlivou kletbou. Přesně, jak tehdy starci slíbila.
Dívky se proměnily v zrnka na břehu Kamenné řeky. Říká se, že tu budou ležet navěky. A Tma z žalu po sestrách uvadla a přestěhovala se do nebe. A tak, říká se, vznikl ten každodenní jev, který téměř nevnímáme. Tak, říká se, vznikla noc.
Z chorvatského originálu Djevojčica od leda i druge bajke (Naklada Boškovič, Split 2006) přeložil Jakub Novosad.
Seriál je připravován ve spolupráci s Českou kanceláří programu EU Culture a Zastoupením Evropské komise v ČR. O Ceně Evropské unie za literaturu se dozvíte více na www.europrizeliterature.eu.