Na této stránce jsou každý měsíc, tedy ob číslo, uveřejňovány ukázky z děl dvanácti autorů, kteří získali Cenu Evropské unie za literaturu. Cena se uděluje ve třech fázích, v letech 2009, 2010 a 2011, a pokaždé má 11 nebo 12 vítězů. Do roku 2011 bude oznámen vítěz pro každou z 35 zemí podílejících se na programu EU Kultura. V roce 2009 byla udělena cena spisovatelům z Rakouska, Chorvatska, Francie, Maďarska, Irska, Itálie, Litvy, Norska, Polska, Portugalska, Slovenska a Švédska. Uvádíme ukázku z románu slovenského laureáta Stalo se prvního září.
„Dobrý den, posílá mě soudruh profesor Očovský,“ řekl vesele Ján.
„To potom musíte být soudruh Ján Bízek,“ zaradoval se muž a vyskočil, aby podal Jánovi ruku. Ze stolu přitom shodil několik papírů. Ján je chtěl zvednout, ale chlápek se rozkřičel:
„Ne, rozhodně mi to nezvedejte. Všechno si posbírám sám. Vy si, soudruhu Bízku, sedněte tady do křesla, prosím.“
Ján se posadil a pozoroval muže, který si uklízel archy, jež zvedl ze země. Potom se obrátil k Jánovi. Oba se usmívali a zároveň si uvědomovali, že vlastně není k úsměvům důvod.
„Tak jak dopadla zkouška?“ zeptal se muž.
„Za jedna,“ pochlubil se Ján.
„No proto,“ zvedl muž vesele prst, „přimluvil jsem se za vás u profesora Očovského.“
„Přimluvil jste se?“
„Ano, jsme staří známí. Kladl jsem soudruhu Očovskému na srdce, aby vás příliš neunavil a nezdržel,“ usmál se muž a plácl se dlaněmi do stehen, jako by tím chtěl vyjádřit, jak velmi ho těší, že se dobrá věc podařila.
„A proč jste se za mě přimlouval?“
„Nechtěl jsem, abyste za mnou přišel ve špatné náladě a unaven. Moc mi záleželo na tom, aby náš rozhovor byl přátelský a příjemný. Nechtěl jsem vás okrádat o čas, je přece sobota.“
Jána najednou napadlo, že před ním sedí tajný. Zaváhal, jestli se na to má přímo zeptat, anebo předstírat, že zatím ničemu nerozumí. Rozhodl se pro to druhé.
„Ale já vůbec nechápu, proč jsme se my dva potkali.“
„Mám pro vás nabídku.“
„Jakou?“
„V Trenčíně nedávno vznikl výzkumný potravinářský ústav.“
„Ano? Neslyšel jsem o tom.“
„Tak to má být. Je to tajné vojenské pracoviště. To je dobře, že jste o tom dosud neslyšel.“
Muž vytáhl cigarety.
„Zapálíte si?“ zeptal se.
„Ne, děkuju,“ Ján přemohl chuť na cigaretu.
„Ne? Myslel jsem, že kouříte.“
„Kouřím, ale teď si nedám.“
„Ach tak,“ pokýval muž zamyšleně hlavou. „Tak budu kouřit sám.“
Muž párkrát potichu potáhl. Zadržoval kouř v ústech a vychutnával si ho. Ján ho pozoroval a stále víc ho mrzelo, že si s ním nedal.
„Ale k věci,“ trhl sebou muž najednou. „Výzkumné pracoviště v Trenčíně potřebuje šikovné lidi. Pokud možno mladé. Takové, kteří mají zájem o potravinářskou chemii a zároveň si uvědomují, že pracují v předním ústavu strategického významu, kde je všechno, takříkajíc, přísně tajné.“
Jánovi se ulevilo. Takže nejde o výslech související s nedávno ukončeným případem Máriina otce, ale o nabídku práce.
„Zeptám se vás tedy přímo: chtěl byste pracovat v takovém vědeckovýzkumném ústavu?“
„Ano,“ odpověděl Ján, „ale čeká mě ještě rok studia.“
„Diplomku byste psal na téma, kterému byste se věnoval i v ústavu,“ vysvětlil muž. „Samozřejmě, museli bychom si dát pozor, abyste v ní nevyzradil státní tajemství. Ale to by nebyl problém. Přečetli bychom si ji a posoudili, jestli není potřeba něco vyškrtnout.“
„Takže bych mohl nastoupit v průběhu studia?“
„Přesně to vám nabízím. Užijte si ještě letní prázdniny a pracovat začnete od prvního září.“
„To by bylo prima,“ rozzářily se Jánovi oči.
„V posledním ročníku máte už jen pár předmětů. Možná bychom vám dokázali zařídit, abyste chodil do školy jen každý druhý týden.“
Ján souhlasně pokýval hlavou.
„Mimochodem,“ pokračoval nezávazně muž, „řekl jste, že by to bylo prima. To je spíše české slovo – prima. Vy jste původem Čech, že?“
„Ano,“ odvětil Ján.
„Takže Jan a ne Ján,“ usmál se muž.
„Už dlouho žiju na Slovensku,“ vysvětlil Ján.
„Ale dospívání za války jste prožil v protektorátu, že?“
„Ano, v Brně.“
„Tam jste ztratil rodiče, že?“
Ján pokýval hlavou:
„Vidím, že o mně víte všechno. Armáda je armáda.“
„To tedy máte pravdu, víme skoro všechno,“ zasmál se muž. „Jen vaše sestra je pro nás velkou záhadou.“
Ján mlčel.
„Co byste mi o ní mohl povědět?“
„Skoro nic. Zmizela během války. Obávám se, že taky zahynula.“
„Ale říkalo se o ní ledacos,“ řekl muž a pohlédl na Jána.
„Naposledy jsem ji viděl někdy ve čtyřicátém druhém nebo třetím. Nebydlela s námi.“
„A kde pracovala?“
„Tak to doopravdy nevím, věřte mi.“
„Představte si, že vám věřím. Ani nám se nepodařilo o ní nic zjistit.“
Muž znovu vytáhl krabičku cigaret.
„Detvy. Opravdu si nedáte?“
„Dám.“
„No vidíte,“ muž se zaradoval, jako by získal Jánův souhlas v nějaké mimořádně závažné věci.
Když Ján vyfoukl první obláček kouře, tiše se zeptal:
„Vadí to?“
„Co?“ zeptal se nechápavě muž.
„No…“ hledal Ján slova, „protektorát a tak.“
„Ale kdeže,“ zasmál se muž, „spíš naopak. Pracoval jste přece v konzervárně. To se vám počítá do praxe.“
Ján spokojeně pokýval hlavou.
„Ale je tu ještě něco,“ řekl muž, když zamačkával nedopalek do popelníku. Otevřel zásuvku a chvíli se v ní přehraboval.
„Aha, už to mám,“ usmál se, když se narovnal.
Ján se na něho nedůvěřivě podíval.
„Toto,“ řekl muž a podal mu novinový výstřižek.
Jánovi stačil jediný pohled na fotografii a nadpis Petrova článku Krysy utíkají, ale hrdinové se vracejí.
„Takže vy jste hrdina,“ řekl muž bezbarvým hlasem.
„Já to nepsal,“ hlesl Ján.
„Abychom si rozuměli, nic vám nevyčítám. Všichni jsme očekávali, že se Izrael stane baštou boje proti americkému a britskému imperialismu na Blízkém východě. Také soudruh Stalin přece podpořil vznik židovského státu. Jde o to, že je to úplně jiný stát, než jsme předpokládali.“
„Já za to nemůžu,“ řekl Ján a sám se pousmál nad hloupostí své odpovědi.
„Máte tam asi hodně přátel. Co si oni myslí o vývoji v Izraeli?“
„Nemám tam žádné přátele.“
„To není možné. Za dva roky jste se s nikým nesblížil?“
„Sblížil jsem se s jedním arabským děvčetem. Když se rozpoutaly boje, její rodina z Izraele uprchla. Nemám tušení, co s ní dnes je.“
„Co si myslíte o sionismu?“
„Sionismus je stěhování Židů do Palestiny?“
„Ne, sionismus je židovská doktrína ovládnutí světa,“ řekl muž ostře.
„Nikdy jsem se tím nezabýval,“ Ján si nervózně začal čistit brýle.
„A co si myslí o sionismu váš přítel Rosenberg?“
„Teprve před několika měsíci ho propustili z plicního sanatoria. Měl tuberkulózu. Bojoval o život. Toho politika nezajímá, za to vám ručím.“
Ján si vzpomněl na chvíle, kdy spolu s Gabrielem stáli na lodi před britským velitelem. Tehdy křičel: I am not a Jew.
„Nevím, zda jste o tom informován,“ řekl nakonec Ján, „ale já nejsem Žid.“
„Vím to,“ pokyvoval pomalu hlavou muž, „ale nepřikládám tomu velký význam. Stejně jako já víte, kdo jsou Židé. Bankéři, velkopodnikatelé, milionáři. Pro ně není problém kohokoliv si koupit. Čecha, Slováka, Araba. Rosenbergovi poslal jeho otec drahé léky.
„Mě si nekoupili. Nechtěli mi ani dát stipendium na studium.“
„Tak studujete u nás. A to je dobře, alespoň můžete přispět k budování socialismu ve své vlasti,“ řekl muž.
Ján ho neklidně pozoroval. Očekával další útok.
Muž vstal od stolu a přistoupil k oknu.
„Soudruhu Bízku, doufám, že vám nevadí, že vás takto, no, zpovídám. Musíte nás chápat. Nabízíme vám přece důležitou práci v ústavu s vysokým strategickým významem. Všude kolem nás zuří studená válka. Na Korejském poloostrově ji dokonce imperialisté proměnili v horkou. Umírají tisíce nevinných lidí. Teď se rozhoduje nejen o budoucnosti Koreje nebo Československa, ale taky o budoucnosti světa.“
Muž se posadil za stůl. Opět promluvil hlasem zbaveným všech emocí:
„Váš budoucí tchán dostal jen sedm let. Když si představíme, z čeho všeho ho vinila obžaloba, nebylo to příliš. Vy jste také čekal víc, ne?“
Jánova tvář zrudla. Napadlo ho, že by měl vyskočit a chlapa před sebou udeřit. Měl by ho zabít. Asi by se mu to podařilo udělat dřív, než by ten hajzl stačil vytáhnout revolver, pokud vůbec nějaký má. Ján si představil, jak jeho ruce pomalu pouštějí mužovo hrdlo a bezvládné tělo se hroutí pod stůl. Ten obraz ho uklidnil, takže mohl říct:
„Čekal jsem, že pana Belaje osvobodí. Nebyl jsem sice v Levicích za války, ale jsem si jistý, že nikomu nic špatného neudělal.“
„U soudu to tvrdil i Rosenberg.“
Ján vstal:
„Odcházím.“
„Počkejte,“ rozhodil muž překvapeně rukama. „Vy jste mě nepochopil. Já vás z ničeho neobviňuji. Nic proti vám nemáme. Naopak, nabízíme vám spolupráci. Chceme, abyste své schopnosti rozvíjel v přísně tajné armádní laboratoři. A zároveň od vás očekáváme i další spolupráci.“
„Jakou?“ zeptal se Ján.
„Chceme jen, abyste napsal všechno, co jste zažil v Izraeli. Samozřejmě nemusíte psát o vaší arabské milence, ale jen o věcech souvisejících s armádou. Jména osob, názvy jednotek, způsob boje.“
„Raději ne.“
„Ne?“ muž se zasmál. „Vy si neuvědomujete, jak moc váš život závisí na nás. Bojoval jste v cizí, dokonce izraelské armádě. Váš nejlepší přítel dostává balíky z Izraele. Ale já zatím netvrdím, že jste sionistický špion. Vaše sestra byla fanatická nacistka. Otec vaší přítelkyně je zavřený za zločiny, které spáchal v uniformě šípových křížů. Ale já zatím netvrdím, že i vy jste zakuklený fašista. V této chvíli ještě věříme, že jste na naší straně, vždyť vám dovolíme, abyste dále studoval. Dokonce i vaší dívce. Měl byste však svůj vztah k lidově demokratické vlasti a naší dělnické třídě nějak projevit. Možná stojíte na křižovatce a já vás nabádám, abyste vykročil správným směrem.“
Z originálu Stalo sa prvého septembra (alebo inokedy):
historický román z rokov 1938 až 1968 (Kalligram 2008) přeložil Miroslav Velinský, knižně vydal Host 2010.
Seriál je připravován ve spolupráci s Českou kanceláří programu EU Culture a Zastoupením Evropské komise v ČR. O Ceně Evropské unie za literaturu se dozvíte více na www.europrizeliterature.eu.