Nesvatý Pavel

Spolu s autory jako Slavoj Žižek nebo Giorgio Agamben bývá Alain Badiou řazen k antipostmodernímu proudu současné filosofie. Odmítání postmoderního amalgámu, v němž si Konec velkých vyprávění podává ruku s Koncem dějin, a důraz na (poststrukturalismem rozpuštěný či dekonstruovaný) subjekt, Pravdu a univerzalismus tvoří základní kameny jeho myšlení. S tímto postojem se mohl český čtenář zatím seznámit pouze zprostředkovaně, například v Žižkově knize Nepolapitelný subjekt, v níž se slovinský filosof podrobně věnuje právě knize o svatém Pavlovi. Badiouův Pavel ovšem tak svatý není.

Kdo je Pavel?

Badiou totiž Pavla pojímá podstatně ne-nábožensky a ne-křesťansky. Vzkříšení hned zkraje označuje za „báji“, která je nedůležitá a arbitrární. Pavel je pro něj myslitel-básník čisté události, jenž zkoumá, „jaký zákon může strukturovat subjekt zbavený veškeré identity a odkázaný na událost, jejímž jediným ‚důkazem‘ je právě to, že ji nějaký subjekt hlásá“.

Zásadním momentem Badiouova chápání Pavla je vztah mezi partikularitou a univerzalitou. Už univerzalismus Pavlova „mimostředného působení” misí mezi pohany kontrastuje s partikularismem židokřesťanství, ztělesněného Jeruzalémskou církví vedenou apoštolem Petrem. Na její autoritu se Pavel, který se s Ježíšem nikdy nesetkal a apoštolem se sám prohlásil, příliš často neobracel a měl s ní i spory právě ohledně svého působení mezi Nežidy. Badiou zároveň zdůrazňuje i Pavlův antifilosofismus, odmítání řecké, rétorikou vyzbrojené moudrosti. Vedle řeckého (tj. filosofického) a židovského (tj. Zákona) diskursu ustavuje Pavel diskurs nový, křesťanský. Řecký i židovský jsou diskursy dominance, diskursy Panství a Pána. Pavlův je univerzalistickým diskursem Syna. Právě Zákon je partikularita, je šifrou konečnosti. Váže se ke smrti, jejímž „životem” je hřích, o němž Badiou mluví jako o anatomii touhy, jejíž předmět je vymezen zákonem. Proti němu stojí milost jako nahodilost, nezasloužená a univerzální. Pro Badioua Pavel vždy zůstává „jeho” Pavlem. Tak ho také konfrontuje s Hegelovou dialektickou interpretací Zmrtvýchvstání, s Pascalovou sázkou a nejpozoruhodněji patrně s Nietzschem. Ten Pavla ve svém Antikristovi zasypal urážkami a obvinil ho z pervertování myšlenek „jediného pravého křesťana”, jímž mu byl Ježíš, a z hlásání negace života a resentimentu. Badiou nestaví Pavla proti Nietzchemu, ale vedle něj, jako dva přehodnotitele všech hodnot. Jeho Pavel je historický v tom, že do jisté míry pracuje s textovou kritiku Nového zákona, historickým zařazením Pavlových listů a tím, které jsou považovány za pravé a které za apokryfní. Ahistorický je však v tom, že není ve vlastním smyslu zvěstovatelem křesťanství, ale čisté události, radikálem spíše politickým než náboženským. S Pavlem podle Badioua přichází zásadní teoretický zlom; je ne-li prvním, tak jedním z prvních teoretiků univerzálna a čisté události.

Zloděj v noci

Badiou je myslitelem radikálním, v politickém i filosofickém slova smyslu. V době všeobjímajícího postmoderního zpochybňování neváhá mluvit o Pravdě, jež se neuzavírá a je určena všem. Současnost je však právě procesům pravdy nepřátelská, partikularizace práv převažuje nad univerzálními pravdami. Tak slovo kultura stírá slovo umění, slovo technika slovo věda, slovo politika slovo správa, slovo sexualita slovo láska.

Partikulární komunitární a identitářská logika se spojuje s kapitalismem a partikularity samy jsou potravou trhů. Proti tomu Badiou staví univerzální singularitu čisté události. Ta je trhlinou v stávajícím řádu bytí, skrze niž se ukazuje Pravda. Událost je mimo dosah vědění a není aktualizací stávajících možností, ale nastolením možností zcela nových. Badiou tuto náhlost události ilustruje citací z Pavlova 1. listu Tesalonickým: „Den Páně přijde, jako přichází zloděj v noci.“ Pro Pavla je touto událostí Vzkříšení, čistá událost, která se „nepřizpůsobuje ani přírodnímu Celku, ani imperativu litery“ (tedy ani řecké filosofii, ani židovskému Zákonu). Kristova smrt není negací života, tou je podle Badioua Adamovo odsouzení k ní. Je naopak předpokladem Vzkříšení a tím „je prostředkem rovnosti s Bohem samým“. V jejím důsledku (a skrze ni) je pak „třeba sesadit pána a založit rovnost synů“.

Nesvatá konformita

Když Badiou na jednom místě srovnává Nietzscheho Zarathustru s Pavlem, není daleko od pravdy. V procesu své interpretace Pavla jako zakladatele univerzalismu z něho totiž svým způsobem dělá „Badiouova Zarathustru“. Jeho nekřesťanský a nenáboženský Pavel tak možná postrádá jednoznačnou historickou legitimitu, díky tomu ale Badiou obnovuje a aktualizuje jeho myšlenkový potenciál. Je vyveden z poklidných vod tradice do bermudského trojúhelníku radikálního myšlení, jehož pomyslné vrcholy tvoří partikulárno, univerzálno a subjekt. Badiou sice odmítá partikulární logiku identit (pro Pavla židovskou a řeckou, dnes například ženskou, homosexuální, černošskou apod.), ale nechce tím rušit diference. Mluví o tom, že „ve vztahu ke světu, v němž pravda kráčí vpřed, se univerzalita musí vystavit všem diferencím a v zakoušení jejich rozmístění ukázat, že mohou přijmout pravdu, jež jimi prochází napříč“. Jinými slovy, pravda jde napříč diferencemi, aniž by je zrušila. Jsou sice pravdě vnější, ale současně s ní slučitelné, právě diference „nesou univerzálno“. Každá partikularita je konformitou a každá doba klade před myšlení zkoušku konformity. Jak říká Badiou, „jde o udržování určité ne-konformity vůči tomu, co nás vždy konformuje, přizpůsobuje“. Univerzálno je něčím, co nám umožňuje vykročit z dobové přizpůsobivosti a uniknout „hluboké touze po konformitě, jež je cestou smrti“. Je tím, co umožňuje nekonformní myšlení – a právě tím je subjekt. Událost, ta nečeká – přichází…

Autor je publicista.