K nejvýznamnějším tvůrcům současného jihokorejského filmu patří i autor intimních vztahových dramat Hong Sangsoo, který v letošním roce uvedl hned dvě novinky.
Jeden z klíčových představitelů tzv. korejské nové vlny Hong Sangsoo letos v Cannes v sekci Un certain regard předvedl snímek Hahaha a v benátské soutěži pak Okiin film (Ok-hui-ui yeonghwa). Zatímco se zdá, že například korejský thriller se ocitl u konce s dechem, nejmladší generace tamních tvůrců hledá inspirace právě u tohoto režiséra, jehož tvorba některým připomíná Rohmerovy filmy z osmdesátých let.
Letmá setkání
V Koreji se říká, že Hongova intimistická dramata zabraňují divákovi cítit z filmu potěšení. Nesentimentálním způsobem se zabývají vztahy dnešních lidí, nejčastěji z prostředí filmové školy či uměleckých kruhů, kteří se míjejí, odcizují. Mnohokrát opakovaným tématem je motiv zrady, zklamání. Autor hledá zásadní konflikty, sloužící k tomu, aby se postavy před námi odhalily, přičemž zachycování symbolické či faktické nahoty tu neslouží k erotické, voyeuristické rozkoši. Místo toho protagonisté vyjevují své slabosti, ješitnosti, zranitelnosti, aniž bychom jimi museli pohrdat či je za to odsuzovat. Před našima očima se promenují antihrdinové odsouzení k pokoření a nám nezbývá než se protrpět k poznání, že mají zrcadlit nás samotné.
Hong natáčí filmy v rychlém sledu, levně a často s jednou skupinou herců, kteří jsou ochotni sloužit uměleckému záměru bez ohledu na honorář. Mimochodem, jeho herecké představitele najdeme i u spřízněné autorky Park Chan-ok. Celek působí dojmem jednoduchosti, obtížně dosažitelné prostoty. Příběhy nemají jasnou linii, natož téma, připomínají spíše letmá setkání, která nás skrze rozhovory filmových figur obratně vtahují do existenciálního dramatu. Kinematografie šedesátých let se tu připomíná étosem intelektuální introspekce, ale i tím, jak se autorovi daří na plátno přenést vedle skupinové terapie dnešních vztahů i intimitu všedního života. V Koreji se říká, že autorovy zápletky i protagonisté současného elektronického věku a uvolněných mravů mají své skutečné předobrazy a reálné inspirace.
Jihokorejský film patří mezi kinematografie silně reflexivní, napájené řadou rozporů tamní společnosti, která zažila v novodobé historii zničení země korejskou válkou, rozdvojení národní identity i překotný ekonomický zázrak posledních třicet let. Hong Sangsoo otevřel cestu k zrcadlení velkých sociálních i existenciálních témat na osobních, drobných příbězích, které tvoří subtilní protiváhu ke známým žánrovkám, thrillerům či hutným melodramatům. I na letošním festivalu v Pusanu, probíhajícím od 7. do 15. října, bylo patrné, jak silnou osobností zůstává tento filmař právě pro mladou, nastupující generaci.
Kecání nad sklenkou
Výmluvnou ukázkou typických znaků režisérovy tvorby byl canneský snímek Hahaha, vystavěný jako řada dalších autorových titulů retrospektivně. Příběh začíná zdánlivě bezstarostným vyprávěním dvou přátel, filmového režiséra Moon-kyeonga a kritika Joong-sika nad sklenkou makgeolli (rýžového vína) o tom, co oba zažili před časem v létě. Postupně vychází najevo, že se shodou okolností nacházeli ve stejnou dobu v pobřežním městečku Tongyeong, kde byli přímo či nepřímo účastni jednoho prázdninového milostného trojúhelníku.
Moon-kyeong se během příprav na stěhování do Kanady zamiluje do místní průvodkyně. Jenže ta se nenechá zlákat vyhlídkami na lepší život, neboť zůstává v moci místního narcistního básníka Jeong-hoa, přítele kritika z úvodu filmu. Strhující jsou na dramatu situace míjení postav, které si uchovávají autenticitu života s jeho trapností, vzdálenou všem romantickým klišé. Ve filmu sledujeme plachého i politováníhodného milence, snažícího se nešikovně ukecat milovanou dívku, a samolibého, rozervaného chlapa, který dovede milovat pouze takovou ženu, která mu uniká. Záhy je jasné, že banální hra ve třech nemá jiné řešení než rozchod.
Ve snímku se zřetelně ukazuje ústřední téma Hongovy tvorby, jímž je vztah jedince a minulosti. Rozjitřené vyprávění Moon-kyeonga odkrývá pozdní výčitky a spouští jeho srdceryvné fantazírování nad osudem. V pozadí cítíme úžas nad lehkomyslností života s jeho nepochopitelnými setkáními, zklamáními i milostnými zvraty, který evokuje už rozvolněná, „spontánní“ stavba filmu. Snímek dává poznat, jak snadno propadáme neštěstí, jemuž se navenek snažíme dokonale bránit. Milenec si rekonstruuje tok proběhlých událostí, jako by se ptal po tom, jak vůbec mohl vzdorovat nečekané pasti, do níž padl. Kecání nad sklenkou můžeme chápat i jako způsob zapomínání na minulost, snahu o „vymazání“ jejích traumat z hlavy. Kritik David Scott Diffrient mluví ve svém eseji South Korean Film Genres and Art-House Anti-Poetics: Erasure and Negation in The Power of Kangwon Province (Jihokorejské filmové žánry a artová antipoetika: Negace v Síle provincie Kangwon, in: Cineaction, Issue 60, 2003) o prvních Hongových filmech jako o příkladu foucaultovské krize esenciální identity, která se manifestuje skrze akt zapomínání a negace minulosti.
Přetáčení životních příběhů
Snímek Okiin film přibližuje ničivý milostný trojúhelník jiné antagonické scenerie, kterou představuje prostředí filmové školy. Tentokrát jej tvoří soupeření stárnoucího filmaře Songa s jeho dříve oblíbeným studentem o lásku mladé spolužačky Oki. Ve filmu nalézáme opět koncept retrospektivního líčení času, tentokrát ve formě krátkých školních filmů, které o sobě natáčejí s časovými odstupy hlavní představitelé.
Tři části skládají příběh studenta Jin-goa, který promrhá svůj talent v žárlivosti na svého profesora. To, co se zdálo být lehkomyslným poblouzněním, poznamenává i Songa, který přichází o inspiraci a stává se z něj usedlý profesor, kradoucí cizí náměty. Náboj záštiplnosti dvou rivalů nemizí ani v době, kdy už mezi nimi Oki dávno není. Namísto satiry je tu však tématem především vyhoření tvořivosti, kterou dovede udusit žárlivost, zklamání ze života či rezignace na jakousi esenciální lidskou otevřenost. Jin-go se přestává zajímat o to, co si o jeho filmech myslí diváci, načež už není schopen vůbec točit. Poutavá je zejména třetí část, líčená z pohledu samotné Oki, jež váhá mezi oběma muži. Dívčinu nerozhodnost evokuje její školní film, v němž natočila dvě svá banální rande – jedno se stárnoucím profesorem, druhé se spolužákem. Na závěr pak dochází k výsledné, byť introvertní konfrontaci.
Hong Sangsoo tu dokázal filmovými prostředky vyjádřit vnitřní spekulace člověka nad osudem, které odrážejí naši touhu nějak ovládnout hru náhod, jež nás vrhá do chaosu světa nevyzpytatelných možností. Nelineární struktura filmu, sledující život jeho antihrdinů, je orientační cestou pro diváky alespoň k porozumění identitě postav, které byly nějak poznamenány vzájemným setkáním, aniž by se dokázaly samy zachránit. Je zároveň metaforou jejich rozbité, traumatické minulosti, kterou nelze na osobní rovině napravit.
Iluzi možnosti odžít pozpátku vlastní minulost ale naznačuje ještě jiný prvek filmu. Při pohledu na umělé titulky, oddělující od sebe jednotlivé části snímku, vzniká dojem, jako bychom přetáčeli nějaký film znovu na začátek ještě před samotný příběh, který může začít podruhé, tentokrát jinak. Film je jediným způsobem, jak se zbavit vlastního životního příběhu, který nás tíží na srdci i mnoho let poté, co se odehrál.
Autor je filmový dramaturg a publicista.