V někdejších Sudetech, ale i v řadě dalších míst České republiky ožívají občanské aktivity, které se zaměřují na záchranu památek a obnovu místních tradic. Přinášíme reportáž o některých z těch, které se odehrávají na západě Čech.
V televizi právě začínají zprávy TV Nova, nikdo z hostů v úterské hospodě je ale neposlouchá. Televize v místnosti u pípy, kde sedí asi osm postarších vesničanů, má zvuk vypnutý. Doprovod hlasatelům němě otvírajícím ústa zajišťuje Helena Vondráčková, která zpívá z puštěného rádia. Produkci může poslouchat i skupinka teenagerů, která sedí ve vedlejším salonku. Ta ale právě radši hlasitě rozebírá vesnický fotbalový zápas.
O pár set metrů dál se k penzionu U Derků čerstvě napadlým sněhem sjíždějí auta s účastníky kulturního večera pořádaného místními aktivisty z občanského sdružení Bart. Jedna z organizátorek právě volá do mobilního telefonu: „Ano, už jsou tady… Udělala jsem ho z Blaženky… Bude jich dost.“ V hlase jí zní úleva. Velký hrnec jehněčího guláše nevařila zbytečně. Postupně se v hale penzionu schází asi patnáct dospělých a kupa dětí. „Pozvala jsem ty, kteří chodí vždycky,“ říká pořadatelka Ida Kaiserová, „a pak taky ty z okolí, kteří dělají podobné věci jako my.“
Zázraky na vesnici
Na programu je promítnutí krátkého dokumentárního filmu Zázračné Skoky, který jako svůj filmový debut natočila Kaiserová letos v létě. Pojednává o osudu poutního kostela ve Skocích, který podlehl v průběhu devadesátých let minulého století téměř úplné devastaci. Nyní se ho skupinky nadšenců snaží zachránit, osadili novou střechu i báně věží a pořádají na místě různé kulturní akce. Ve filmu vyrobeném během letní filmové dílny v nedalekých Konstantinových Lázních vystupuje i několik účastníků dnešního večera. Mezi nimi i Petr Linhart, někdejší frontman kapely Majerovy brzdové tabulky. Ten po filmu začíná hrát své písničky především z posledních dvou alb Autobus do Podbořan a Sudéta. Jsou inspirovány krajinou a historií Sudet a sám autor je označuje za landscape folk.
Pak už přichází řada na guláš a volnou zábavu. „Překvapuje mě, že je tu docela málo lidí,“ říká mi Jiří Koreš, ředitel spolku Vaváky z desítky kilometrů vzdálených Těchonic. Přiznává, že je na podobné akci poprvé a ty, které pořádá ve své vesnici, mají poněkud jiný ráz. Na poutích v Těchonicích se schází až ke dvěma tisícům lidí. Do představení divadla, které spoluorganizuje, se zapojují desítky místních ochotníků a na kusy jako Dáma na kolejích či Tajemný hrad v Karpatech chodí stovky lidí i ze sousedních vesnic.
Pro aktivisty je peněz škoda
Úterský spolek Bart, který stojí za dnešním setkáním, má však poněkud odlišnou náplň. Od roku 2000 se soustřeďuje především na záchranu historických varhan v místním kostele sv. Jana Křtitele. Zpočátku získával peníze na opravu nástroje především pořádáním nejrůznějších výstav, koncertů, jarmarků, vydáváním kalendáře a prodejem kvitancí k varhanním píšťalám. Rozhodující příjem, který přiblížil naplnění jednoho z cílů sdružení, vedeného manželem pořadatelky večera Tomášem Kaiserem, přinesla až žádost o prostředky z tzv. Norských fondů. Vyjednávání o grantu trvalo několik let a osvědčila se při něm jak houževnatost a odhodlání členů spolku, tak i pečlivost pana Kaisera, který působí jako docent matematiky na Západočeské univerzitě v Plzni.
„Postupně vypadla všechna místní sdružení kromě Bartu. Nestačila na tempo změn a také je udolala rétorika ministerstva financí, které začalo vysvětlovat, že větší peníze není neziskový sektor schopný administrovat,“ popisuje Ida Kaiserová, jak se postupně podařilo od norských grantových prostředků odstavit většinu regionálních aktivistů. „Nakonec peníze dostaly hlavně obce a občanská sdružení je hledají zase jinde.“ Schválením dotace ovšem potíže pro sdružení Bart neskončily. „Museli jsme si vzít úvěr půl milionu, protože nám ministerstvo financí tři čtvrtě roku zadržovalo splátky,“ stěžuje si Kaiserová. „Obce jsou na podobné zacházení zvyklé a mají svůj rozpočet, kterým období překlenou, ale pro místní sdružení to může být likvidační. Nás zachránila jen osobní půjčka od paní Válové, předsedkyně MAS Český západ,“ dodává. MAS neboli Místní akční skupina je složena ze zástupců místních sdružení, obcí a podnikatelů a má vytvářet tzv. místní partnerství. Funguje jako určitý mezičlánek při vytváření strategických plánů a rozdělování dotací Evropské unie, Norska či národních dotací.
Varhany v pomeranči
Na druhý den mě Ida Kaiserová vede na prohlídku místního kostela. „Varhany leží opravené u pana Valenty na Zbraslavi, nazpět ještě nejsou,“ upozorňuje mne, když odcházíme z budovy fary, kterou Kaiserovi obývají ještě s další rodinou, s níž se před dvanácti lety do vesnice společně přistěhovali. „Plánovali jsme jejich instalaci na listopad, ale starosta se náhle rozhodl, že je nutné ještě interiér rekonstruovat,“ vysvětluje, zatímco obcházíme lešení, čerstvě vystavěné uvnitř kostela, který zvenčí obec opravila již před několika lety. Na omšelých stěnách a klenbě je z kůru vidět řada dlouhých prasklin. „Doufáme, že se kostel nerozloupne jako pomeranč,“ říká Kaiserová. Znepokojen chystanými opravami je bývalý místostarosta Úterý Petr Strádal, který vznik sdružení Bart inicioval a nyní dělá spolku účetního. „O chystané rekonstrukci nám nikdo neřekl a nevědí to zřejmě ani památkáři,“ podivuje se, když mu vracíme klíče od kostela. Vzniklá situace jen ilustruje komplikované vztahy mezi místními aktivisty a politiky, které jsou běžné i jinde. Zmiňuje se o nich i Jiří Koreš. „Obce často o podobné aktivity nestojí, i když by se jimi mohly chlubit. Neházejí přímo klacky pod nohy, bojí se ale toho, že by v místě mohli vyrůst jejich konkurenti a narušení zaběhlého pořádku,“ shrnuje zkušenosti mnohých. Připouští přitom, že iniciativy často vycházejí právě od těch, kteří se do obcí nastěhovali poměrně nedávno. „Není to ani tak kvůli vzdělání, ale proto, že vidí obec novýma očima, vidí její potenciál,“ vysvětluje Koreš. „Jsem taky přišelec, ale moje máma odtamtud pochází. U nás se ale na náplavy tolik nehraje. Vesnice je u nás na tom bídně a lidé jsou vděční, že se něco děje,“ tvrdí aktivista z Těchonic. Vztahy ve vesnici podle něj hodně ovlivňuje, zda ti aktivní přemýšlejí o tom, co by mohlo být pro místní atraktivní. „Divadlo je ten prvek, který je postavený na místních, kostely a křížky tuhle atraktivitu nemají,“ tvrdí Koreš. Význam záchrany duchovních či kulturních památek naopak obhajuje Ida Kaiserová. „Oni si tím nepomůžou sami, že to dají do cajku, ale vnímají to jako navrácení rovnováhy do výměny energie v krajině a společnosti,“ shrnuje motivaci současných buditelů na českém venkově ve svém snímku o záchraně kostela ve Skocích.
Text vznikl za podpory Visegrádského fondu.
Na projektu New Cultural Zone – Cultural Condensation of V4 in A2 se podílejí časopisy Magyar Műhely Alapítvány (Maďarsko), Krytyka polityczna (Polsko), Profil súčasného umenia (Slovensko) a A2.