K tématu kritického umění, ať už si pod tím jednotliví redaktoři představovali cokoliv, jsme požádali o vyjádření jednoho z umělců české nezávislé scény. Co tedy radikální umění je či co by být mělo?
Pokud současné umění přestane reflektovat akutní společenské problémy a individuální traumata a zabředne do estetizujících samoúčelů a významových hříček, musí se zákonitě změnit. Pokud umění ztrácí silnou a srozumitelnou výpovědní hodnotu a nahrazuje ji líbivými gejzíry tvarových mutací a obratným servírováním podružných témat, je nutné podrýt jeho vratké základy. Pokud se za umění začne prohlašovat něco, co uměním není a z principu jím ani být nemůže, je žádoucí brousit nože. Je-li současné umění do té míry arogantní a pyšně odtažité, že se vlichocuje mocným a bohatým, je nezbytné ho zničit. Rychlá a dokonalá destrukce je obrannou reakcí infikovaného organismu.
I
Radikální umění je alarmujícím prvkem ve vražedném klimatu mafiánsko-ekonomického fašismu. Působí mimo všechny myslitelné typy galerií a výstavních síní, mimo akademickou půdu a vyhýbá se dobovým zvyklostem a klišé, včetně neudržitelných představ o takzvaném slušném chování. Radikální umění v samém zárodku odmítá a vylučuje nárok na sebemenší kariérní úspěch a nelze ho poměřovat dobovým vkusem. Radikální umělci působí buď v naprosté anonymitě, nebo pod měnícími se pseudonymy. Jejich role jsou totožné s rolemi agresivních asociálů. Ohnisky aktivit radikálního umění jsou frekventované ulice, náměstí, metro, tramvaje, velká nákupní centra, parky, nádražní a letištní haly, vestibuly bank. Ale i prostory vládních budov a politických institucí a jejich okolí, areály zahraničních ambasád a sídla kapitálových firem. Radikální umění se nevyhýbá ani trasám vězeňských eskort. Radikální umění promlouvá k co nejširšímu spektru společnosti. Není zábavným soustem pro hrstku snobů a intelektuálních okultistů ani hlavolamem pro respektované akademické experty. Ti jsou jeho největšími nepřáteli a radikální umělci je upřímně nenávidí a pohrdají jimi. Úzká kasta estetizujících uzurpátorů a přebytečných parazitů je vždy spjata s převládajícím mocenským systémem a přímo nebo nepřímo ho podporuje. Je na něm existenčně závislá mnoha státními dotacemi a granty, od jeho stability se odvíjí její úspěšné bytí či nebytí, nemůže bez něj samostatně fungovat.
Radikální umění jde bezohledně a nekompromisně proti všem autoritativním systémům. Odmítá veškeré výhody, nepotřebuje je, vysmívá se jim. Je nezkorumpovatelné. Likviduje floskule a fráze a nově pojmenovává. Vytváří neklid a napětí, mobilizuje pud sebezáchovy. Je nepragmatické. Posílá celebrity do análních partií a vtiskává jim trvale kompromitující identitu. Radikální umění je systematicky kriminalizováno, cenzurováno a „zasvěceně“ zpochybňováno a snižováno. I když působí ve veřejném prostoru, stanoviska oficiálních médií jsou odmítavá, to v lepším případě. V horším se veřejnost o jeho existenci vůbec nedozví. Je tomu tak proto, že svými přesnými ataky demaskuje kriminální živly a grázly v nejvyšších patrech stávající politiky, stejně jako úslužné zbabělce v médiích a ještě zbabělejší impotenty v umělecké branži. Je lakmusovým papírkem doby. Je militantní. Pokládá maximum otázek, poskytuje minimum odpovědí.
Van Gogh se zastával práv horníků, Gauguin válčil s francouzskou koloniální byrokracií.
II
Radikální umělci jsou patrně jedinými důslednými zastánci současných uražených a ponížených – cílených obětí bankovních a exekučních zvůlí, bezdomovců, starých a nemocných, programově devastovaných národnostních menšin, ne vlastní vinou zchudlých snaživců, dezorientovaných a zoufalých, rafinovaně podvedených a nemilosrdně zahnaných do kouta, odstavených na slepou kolej. Jsou jejich zastánci, nejsou ale jejich mluvčími. Vystupují proti menšině, která usiluje učinit většině ze života peklo. Radikální umělci se distancují od zlaté mládeže, od intelektuálních mafií, od sebestředných elit a kavárenských spolků. Radikální umění je pro ně nutností prorazit hlavou zeď, svést zápas s větrnými mlýny. Za radikální umění nepovažují nejen pobuřující vraždění zvířat, ale ani pozérské chcaní na hroby uměleckých teoretiků.
Radikální umění není ani dogmaticky „levicové“, ani koženě „pravicové“. Bleskově metastázovalo mezi facebookové maniaky a vytváří na síti mnohamilionovou opozici. Je účinnou roznětkou i jedenáctým přikázáním: Nepropásneš jediné šance k útoku!
Radikální umělci by neměli mít problém se sofistikovaným únosem kteréhokoliv nenáviděného politika (případně skupiny politiků, ale i vytipovaného bankovního manažera, lichváře, šéfa exekutorské komory, atd.) a jeho navrácením s pozměněnou vizáží – hladce vyholeného a precizně potetovaného obrazy a symboly, vulgárně ilustrujícími jeho zakrnělý duševní obzor. Stejně tak by pro ně měla být maličkost rychle a bez předsudků vytřískat renomovanou galerii, vystavující bezobsažné a ryze estetizující artefakty, jejichž jedinou hodnotou je neadekvátně vyšponovaná hodnota tržní. V repertoáru radikálních umělců by nemělo chybět ani pravidelné terorizování těch galerií, které neaspirují na prezentaci svobodných a nezávislých názorů, ale poskytují prostor pro formální okázalost a kšeft. Gangsterské praktiky jim nejsou cizí. Radikální umělci jsou organizovaní do flexibilních guerillových buněk, přemísťujících se od města k městu, ze země do země. Žijí v přísně utajených městských a venkovských komunitách. Finanční prostředky pro své aktivity a skromné životní potřeby čerpají z koncertních výtěžků spřátelených rockových kapel. Radikální umělci si postupně vytvářejí vlastní ekonomickou, právní a vzdělávací infrastrukturu.
III
Říká se, že tak jako k vepřovému bůčku patří knedlíky se zelím, patří k mládí radikalismus. Není to pravda. Radikalismus není spontánní koktejl rozevlátého romantismu a naivního idealismu. Takový nikdy nebyl. Utváří se nikdy nekončícím hledáním, riskantním splétáním vnějších a vnitřních vztahů a souvislostí bouřlivě se měnícího světa, komplexního i detailního zkoumání jeho dynamických zákonitostí. Pramení z nutkavého přesvědčení, že sociální realita zdaleka není taková, jaká by mohla být. Jaká v rámci zachování a rozvíjení demokratických svobod dokonce musí být. Radikalismus je tvrdý proces zrání a stálého osvojování si složité gramatiky světa, ve kterém žijeme. Mládí dodává energii, pozdější věk zkušenost a paměť. Radikalismus je nezkalený stav mysli, nikoliv chvilkový módní trend. Je to překážkový běh na velmi dlouhou trať.
Pokud je nezávislý umělec opravdu poslední svobodnou a soudnou bytostí v tomto zmanipulovaném světě, potvrzuje to svou tvůrčí a občanskou radikalitou.
IV
V této zemi zatím žádné radikální umění neexistuje, protože se tu nevyskytují radikální umělci. To, co je čas od času za radikální umění vydáváno, jím zdaleka není. Jediným opravdu radikálním umělcem, který se kdy prezentoval v České republice, byl Polák Peter Fuss. Jeho výstava v pražské galerii NoD trvala půl hodiny a byla zničena. Radikální umění je aktem totální vzpoury proti všem formám zotročující totality – ideologické, náboženské, konzumní, policejní, rasové, kulturní. Zdá se však, že v krotkém českém umění (a ve zdecimované české společnosti) k ní nikdy nedojde.
Autor je spisovatel a performer.