Sedm a půl metru vysoká socha Revoluce Jiřího Davida je vytvořená z klíčů, které shromáždila firma Vodafone od svých zákazníků. Tento fakt pobouřil řadu komentátorů. Existuje ovšem i jiný pohled.
Jiří David v dobré vůli umístil na náměstí Franze Kafky na Starém Městě v Praze klíčovou sochu, nazvanou Revoluce. Dílo zafinancoval a nechal zhotovit mobilní operátor Vodafone. V den vernisáže se autor tetelil radostí, jeho oponenti vibrovali závistí a mstivě při tom skřípali zuby. Nepřejícná skřípění chrupů a následné mediální smrště jsou v Česku symptomatické, nelze se jim vyhnout a šance na jejich vytěsnění jsou nulové. Vždy se jedná o spontánně vychrlené paskvily, podmíněné kariéristickými instinkty, potažmo o lokálně okleštěné mocenské mánie. Do určité meze s tím lze polemizovat, potom je ideální se na to vykašlat a nechat to vyhnít v zapouzdřeném vakuu české idiocie. Hroší kůže je někdy anatomickým požehnáním.
Nejzběsileji křičeli ti, kteří už jednou nebo vícekrát smočili ret v medové plástvi státních, městských či firemních džobů, a věděli tudíž, jaká úskalí takový kšeft obnáší. Ti, kteří se rádi nechávají cejchovat přídomkem kontroverzní, ačkoliv produkují neškodný kompromisní odvar. Proto mne překvapuje, že se rozčílil „kontroverzní“ sochař a protagonista několikáté vlny vydojeného pop-artu David Černý, který se před časem neštítil zobat z rukou takovým arogantním póvlům české zupácké politiky, jakými jsou Mirek Topolánek a Alexandr Vondra. Jeho závěsná Entropa vypružila bruselské byrokraty natolik, že hrozil diplomatický kolaps s Bulharskem. Jestliže za realizací Davidovy sochy stojí firma Vodafone, potom vznik Entropy finančně jistil kompromitující uhlobaron Bakala, noční můra slezských nezaměstnaných a milovník všeho, co páchne státní zakázkou – tedy i „kontroverzního“ umění, v tomto případě mediálně vyšprajcovaného satirického kýče.
Dotčen se cítil i establishmentem opovrhující Roman Týc. Nejspíš si vydedukoval, že peníze od Vodafonu smrdí nesrovnatelně víc než peníze od ČEZu, který své klienty udržuje v kondici terorem ozbrojených komand. Nukleární exploze v TV mohla mít negativní vliv na Týcovo racionální uvažování, neměla by se ale podepsat na jeho profesní cti. Především proto, že Týc je asi jediný opravdu kontroverzní umělec v této mafiánsky pustošené zemi. Krištof Kintera příkře odsoudil Davida z morálních důvodů. To je v bezskrupulózním českém prostředí překvapivé novum – dosud se tu morálkou strašily pouze nenarozené děti. V této rozfrcané zemi a v této schizofrenní době mají žluklé máslo na hlavách i bezhlaví rytíři z komiksových pohádek.
Zakázka od Vodafonu je jistě bez diskreditujících prkotin a bez postranních čachrů. Záporné emoce naopak vzbuzují četné státní a městské granty, především ty, které šplhají od statisíců do milionů. Proč? Protože stát (reprezentovaný všemi vládními skrumážemi, které tady v uplynulých dvaceti letech exhibovaly) napáchal tolik destruktivní hrůzy a do očí bijícího zla, že by si od něj jmenovaní moralizující umělci neměli vzít ani floka. Proti parazitnímu českému státu a jeho zvlčilým institucím je tuzemská filiálka firmy Vodafone krotkým beránkem z Ladovy pozůstalosti. Třešničkou na byznysovém dortu jsou unikátní díla Lukáše Rittsteina (a několika dalších morálně nepokořených solitérů), za bakšiš exportovaná pedofilnímu páprdovi Berlusconimu. Kšeft byl se vší pravděpodobností zprostředkován úslužnými lídry ODS. Skromnější „kontroverzní“ umělci, sršící talentem v reklamních agenturách, jsou tristní kapitolou zdejšího morálního Olympu a já nemám žaludek na to se jimi v této úvaze byť jen okrajově zabývat.
Vzato kolem a kolem, „kontroverzními“ umělci stanovená přísná kritéria morálně neposkvrněného sponzoringu by splňovalo žalostné minimum firem a institucí. Namátkově jmenuji Armádu spásy, psí útulek v Mikulově a Spolek přátel kukuřice. Je zarážející, že si v médiích pouštějí huby na špacír pobouření umělci a všelijací publicisté a že ani nepípnou umělečtí kritici a teoretici. Místo aby potěšeně tleskali a jásali, že se blýská na příznivější časy a že svitla naděje, že progresivní umění bude štědře sponzorováno z neerárních zdrojů, mlčí jako zařezaní a čekají, jak se tahle hysterická pakárna vyvrbí. Kšeft je odjakživa kšeftem, a pasíruje-li se sítem morálky, stává se dotěrným bumerangem. Kdo rychle dává, dvakrát dává. Záleží ale, proč dává, komu dává a za jakých okolností.
Jiří David se může hurónsky chechtat a závistivým „kontroverzním“ moralistům mávat svým čistým svědomím. Firmě Vodafone by se mělo pár verbálních pistolníků omluvit. Veřejnou morálkou se tradičně oháněly privátní kurvy zbavené falešných iluzí. Než potkávat české „kontroverzní“ umělce bez kšeftu, to bych raději viděl sirotčinec hořet…
Autor je spisovatel a performer.