Slyšet vnitřní dítě zpívat

U mladých lidí (a mladých kapel) jsme zvyklí, že nesou pochodeň společenské revolty – reflektují současný svět pesimistickou optikou, třemi údernými akordy podkreslují zkázu společnosti a se všemi problémy si to vyřizují pomocí několikaslovných sloganů – pro dvacetiletého Johnnyho Rottena bylo nejjednodušší označit se za „květinu v popelnici“, ležérní leader Strokes Julian Casablancas se v roce 2001 pověsil za mikrofon jenom proto, aby pomocí vágních historek odpálil všechny potíže směrem k nebi.

Jedem do Afriky?

Newyorští Vampire Weekend, kteří se svým druhým albem Contra momentálně spí na vavřínech naskládaných v nejvyšším patře americké albové hitpárady, mají svět narýsovaný nepochybně snadněji než Rottenovi Sex Pistols. Kvarteto studentů v polokošilích proplouvá klidnými vodami soukromých vysokých škol a se sociální nespravedlností se setkává maximálně na odpoledních přednáškách – co však indiepopovou kapelu odlišuje od The Strokes (kteří mimochodem vycházejí z podobného společenského podhoubí), je samozřejmost, s jakou své postavení přijímají. Ezra Koenig a spol. se nestydí oslavovat život a právě tahle bezprostřednost je vyděluje ze zástupů jiných indie kapel. Nemají potřebu se vymezovat, nedělají revoluci, ani nechtějí poplivat veškerou hudbu, kterou stvořila generace před nimi.

Tímhle postojem k sobě pochopitelně jako magnet přitahují neobvyklé množství negativních reakcí. Publicisté kapele často vytýkají, že do své hudby s bohorovným klidem přijímá africké vlivy, a rozčiluje je, že při tom Vampire Weekend zapomínají na kulturní kontext. „Myšlenka, že africkou hudbu by měli bílí kritici chránit před zneužitím, je daleko nebezpečnější než cokoliv, co s ní děláme my,“ obhajuje své čerpání z afrických zřídel frontman Ezra Koenig. Není to nutné, Vampire Weekend jsou totiž přesně tím druhem kapely, u které je zbytečné zmiňovat inspiraci – novost je jejich hudbě natolik vzdálená, že je absurdní stěžovat si na její nedostatek.

Poslech první eponymní desky i současné novinky Contra pochopitelně připomene desítky jiných projektů, které už mají své jasné místo v hudebních encyklopediích (pop-world music průlom Paula Simona Graceland z roku 1986, zástupy odlehčených kytarovek z poloviny šedesátých let, několik ledabyle pohozených taktů z klasické hudby). Kapele Vampire Weekend je to úplně jedno a oblíbená recenzentská hra „vyjmenuj při popisování hudby pět kapel, které zní podobně“ v jejím případě naprosto nefunguje. Vampire Weekend se nestydí hrát příjemně, a přitom jsou hudebně natolik přemýšliví, aby nezněli banálně.

Zdravotní pojištění!

Eponymní debut skupiny z roku 2008 byl takový, jaký má správný debut být – úderný, pestrý a nacpaný tříminutovými hitovkami. Přesto se Vampire Weekend nevyhnuli označení „intelektuální kapela“ („když zpíváme o mansardových střechách, neznamená to přece, že to mají poslouchat jenom architekti“). Na lednovém Contra, kterému předcházel skvělý singl Cousins (umístěný – jak se na mladou skupinu sluší – zdarma na její webové stránky), Vampire Weekend nabírají, minimálně v údernosti, zpětný chod. Vydáním desky, na níž je jenom jedna rychlá hitovka, jenom posilují neotřelost svého zvuku.

Zmíněná skladba Cousins je nejpodobnější starší pecce A-Punk, která svou jednoduchostí (a jak napovídá název, skoro až punkovou primitivností) rozlítila nejednoho oduševnělého kritika – zbývajících devět skladeb na Contra pak spíš reflektuje definitivní odchod studentíků ze školy („První desku jsme natáčeli, když jsme všichni chodili do školy. Bylo to pro nás jenom takové prodloužení puberty a z alba to bylo slyšet. Když jsme školu dodělali, museli jsme si začít sami platit zdravotní pojištění – to nás poznamenalo.“) a nostalgicky doprovází jejich „přechod“ na břeh dospělosti.

Neznamená to ale, že by Vampire Weekend celkovým zpomalením a zklidněním ztratili něco ze své nevázanosti. Pořád jsou dost mladí na to, aby místo hořkosladkých skladeb o nenaplněných vztazích zpívali o svých bratrancích nebo o prázdninách – jejich hudba je postavená na základech z prostého užívání si života, neprosazují ale koncept „ubavení se k smrti“. Jejich radost drobně bublá na povrchu, je nakažlivá, ale přitom člověka nenutí mít se dobře za každou cenu. Vampire Weekend pravděpodobně zůstanou terčem rozličných útoků i po vydání své druhé desky. Není totiž lehké přijmout fakt, že někdo hraje hudbu pro radost, a to jenom proto, že se má dobře.

Autor je hudební publicista.