Na zahajovacím ceremoniálu letošního ročníku filmového festivalu Sundance prohlásil jeho zakladatel Robert Redford, že se akce „vrací ke kořenům“. Jinými slovy, největší přehlídka „nezávislého“ amerického filmu se chce distancovat od Hollywoodu, jehož byznys i hvězdná sláva v uplynulé dekádě určovaly její tvář. Je takový návrat vůbec možný?
Mužem, jenž má oživit základní myšlenku Sundance, je jeho nový ředitel John Cooper. Ten vystřídal na hlavním festivalovém postu Geoffreyho Gilmora, který Sundance opustil v únoru 2009 po devatenácti letech. Schopný stratég Gilmore je zodpovědný za „příliš“ prohollywoodskou podobu festivalu. Byl to ostatně on, kdo systematicky otevřel Sundance městu Los Angeles. V jeho vizi budoucnosti amerického nezávislého filmu se hranice mezi světem nezávislých a světem filmového průmyslu stírala k dobru obou. Pod jeho dohledem se festival dostal nejen do černých čísel, ale i do hledáčku filmových profesionálů jako akce, jež určuje trendy a tón.
Zpátky mezi nezávislé?
Cooper byl Gilmorovým dlouhodobým zástupcem a na jeho bedrech leží Redfordem ohlášený přerod zpátky v akci, jež se soustředila více na podporu filmařů a na vývoj projektů než na upevňování vazeb mezi festivalem a hollywoodskými agenty, pro něž se Sundance stal lovištěm potenciálních filmových hitů. Vyhlášení nezávislosti je jedna věc, skutečné distancování se od Hollywoodu je ale věc druhá. Už proto, že tolik proklínaný mainstreamový filmový průmysl má lví podíl na reputaci Sundance a jeho cestě mezi prestižní a nejpečlivěji sledované filmové přehlídky.
Díky zájmu specializovaných divizí velkých studií – jako jsou Paramount Vantage, Fox Searchlight nebo Sony Classics – se malá akce pro pár nadšenců, která se v počátcích potýkala s organizačními problémy i nevyhraněnou koncepcí, proměnila během devadesátých let v jednu z hlavních událostí festivalové sezony. Zájem Hollywoodu o Sundance přišel po úspěchu debutu Stevena Soderbergha Sex, lži a video (1989) a prvotiny Quentina Tarantina Gauneři (1992). Fenomenální úspěch následujícího Tarantinova film Pulp Fiction: historky z podsvětí (1994) natrvalo změnil tvář americké nezávislé scény. Eklektická gangsterka definitivně potvrdila komerční potenciál „nezávislých“ filmů, tedy filmů vyprodukovaných mimo struktury velkých studií za pakatel. S tím správným marketingem bylo možné dosáhnout s nezávislým filmem něco dříve zcela nemyslitelného – přehoupnout se přes hranici 100 milionů dolarů na tržbách.
Sundance bez Hollywoodu a Hollywood bez Sundance?
Zástupci specializovaných divizí zaplavili ulice Park City ve státě Utah, kde se Sundance každoročně v lednu koná, v naději, že se jim podaří koupit další Pulp Fiction. Filmaři zase začali mířit na Sundance v naději, že se jim splní sen každého nezávislého tvůrce, tedy prodat film distributorovi. Nástupem velkých firem do „nezávislého“ rybníka se „nezávislost“ proměnila v lukrativní obchodní strategii. Logicky se tak ještě více rozostřila hranice mezi nezávislými a mainstreamem. Puristům a idealistům, kteří si hýčkají představu nezávislého filmu jako tvůrčí oázy nepoznamenané komercí, se obrazně řečeno zhroutil svět.
Právě puristy musel Redfordův zahajovací projev zahřát u srdce. Vývoj na americké filmové scéně ale ubírá Redfordovu prohlášení na váze. Řada studií – Paramount, Warner nebo Disney – totiž loni zavřela nebo zredukovala své specializované divize. Jinými slovy, je snadné vyhlásit nezávislost na Hollywoodu, když Hollywood sám vyklidil pozice. V tomto kontextu se jako lehce ironický jeví i první krok, který vedení festivalu učinilo směrem „zpátky ke kořenům“. Letos měla premiéru nová sekce Next zaměřená na ultranízkorozpočtové filmy. Z odstupu to vypadá, jako by Sundance opisoval od svého „nepřítele“. Studia totiž po úspěchu na koleně vyrobeného hororu Paranormální aktivita (2009) oznámila novou obchodní strategii – založení divizí specializujících se na nízkorozpočtové snímky. Ironie? Náhoda? Spíš jen potvrzení faktu, že „mainstream“ a „nezávislí“ jsou propojeni natolik, že Redfordovo vyhlášení nezávislosti není zatím nic jiného než vzletné gesto.
Autorka je doktorandka na University of East Anglia v Norwich a na pražských filmových studiích.