Tady tam pod Araratem

40 tisíc mil pod mořem

Karel Milota:

Voda podmáčí les voda stoupá, slyšte výkřiky ptáka nad smrdutou strouhou/ zbloudilý pes se táhne k lidskému obydlí, raněná koroptev pryč od něho…

Jako dítě jsem sníval o tom, jak je celé sídliště s bytem rodičů zatopené vodou. Jak pozorujeme přes veliké tabule skla panelákových oken prohánějící se rejnoky a mečouny. Bylo to ovlivněno obrázkem ze skládacích kostek na verneovské motivy, kde důstojný stařec pozoruje z ponorky přes okno podmořské dění. V té mé představě byla všude voda křišťálově čistá, průzračná málem jak vzduch a k vyšším patrům bylo možné připlout po hladině na bárce a dívat se přes okno zas dovnitř. A nějak skrytě jsem vlastně tenhle pocit, tuhle čirou melancholii nalézal o pár let později v Lieslerově obraze Potopená katedrála.

Karel Milota:

Voda podmáčí les voda stoupá, slyšte žalování ptáka nad hnijící studánkou/ Zbloudilá kočka se táhne k lidskému obydlí, raněný bažant pryč od něho…

Naprší na naše role

(text do nerealizovaného sborníku k šedesátinám Karla Miloty KÓTA 60KM)

1) KaM?

Otázka, jež by mohla být redakční šifrou Karla Miloty a táže se třeba i po tom, kam se posouvá význam, jaký pohyb je skryt za mutacemi a návraty slovních spojení v Milotových básních. U mne jedné noci vplula do příběhu.

Představa: Jsem bidlařem a lodivodem bárky, která vozí zvědavé návštěvníky soustavy jeskyň a podzemních chodeb po ponorné říčce. Přičemž říčka je napájena dalšími říčkami ještě předtím, než se vnoří do podzemí. Což mimo jiné znamená, že když se spustí opravdu pořádný liják, může se průtok vody podzemními chodbami zvětšit natolik, že se ty chodby zaplní celé a na bárky plné turistů už nezbývá místo.

A právě jednoho dne, kdy vjíždím s plně obsazenou loďkou do tmy labyrintu, se venku povážlivě zatahuje.

Nebudu líčit podrobnosti meteorologického a plavebního rázu, pouze by příběh dělaly napínavějším, což vůbec není to, oč mi jde. – V jednu chvíli je mi jasné, když už si mezitím i pasažéři všimli, že voda nápadně stoupá, je kalná a proudí čím dál rychleji, že nelze dále kupředu po obvyklé trase. Nelze tamtudy, neb cesta už bude během krátké chvíle neprůjezdná, ani se nelze vrátit, jelikož proud je tak silný, že by loďku strhl nazpět. Neklid mými klienty cloumá… ale dost takového psaní, nejde tu o zvukomalebnost a už vůbec ne o detektivku. Rozhodnu se pro poslední „bezpečné řešení“, které zbývá: Zajet s lodí do úzké a vysoké jeskyně – komína, nacházejícího se kousek stranou hlavního toku. Tam je dost místa pro stoupání vzhůru na zvedající se hladině. Snad až po samo přečkání lijáku. Rychle vmanévruji plavidlo tím směrem. – Má to celé ovšem ten neblahý psychologický efekt, že zde v zúženém prostoru voda stoupá mnohem rychleji. A dále je nutno dodat, že se jedná o pseudokomín, takový výklenek, jenž je sice jakousi miniaturní spárou či spárami propojen s povrchem zemským, takže vzduch tamtudy proudí, ale o otvoru, jímž by se dalo prolézt ven, nemůže být řeči.

Neodhadl jsem situaci zcela správně, voda stoupá a strop se neúprosně blíží, jsme smrti na dosah.

2) Milost ta

Stačí přidat S – ať zde reprezentuje duch, spiritus, a zdvojit T – písmeno-kříž (ale je mi skoro trapné takhle po lopatě stěhovat argumenty na jednu hromadu, jež by nás mohla všechny zasypat jako hlína v hrobě, kdyby…). Když mi bleskne hlavou otázka, co bych mohl TEĎ ještě učinit, zbývá jediné – modlitba. Ne kousání do rtů, ale skutečná modlitba – fuga prstů a dechu. Tak sloužím mši za sebe, ale… je místo, kam mohu a oni nemohou? Oči, jež nevidí se mnou, se mnou klouby prstů čili jsou jimi mnuty. A prsty tím musí být pokrčeny, což je teď právě nepřípustné. Ale ti, kdo mnou své oči, jsou mnoucí, asi tak, jako by byli teboucí, kdybych měl to srdce posadit tam tebe. A voda se zastaví. Začne klesat. Jistě – nemusela by. Nemuselo nahoře nad hlavami zůstat těch pár metrů volného místa, mohla smrt umačkáním a utopením vybrat fyzická těla zpod pokličky. Ale co s nimi zde nahoře. Musí stačit, že venku zatím napršelo na naše role. Je čas nechat vodu klesnout a vyplout po ní ven. Vrátit se do banálního TEĎ, jež není zdůrazněno, než samo sebou. – Probouzím se do světla dne a zdřevěnělou rukou si mnu oči.

(Jedná se o text psaný stylem lucidního snu, kdy autorský subjekt si je vědom bezobsažnosti situace s hrozícím nebezpečím, ale přesto nechává děj pokračovat přes krizi až po uvolnění, pro upevnění jednoty bděného a sněného obsahu mysli. Prožitkově silná sféra snového děje je takhle poloreflektovaně zpřítomňována ve vyprávění.) –1997–

Co že se to stalo v zoologické zahradě? Kolik paviánů tam přišlo o pláštíky a zůstala jim jen jejich holá zadnice?

A kolik z nich vlastně mělo předtím pocit, že mají něco víc? Nějakou tu lidskou přívětivost… (Ta klec klec klec, ja tak velká… dle skladby skupiny Dunaj).

Z procházky pod Araratem zmožený putující cizinec přichází k domorodci:

– „Sicak su?“

– „Ha há, sicak su yok! – Ve rar ju from?“

– „Dus, dus evet?“

– „Ha ha há, yok, dus yok! – Ve rar ju from?“

Rudolf Steiner někde píše:

„…Od těch jiných, kteří jsou zdánlivě stejní lidé jako my, ale jejich duševní život je nám tak cizí, jako kdyby byli ze sousední planety.“

V téhle steine-rovině se mi teda nechce vrtat. Ač je tomu tak, že z procházky pod Araratem přicházím jak ze zoologické zahrady:

– Ptám se: „Jak spolu mluvíte, kurdsky?“

– „Jistěže kurdsky.“

Z výletu do zoo se vracím nevěda, co si myslí klokan o plameňákovi. Taková je moc řeči a dorozumění mluveným slovem a taková­hle bezmoc jejich opaku. – A co oči, úsměv, tanec, kde jsou ty báje psané rukama nohama do větru? Taková je moc řeči, kecání, žvanění… (Ta klec klec klec, ja tak velká, že se zdá…). Klouby, zdá se, mnou…

Voda stoupá voda podmáčí les, slyšte nářek ptáka nad plesnivým houštím/ Zbloudilý milenec se táhne k lidskému obydlí, raněná srnka pryč od něho

Denně do snu, před svítáním, ve čtyři ráno:

„Allááááááh je vééééélkýý. Není boóha, króóómě Alláááha. Mohááámed je poósel bóží. Mohááámed je ppppósel bóžííýíýíý!“

Prudce se obracíš na lůžku. Když kočka udělá kočičí hřbet, má po noci den, po spánku pohyb. Tma si žádá svého konce, a jak jinak než jménem božím. Naraž si na hlavu polštář, jinak z tohodle bude engram. – V polosnu hledám pásku přes oči, takhle tu tmu přece ještě nenechám skončit!

Korán, súra 24: „A Bůh je světlem nebes i Země. Světlo Jeho podobá se výklenku, v němž hoří lampa. A lampa je v nádobě skleněné. A nádoba skleněná se podobá hvězdě zářící. A je zapalována ze stromu požehnaného, stromu olivového, jenž není ani východní, ani západní, a olej jeho lehko vzplane, i když se ho nedotkne oheň žádný. A je to světlo na světle.“

Teď nespíš. Ze tmy probleskují dvě zelené svítící oči. Jenže kočka domácí je v zoologické zahradě jen taktak trpěná. Každý chce hned vědět, kde má obojek, kde vodítko a ochrannou známku. A že prý „u nás máme taky krásně horké mlíčko“. I kuš, mravenečníku, tvůj jazyk je jen lepkavá stuha… (Ta klec klec klec, ja tak velká, že se zdá být bez hranic). Ale není východní ani západní? Anatolie viděná z výšky družic. Tenhleten mléčný zub civilizace, který asijská morda cení na Evropu.

Jsme v krajině, kde melouny rostou, jako když nafukuješ míč. A jinak jen suchá tráva a vzduch, co se tetelí nad trsy bodláků. Parné povětří se tu zachvívá nedočkavostí už tisíce let a dál a napořád. Krajina, kde lze nalézt stín jen tehdy, když si ho navzájem jeden druhému vrháme.

Jiří Kolář:

V Haimonské zemi je místo,/ Jež srázné lesnaté stráně lemují.

Milota:

Voda podmáčí les, voda stoupá, slyšte prosby ptáka nad svaleným bukem/ zbloudilá milenka se táhne k lidskému obydlí, raněný králík pryč od něho.

Kolář:

Mávala na něho ze vchodu knihkupce a volala,/ aby počkal okamžik, že půjde s ním/ do Haimonské země.

Charónův taxametr

Když narazí muška v letu do plamene svíčky, je náhle narušeno ticho. Ozve se drcnutí, jako by člověk člověku přiťukával prasklou sklenkou. A hned vzápětí svist podobný šlehnutí bičem. To uhořela, plazma vstoupilo do jejího srdce. – Ani oltářní svíce není zbavena příležitosti usmrcovat.

Člověk vypráví o svých cestách a podobných věcech, ale co jen konstatuje, co se mu vlastní silou neprodere na mysl, to se mu po mnoha letech odněkud odražené a zprohýbané vrátí – zpráva v pozměněné verzi, jaké posléze sám uvěří.

Jako kdyby se mu vracel do ruky zpřekládaný zpřehýbaný papírek, který mu podává soused u stolu. Čte ho sám překvapen, jak o kolečko dřív v té hře na papírek napsal, že – cituji – V městě Vanu dozajista neznají koupací vanu. A soused u stolu jak tam dopsal, že asi znají, jen to chce – cituji – Nemít oči otevřené do průvanu. – Zasní se na moment, jestli to znamená jedním okem dovnitř a druhým ven…

Tak, jak se vrací mýtus v podobě pohádky. Jak voda v řece Acherón stoupá, tam, kde předevčírem Orfeus projel načerno, včera stačilo Aeneovi, aby jeho průvodkyně ukázala nějakou blyštivou cetku, dnes už Psyché cestuje vybavená dvěma mincemi a dvěma medovými koláči. Nakonec začne Charón čachrovat se zpátečními lístky.

Jiří Kolář volá na svého společníka na poslední plavbě:

„Vzbuď se, Charón mi vrátil,/ Báseň má je špatný dukát/ Slyšíš“

A Karel Milota si jen pro sebe zašeptá:

„V kaskádách deště na starém skle rozeznávám svou pětibarevnou tvář/ ale čí je ta vedle mne nepoznávám/ mlha mi brání“

Kolář:

„Vlny, Vlny v plné zbroji/ těžké pavoučí zbroji/ Vím z jakého hadího plemene je obzor/ Ale kde se bere ve mně tolik tajné bázně/ A z čeho“

Milota:

„Spějme tedy tam k palčivým modrým světlům za zakaleným oknem/ země se rýsuje a stále zřetelněji strach na zemi té“

Kolář:

„Když noc vystupuje z břehů…/ Moste samoty k druhému břehu ve mně/ Moste samoty, jak dlouho musím žít/ Jak dlouho musím žít, abych ti oplatil“

Milota:

„A dál a šíř se rozlévá bleděstříbrná řeka/ ryby lidské, ryby nebeské, ten proud se uzavírá a zmoudření stanulo pod městem“

Kolář:

„Míří na Karlák/ Víly nakloněné přes zábradlí/ Plivají na hladinu/ A počítají“

Ten dialog čtu z pohledu na dvojici batohů, protáhlých sportovních kletrů, ležících na palubě lodi, která nás odváží na ostrov Akdamar. Chlopeň přitaženou řemenem… vypadají jak ležící dvojice básníků přepravovaných na Charónově plavidle.

Kolář:

„Bdím, aby vodu tam dole nenapadlo/ Klokotat jiné jméno nežli tvé“

Milota:

„Která jsi má jediná a s tebou jsem se vypravil/ do solného času, aby se v sladký obrátil“.

Národy a pronárody

Tlusté střevo je růženec k počítání výmolů pod koly autobusu.

Výňatek z neautocenzurované verze zprávy vyšetřovací komise skandálu okolo Investiční a poštovní banky (cituji): „Každý člen výkonné rady… byl na nezákonných transakcích… zainteresován několikasetmilionovou částkou.“

Hej Slované, už jsme u vás – plesejme, jásejme, spolu si rozumějme. Autobus popojíždí krokem, údajně se tu bombardovalo, zahálka nás teď halí jak odpařující se tajná chemická zbraň.

Na dálničním odpočívadle hledám kousek soukromí… aha, támhle za rohem to je! Z ničeho nic se objevuje srbskej chasník, frajírek v rozhalence a pokleká přede mnou. – „Pojď, zahrajem si skořápky vo prachy! Festovně po chlapsku. – Anebo jinak, hele, když vyhraješ, seženu ti kalašnikov, namoutě, do tří minut ho tu budeš mít, hvízdnu na prsty a Slobodan ho sem hodí. Budeš pak moct ty vaše velkovezíry pokropit olovem. A je to čistší kropenka, ten samopal, ten samec, nežli se svěcenou vodou v kostele. Kdo nevěří, ať tam běží. – Ale jestli vyhraju já, beru si všecky tvoje prachy a pasport k tomu. Takovejch jako ty jsem už pár vobehrál. Akorát ten pas ne a ne z žádnýho vyrazit. – Už tady brzo zabalím kufry. Vodevřu si v Ženevě květinářství. Pošlu ti narcis, bejku! Tak co, jdeš to toho?!“

Stahuju po sobě splachovadlo – kupodivu tam bylo. Autobus už startuje, naskakuju do něj. Těším se přece domů!

Svět jako vědomí a nic.

Běloskvoucí dres

Jiří Kolář:

Hřbitov jako kámen/ Přivázaný na krk vesnice/ Taková je tu zem/ Kopneš a vytryskne pramen…/ To bilo do oči aby varovalo přicházející/ Že mrtvým patří lůžko suché…

Na opěradle lavičky bylo sprejem načmáráno:

„Je tady bordel, my chceme klid, když nám ho nedáte, budeme v Libni blít!“

– Ale to snad napsali ti Kolářovi mrtví. Vždyť je potřeba od rána do večera otloukat ze zdí plesnivou omítku, holejma rukama trhat dolů ty mokvající flastry, odlamovat kusy a bušením kladiva uvolňovat další, protože sbíječek není dost. Tlouct tak usilovně, až si člověk udělá na dlaních krvavý stigmata jak Padre Pio.

– A najednou slyším, jak někde hraje hymna. Pravá původní škroupovka, tentokrát žádnej remix od DJ Poblijóna. – Soused mě zahlídne, jak šmejdím na balkóně a natahuju hlavu po tom zvuku. – „Teď jsme vyhráli fotbal nad Jugoslávií, na dvojce byl přenos, tys to neviděl?!“ – „Ne, neviděl.“ – „Pěkně jsme jim natrhli triko, ten jejich… jak to povídal ten komentátor… běloskvoucí dres!“

Skřípění a rány od tmy do tmy. Praha se unaveně zvedá z kolen. Kdo nevěří, ať tu klečí. Zůstane vězet v křeči.

říjen 2002