Excentrický bod a jeho křivé trvání

Experimentální metafyzika je přirozenou součástí lidských zájmů i naší, přímo biologicky ustanovené zvědavosti. Protože se jedná o prožitky člověka existujícího v těle, mám tendenci zdůrazňovat hlavně často zanedbanou stránku experimentální metafyziky – její tělesnost. Souvislosti mezi makrokosmem a mikrokosmem jednotlivce buďtež opatrně posuzovány bez ambic přinést definitivně platné odpovědi.

René Daumal: Určující vzpomínka / Základní zkušenost

V tomto Daumalově textu jde o experimentální metafyziku, a nikoliv o krásnou literaturu. Zde tedy snaha o maximální přesnost, jaká je v lidských silách, by měla být vnesena i do překladu. Pokusím se nyní o několik malých, ale důležitých upřesnění, kdy symbolicky „dají hlavy dohromady“ dva dobří překladatelé, autor originálu a já coby čtenář, jehož kvalifikací pro tuto roli nebudiž v první řadě francouzština, ale experimentální metafyzika. V dalším textu D. znamená René Daumal: Le souvenir determinant; H. znamená Jakub Hlaváček (A mlčení rozhání temnoty, Malvern 2010) a L. znamená Věra Linhartová (Vysoká hra, Torst 1993); kurzívy P. C.

Jakási D. „anamnéza“ ve vzpomínkách na dětství:

H.: V 11 letech jsem uvolňováním celého těla zklidnil odpor a revoltu organismu proti neznámému a povstal ve mně nový pocit: naděje a předzvěst nehynoucího.

L.: Když mi bylo asi 11, uvolnilo se jedné noci napětí mého těla, utišila se hrůza a pobouření mého organismu před neznámem a ve mně se zrodil nový pocit, naděje a tušení nezničitelného.

D.: Vers onze ans, une nuit, relâchant tout mon corps, j’apaisai la terreur et la révolte de mon organisme devant l’inconnu, et un sentiment nouveau naquit en moi, espérance et avant-goût d’un impérissable.

Zde je problém češtiny, která se chce obejít bez přechodníků. D. se dle vlastních slov aktivně přičinil o to uvolnění, nebylo to něco, co by se mu pouze přihodilo, jak překládá L.

K tetrachlorovému experimentu:

H.: Následně jsem opakoval stejnou zkušenost za přítomnosti kamarádů (…).

L.: Proto také jsem tento pokus prováděl v přítomnosti přátel.

D.: Par la suite, je répétai l’expérience en présence de camarades, qui auraient pu me porter secours au besoin.

Tady je předmětem upřesnění důležitý fakt, zda první pokus absolvoval D. o samotě, anebo v přítomnosti přátel. Z dalšího textu, kde je zmínka, že slyšel, co bylo v jeho přítomnosti vyslovováno, to vypadá, že v tomto písemném shrnutí se autor vztahuje k zážitku dosaženému za přítomnosti někoho, ale to vůbec nemusí znamenat, že to byl onen první experiment s tetrachlochem.

Dává nám to jistou pomocnou indikaci odvahy autora originálu – a to v kontextu experimentální metafyziky není věc bezvýznamná. Navrhuji znění překladu: Proto jsem následně tento pokus prováděl i v přítomnosti přátel. – Ale není úplně jisté, zda to takhle bylo.

Když se tetrachlorové prožitky rozvinuly do podoby stěží zvladatelných stavů:

H.: Musel jsem pod trestem něčeho horšího následovat tento pohyb (…) podstupovat až do okamžiku, kdy povolilo sevření, a já jsem bezpochyby upadl do kratičkého bezvědomí (…).

L.: Musel jsem, jinak by to bylo ještě horší, přivolit k pohybu (…), ale musel jsem se mu podvolit až do chvíle, kdy jsem se vymanil a nepochybně jsem nakrátko upadl do bezvědomí (…).

D.: Je devais, sous peine du pire, suivre le mouvement, c’était un effort terrible et toujours plus difficile…, lâchant prise, je tombais sans doute dans un très bref état de syncope (…).

Zde jsou v jednom souvětí dva příklady nesouladu v překladech. Za prvé – bylo to doopravdy „pod trestem“, anebo pouze na základě zjištění, že „jinak by to bylo ještě horší“? To není totéž. Představa, že z vnějšku je ukládán trest, s sebou nese mnohem víc fatality než konstatování, že jsem schopen se dovtípit, že pokud neudělám to neb ono, další vývoj situace bude směřovat k horšímu. To jsou velmi ostré rozdíly. D. je zde více činným aktérem, než odpovídá volbě sousloví „pod trestem něčeho horšího“.

Druhá věc v onom souvětí: Povolilo sevření, anebo se D. vymanil. Opět rozdíl mezi činným a trpným stavem aktéra v dané situaci. A to je odlišnost důležitá. Zde mám dojem, že se tak dalece vlastním přičiněním nevymanil, nýbrž spíše povolilo sevření okolností.

Když D. hodnotí povahu svého účinkování v rámci psychedelického zážitku:

H.: (…) již toto bytí svou částečností vnáší do tohoto nesmírného kruhu Všehomíra, jenž mě v každém okamžiku vymazává…

L.: (…) kterou tato existence svou neúplností vnáší do nesmírného kruhu všeho – ten mě v každém okamžiku činí nulovým.

D.: (…) introduit dans le cercle immense du Tout…

Tohle místo je oproti dvěma předchozím zdánlivě nevýrazné, ale jde o pasáž textu, kde D. poprvé nějak označuje koncept toho, co ho přesahuje a s čím byl v daném experimentu konfrontován. Navrhuji znění překladu: nesmírného kruhu Všeho. V překladu L. je totiž trochu vágní to všeho s malým v – na jiných místech textu jsou zdůrazňovány atributy opakování donekonečna v prostoru i čase a zde tato zmínka o „všem“ by mohla svádět k domněnce, že je míněn jakýsi prostý souhrn těchto souřadných jevů – a to myslím tak není. Na druhé straně slovo Všehomír trochu archaizuje a mystizuje způsobem, který jinak není příliš kompatibilní s vyjadřovacími prostředky celku tohoto textu.

Tento způsob srovnávání překladů se dá „asymptoticky“, abych použil Daumalův oblíbený výraz, dovádět do nekonečna, ale dostaneme se tak až tam, kde jiný jazyk skutečně znamená jiné uvažování, anebo přinejmenším jinou míru exprese určitosti a neurčitosti.

Asymptotické znicotnění

Budiž tedy ještě trochu víc podiskutováno o jádře textu Určující vzpomínka (H) / Základní zkušenost (L).

D. dochází k artikulaci „trojí povahy jistoty“. Ona povaha je za prvé matematicko-logická, za druhé experimentální (H) / zkušenostní (L) a za třetí citová.

Matematicko-logická znamená, že ji můžeme nepřímo zakusit pomocí pojmového popisu. Ten v Daumalově podání ústí v charakterizaci dané metafyzické jistoty (la certitude) jako „totožnost bytí a nebytí konečného v nekonečném“. Experimentální je proto, že byla v každém okamžiku prožita v D. boji o „sledování pohybu“. Tento výraz „sledování pohybu“ používá H. i L., ovšem právě pro tu Daumalem zdůrazňovanou dimenzi spoluúčasti, a ne diváctví, bych považoval za prospěšnější psát „následování pohybu“. A konečně citová byla ona jistota tím, „že šlo o mě“, jak praví D. (c’est de moi qu’il s’agit). A zde leží jádro této zkušenosti. – „…a veškerý prostor byl takto donekonečna rozdělen na kruhy a trojúhelníky vepsané jedny do druhých…“ – Dál: „Věděl jsem, že jakmile by se zrychlil natolik (zvuk té ,mantry‘ – „tem guef“ atd. – pozn. P. C.), že bych jej nestačil sledovat, nastalo by něco nepojmenovatelného a strašného.“

Ano, tohle je důležitý moment. Ovšem je otázka, nakolik je ta zkušenost doopravdy „jistotou“, když východisko, které nebylo v jejím průběhu nijak fundamentálně opuštěno či překonáno, se zakládá na té donekonečna ubíhající opakovatelnosti prostoročasových fragmentů. Mohli bychom Daumalovu zkušenost oslabit jeho vlastními slovy. – Jak totiž Daumal jinde uvádí (text Lež pravdy): „Pravda je samotářská a je jen jedna. Chyba se množí.“

A vězte, že v experimentální metafyzice je podstatné, když se člověk dostane do podobné situace, aby měl určité vodítko (například psanou zprávu), jak v oné chvíli reagoval dřív někdo jiný, důvěryhodný. Tuto roli může Daumal i dnes celkem důstojně sehrát. I proto, a hlavně proto, zde byla činěna skrovná opatření, aby existující české překlady odrážely maximálně jak étos originálu, tak zejména jeho technickou stránku.

Ten hňup byl machr

Jestliže z Daumalovy zmínky o kolegovi, který popisoval tetrachlorovou zkušenost jako „reklamní poutač na jistý aperitiv, kde na etiketách dva číšníci přinášejí láhve, na jejichž etiketách dva číšníci přinášejí láhve, na jejichž…“, čiší určitý despekt nebo aspoň mávnutí rukou – ,tento to odbyl takto, pojďme dál k mému…‘, byla by v tom nejen nespravedlnost, ale možná i nepochopení. – Samozřejmě, kulisy jsou banální a mají asi znamenat, že dotyčný byl povrchní trouba, který se zajímal jen o dobře vychlazenou sklenku, a jeho rozkoš nedokázala nemít konzumentskou podobu. Ale pozor.

Onen dotyčný byl svědkem „plození z ničeho“, „množení dělením se“, „ubíhání donekonečna, ad absurdum všech mezí“ v podobě snad ještě strašnější než Daumal sám. Navíc je do vysvětlení inteligentně vsazena metafora o neukojitelnosti touhy. – Přicházejí dva pikolíci, naprosto stejní, vedle sebe kráčejí a nesou láhve stejného drinku. A ouha, místo toho, že přijdou blíž a JEDEN z NICH mi nalije a podá, přicházejí oba, a dřív než stihnu vůbec směrovat pozornost na to, KTERÝ z nich vlastně přichází ukojit mou žízeň či chuť, než si tuhle malou první zradu dokážu vůbec připustit, je má pozornost stržena k vinětám. A vidím, že na OBOU láhvích je tatáž scéna – dva pikolíci jdou ke mně a každý z nich nese láhev. Mezitím se tamti první stali jakýmisi naddimenzovanými obry, kteří se už nevejdou do mého zorného pole, a já byl donucen sestoupit o tu „úroveň níž“, a z té se ke mně blíží ti dva prve nakreslení. Teď jsou již velcí jako já, již jsou zde, něco ve mně ale ví, že teď jsou přece už čtyři, a dokonce s těmi prvními dvěma že jich je šest. Toto s sebou nese zásadní potíž – mám akceptovat vždy jen tu právě aktualizovanou úroveň těch, kteří se ocitli na velikostní škále relevantní pro mé vnímání jako dvojice číšníků nesoucí láhve s vinětami, anebo si mám, a dokonce musím, být vědom i těch původních, co je na svých vinětách přinesli. Tedy – aplikována Daumalova matematicko-logická úroveň zážitku z onoho experimentu: V prvním případě jich bude vždy 2x více, tedy v n-tém opakování 2 na n-tou. V druhém případě jich ovšem bude vždy (2 na n-tou) plus (2 na n mínus prvou). Což je číslo limitující k nekonečnu daleko rychleji, mající, fyzikálně vyjádřeno, vyšší ryv. Aplikována Daumalova zkušenostní úroveň zážitku – je dosti děsivé držet v patrnosti, jakkoliv – v paměti, v zorném poli smyslové pozornosti a koneckonců i v „diskursu“, v pojmovém rámci uchopitelného – to bleskurychle narůstající procesí postav a/nebo to přeskakování níž a níž v jakési velikostní a vzdálenostní hierarchii, ono „plození z ničeho“, „množení dělením se“ (jak znají vědátoři – namísto řešení se problém větví a kteroukoli větev sledujeme – na jejím konci se problém větví a kteroukoli…), nejvíc ovšem „ubíhání donekonečna, ad absurdum všech mezí“. Aplikována Daumalova pocitová úroveň zkušenosti, je to strašné až na samu mez snesitelnosti, jelikož ten proces, který Daumala „vymazával“, tohoto nejmenovaného dobrovolníka činil neschopným zahnat svou žízeň a ukojit svou chuť. Vyjevoval mu nekonečnost touhy anebo přímo „žízně po životě“ v nejhrubší látkové podobě, což bývá pro lidskou psychiku zcela rozkladné. Snést to znamenalo hrdinství. Přestat to sledovat a ztratit přehled znamenalo v tomto případě zřejmě nikoliv zešílet, ale „vypnout“ a dobalamutit se skrz ten trip zahalen v obláčku kouře; v rozvalení na perském koberci přečkat kobercový nálet. A na konci pořádně nevědět. A utvořit si z té komplexní zkušenosti „plakát“ – dát tomu všemu základní rámec zachraňující celou záležitost v pojmové jednotě. A takovým rámcem se stalo sebeujištění, že jde o „reklamní poutač“, na kterém bylo vše další vyobrazeno. A na tom poutači byla zřejmě jen jedna láhev. Dává to aspoň teoretickou šanci jít zpět, dojít až kam lze, a tam nalézt tu jednu láhev nakreslenou na reklamním poutači, a tak se ocitnout zpátky doma ve svém prostředí. V dané situaci jediná účinná obrana proti zešílení, kterou nastolil „sám organismus“ aktéra. Ten pak zcela poctivě poreferoval, co si myslí, že se s ním dělo. Ale to málo zapamatovaného sdělí – a to stačilo, i tam to bylo ve svém celku zachováno, střípek hologramu zasvítil slavným Vším.

Kaktus a pichlavost volných radikálů

A. V. Frič píše (O kaktech a jejich narkotických účincích, DharmaGaia, 1995): „Ani ne po hodině (od požití kaktu zvaného Chikulí – pozn. P. C.) jsem zjistil, že strýc Chikulí je opravdovým nepřítelem nepravostí. Moje probuzené svědomí posuzovalo velice kriticky nejen můj poslední prchlivý čin, ale i všechny dřívější. Viděl jsem celý svůj dosavadní život a veškeré své jednání v jiném světle. Především jsem byl překvapen svou náhlou mravností.“ Dále to pak Frič spojuje s oproštěním se od sexuality. To teď nechme stranou a zdůrazněme pouze sám fakt rozjitřenosti etického posuzování vlastních činů i postojů, které je v zážitcích experimentální metafyziky vstupní branou. – Kroutí se žížala ve mně i v tobě, tak je to zákonité. Viz níže.

JEDEN ABSOLVENT POKUSU S KAKTUSEM REFERUJE (Frič ve své knize tyto zápisy jen reprodukuje ze starších pramenů jiných autorů, přičemž je překládá do češtiny – už v tom je potíž s věrohodností, viz výše rozpitvávaná daumalovská kauza): „V zorném poli jsem viděl množství zářivě svítících rourek, jimiž stále probíhaly zelené a červené kuličky velké jako hrách. Světelné trubičky se ohýbaly do tvarů písmen, ale nevytvářely žádná slova. Pomalu se kroutily do groteskních tvarů a začaly se rychle otáčet.“ Podle mého mínění je prvotním impulsem k vidění tohoto typu obrazů získaná schopnost vidění pohybu buněčného odpadu ve sklivci oka (Ctibor P.: Divadlo za branou, in: Silentbloky, Dybbuk 2009). „Zelené a červené kuličky se v nich točily ještě rychleji opačným směrem. Celý prostor mezi těmito tichými koly byl naplněn zelenou masou, měnící se do podivuhodných barev spektra. Byly zesílené tak, jako by se koupaly v nejohnivější sluneční záři. Jejich intenzitu ani vytrvalý pohyb nedokážu slovy vyjádřit. Obrazce měnily tvary i barvy, ale byly to stále fantastické ornamenty, otáčející se kolem vlastní osy. Křivky se měnily v bohaté arabesky, vzory perských koberců nebo prosté geometrické tvary a každý nový tvar měl novou barvu ve všech odstínech od čisté běli k nejhlubšímu purpuru.“ Zde již to vypadá, že vnímání postoupilo hlouběji do organismu – buď jde o barvy tělesných vnitřností, anebo o stavební prvky nervů a samotného mozku.

Jiný ABSOLVENT POKUSU S KAKTUSEM REFERUJE: „Viděl jsem nekonečné chodby s nádhernými špičatými oblouky, pestrými arabeskami a groteskními ozdobami. (…) Měnilo se to a vlnilo, vznikalo a mizelo, chvíli to bylo plošné a chvíli prostorové – trojrozměrné, chvíli se to ztrácelo v nekonečné perspektivě vesmíru.“ Vidění chodeb souvisí každopádně s tkáňovými strukturami sloužícími k proudění něčeho. Mohou to být žíly, nervy, i jiné podobně funkčně utvářené součásti organismu.

„…nepociťoval jsem už žádnou tělesnou existenci, jen vzrůstající a bezmezně se stupňující pocit rozplývání se. Zmocnilo se mne veliké napětí a tušení, že mi bude odhaleno cosi Velikého, že poznám podstatu všech věcí a všechny problémy světového dění. Byl jsem oproštěn od smyslů. (…) Znovu se na mne hrnuly obrazy fantastické architektury.“ Člověk má tendenci tyto stavební útvary vlastního těla popisovat jako architekturu. U tohoto respondenta v této fázi prožitku již dochází k oscilaci mezi vědomím, že něco jsou obrazy něčeho, a vědomím přímé participace na významu prožívaného – to je ono tušení, že poznám podstatu všech věcí.

„Nekonečné chodby v maurském slohu se ve stálém plynoucím pohybu střídaly s podivuhodnými obrazy zvláštních postav. Zejména jeden motiv se stále objevoval v rozmanitých variacích. Připomínal mi kresbu ve tvaru kříže na čele dřevěné koňské hlavy z Mexika, kterou jsem znal z domu pana R.“ Objevují se postavy. Je to dle mého určitá pomůcka porozumění životnosti celku. Člověk hůř rozumí tomu, že chodby v maurském slohu jsou živé, potřebuje postavy. Ale všimněte si, neplatí, že od tohoto bodu dál už jednají hlavně postavy. Ne, děj spočívá v pohybech „kreseb“, jsou to stále obrazy, přesouvání významu dosud nedospělo do fáze, kdy by byl přesouván na postavy či na přímou participaci.

„…Dostavily se také představy krystalů, které se stále rychleji měnily a byly stále pestřejší a jejich barvy oslnivější. Pak se obrazy zklidnily, zpomalily a vyklubaly se z nich dva obrovské kosmické systémy, které byly jakoby rozdělené jakousi čarou na horní a dolní. Byly to dva nekonečné, vlastní energií zářící prostory. Z jejich nitra vyrážely stále nové paprsky, stále jasnějších barev a stávaly se stále dokonalejšími podlouhlými hranoly.“ Zde dochází k důležité fázi odhmotňování hmoty: krystaly se stanou paprsky.

„…Zároveň se přestaly pohybovat. Oba systémy se začaly přitahovat a zase odpuzovat, přibližovaly se k imaginární dělicí čáře, která vznikala stejnoměrným narážením paprsků na sebe.“ Paprsky na sebe v hmotném slova smyslu nemají možnost narážet. Je to pokus vyjádřit nevyjádřitelný přechod mezi světlem a hmotou. „Lámaly se na pomyslné středové čáře v nekonečně malé, chvějící se molekuly. Oba nesmírné kosmické systémy byly stejně silné a výrazné, oba stejně diferencované ve své konstrukci i ve vzájemném boji. Veškeré dění v nich bylo v ustavičném pohybu, zpočátku divokém, ale zvolna přecházejícím do mírného rytmu. Zmocnil se mne pocit vzrůstajícího poznání. Ten rytmus je řešením všech dějů na světě. Byl stále pomalejší a slavnostnější, a zároveň zvláštnější a nepopsatelnější, cítil jsem, že se blíží okamžik, kdy oba polární systémy musí splynout, kdy se jejich jádra sloučí v jedinou mohutnou stavbu. Věděl jsem, že pak už nebudou existovat žádné hranice mého chápání.“ Povšimněte si podobností s Daumalovým popisem. Je tu táž trojí povaha „jistoty“. Ale zde rytmus ZPOMALUJE a nejde zde o schopnost či neschopnost sledovat a následovat pohyb pro jeho rychlost, nýbrž o hranice. V pomalejších dějích je existence hranic spojena s většími silami. Na to je kladen důraz – blízko hranic, které jsou i hranicemi respondentova chápání, jde veliká protilehlá síla ze strany všeho živého, asi jako když ochlazujete hmotu směrem k nule Kelvina.

„Z okamžiku vrcholného napětí mě vytrhl protivný trismus (tj. ztížené otvírání úst).“ Trismus je mimo jiné doprovodným jevem při otravě látkami ze stonku diefenbachie, kde může mít až takovou intenzitu a trvání, že dotyčný musí být hospitalizován.

„Skřípal jsem zuby, ruce se mi potily a oči mě pálily od toho, jak jsem se usilovně díval.“ Tohle je paradox, on se nedíval na nic vnějšího! Oči jsou unavené introjekcí! Ale může to být od nějaké látky v kaktusu, něčeho ,ne-psychedelického’, třeba saponinu (?).

„Měl jsem zvláštní pocit, jako bych mohl každý sval jednotlivě vyndat ze svého těla. Zachvátila mě nešťastná, nespokojená nálada. Proč mě tato přízemní tělesnost vytrhla z nejvyššího duševního povznesení?“ Zde nastupuje blok bezpochyby nějak svázaný s etickou stránkou věci, viz Fričova vlastní zmínka výše.

„Jedno mi však bylo nad slunce jasnější: řešení všeho spočívá v rytmu. V rytmu je vlastní podstata všech věcí, vše je mu podřízeno, vše se jím metafyzicky projevuje.“ Jak podobné Daumalovi! „Obrazy obou systémů se mi opět objevily, ale tentokrát byly provázeny hudbou. (…) To hrál Dr. B. Jeho hudba se k mým obrazům naprosto nehodila a rušila je. Oba světy se mi znovu zjevovaly, znovu se dostavovalo mocné duševní napětí, touha po vyvrcholení a znovu v rozhodujícím okamžiku bolestná svalová křeč. Magicky lesklé krystaly s měňavými fasetami se zahalily do závoje jemného jako pára, takže jsem se marně snažil rozpoznat jednotlivé abstraktní detaily.“ Zároveň účinek látky začíná slábnout. Schopnost začlenění – jakkoli nechtěná – vnějších podnětů (hudební produkce doktora B.) do vlastního prožitku narůstá – vzdalujeme se od mezí jak pochopitelného, tak sdělitelného zpátky „na zem“.

„A opět se objevily dva útvary bojující v soustředných kruzích s tvary uvnitř gotickými a zvnějšku románskými. Stále jásavěji a hrději se nořily gotické hroty (v textu je optické hroty – mám tendenci se domnívat, že jde o omyl při přepisu či překladu) mezi románské oblouky a stlačovaly je.“ A nejsou tyhle hroty a oblouky nějakou mutací Daumalových trojúhelníků a kruhů? Zároveň se skrze ně již připravuje svalová křeč, zuby jsou nebo za vteřinku budou zaťaty, ne zcela bez přispění i určité zloby (však těch „nezdarů“ již bylo v tomto psychedelickém prožitku tak akorát!), špičáky a stoličky, tlaky a protitlaky, krystaly a paprsky, zubní sklovina i nerv. Látka jako by vstoupila přes oči, pobyla v organismu a vystupuje z něj ven přes zuby (srov. Ctibor P.: Anketa, in: Silentbloky).

„A před rozuzlením opět skřípot zubů. Nesměl jsem se dostat dál! Stál jsem uprostřed světa, krůček od pochopení kosmického principu. Toto selhání, nemožnost posledního poznání, bylo naprosto zoufalé. Byl jsem unavený a trpěl jsem svou tělesností.“